Už vícekrát se ukázalo, jaký význam přísluší problému druhu, totiž tomu jak můžeme fenomén já pochopit z fenoménu neproměnného charakteru druhu nepodléhajícího procesu rozmnožování, jak můžeme rozpoznat osobu jako vyšší jevovou formu druhu a ten naopak jako nižší jevovou podobu osoby.
Otázku po původu a dějinách druhu do povědomí lidstva uvedl Charles Darwin. Roku 1859 vyšlo jeho dílo s názvem: "O původu druhů přirozeným výběrem". Nemáme v úmyslu zabývat se dopodrobna darwinismem a vážit veškerá jeho pro a proti. Zajímá nás jen vlastní podstata evoluce. Již v prvních větách díla říká Darwin, v čem a proti jakým odlišným a starším názorům se považuje za soupence nového pojetí. Pro doby před ním byly druhy něco neměnného, co vzniklo současně se stvořením.
Za významného zastánce oněch starších názorů platí veliký švédský přírodovědec Carl Linné se svým učením o neměnnosti druhů. S určitými odchylkami vyjadřuje zhruba tuto myšlenku: Je tolik druhů, kolik jich stvořila nekonečná bytost, tedy Bůh. Původ druhů neleží v čase, jako u Darwina, ale je to původ z božské tvůrčí podstaty před veškerým časem. Nesou tedy druhy jakožto Stvořitelovo dílo také jistý odlesk nadčasové věčnosti a trvanlivosti. Pro Linného to jsou ideje v boží mysli, podobné ideím Platónovým. V Linném působí ještě starší duchovní dědictví. Slovo "druh" k nám zaznívá i z příběhu o stvoření: "A Bůh řekl: 'Ať dá Země vzejít trávě, bylinám a stromům ...každému podle jeho druhu.'" Proč se s takovou naléhavostí stále opakuje: "každému podle jeho druhu"? Je to v první kapitole první knihy Mojžíšovy psáno celkem desetkrát. To tedy jde především o stvoření druhů, ideálních jednotek, systému kategorií, a ne o jednotlivý konkrétní exemplář. Neměli bychom tedy i my usuzovat také nejprve na celek typu, jenž teprve sekundárně ze sebe plodí mnohost jednotlivých exemplářů?
Co se ještě u Linného tak mocně projevovalo, druhy jakožto stvoření, ustupuje stále více do pozadí a nakonec pozbude významu. Ona kdysi duchovně-ideálně chápaná neměnnost a jednota typu u Darwina zcela poklesá na pouze fyzicky představitelnou neměnnost a kontinuitu dědičných výhod a původu. Roku 1857 se objevila kniha s názvem "Antropologie - učení o lidské duši na přírodovědném základě". Autorem byl Immanuel Hermann Fichte, syn známého filosofa Johanna Gottlieba Fichteho. I v tomto díle se setkáváme s již často používaným slovem "species". Ale zde ho čteme ve zcela jiném významu. Fichte tento pojem používá zhusta, aby charakterizoval jedinečnou podstatu lidské individuality:
"Neboť génius, duchovní svébytnost ve své jedinečnosti, je rovněž jsoucnem sui generis (o vlastním původu), jako jakýsi do dějů světa nově vstupující zvířecí druh." (§230) "Každý je už sformován podle své duchovní podoby, neboť z duchovního pohledu se žádné individuum nerovná jinému, podobně jako se nerovná jeden zvířecí druh ostatním." (§231)
V §226 praví Fichte, že nová individuální duše nesouvisí vůbec s aktem plození: "To by protiřečilo veškeré zkušenosti ... to by totiž potom nebyly vůbec možné dějiny, kdyby do opětovného cyklu lidského plození nesestoupilo to duchovně nové, génius, jakožto něco nepředvídaného a vpravdě odjinud..."
ČLOVĚK JAKOŽTO SVŮJ VLASTNÍ DRUH
Tím je jasně vyjádřeno, že člověk jakožto jednotná bytost v sobě přece nese vnitřní podvojnost; je exemplářem druhu člověk, jenž do sebe pojímá a nese "génia", "to vpravdě odjinud". V rámci lidstva je každý ještě navíc svým vlastním druhem, individuem na úrovni a hodnoty druhu. Tím se nám odkrývá pohled na individuum jako omezenou jevovou podobu jistého nadčasového životního jádra bytí, jež náleží světu nepomíjivosti. Toto životní jádro bytosti je "už sformované" a má vůči pomíjivosti přirozené individuální podoby tedy svou pre- a postexistenci, tj. existenci před narozením a po smrti.
Rozdíl v podstatě zvířete a člověka se jednoznačně projeví, pokud prozkoumáme jejich životopis. Na to často poukazoval Rudolf Steiner. Zvířata se jeví v individuální podobě, jejich vlastní životní jádro bytí je ale zakotveno v typu. Poměr druhu a exempláře zůstává přes všechny možné odlišnosti poměrem zákonitosti a nahodilosti. U člověka je tento poměr obrácený. Životopis člověka jakožto druhu má pro pochopení určité osobnosti pouze podřadný význam. Nejde o to, že by toto typologické (rasa, národnost, pohlaví, rodové příbuzenství) bylo nedůležité, ale nezasahuje podstatu. Člověk se zakládá na individualitě, na jáství, a tomuto svému původnímu určení se blíží tím více, čím více se v jeho typologickém založení uplatňuje ono individuální; čím méně je pouze konkrétním případem určitého typu, tím více se stává typologie pouze nahodilým případkem jeho jáství. Životním jádrem jeho bytí je právě jáství a vše druhové je jen proměnlivou rouškou tohoto jádra. Při přechodu od zvířete k člověku se jádro a obal, střed a periférie, zákonité a náhodné vzájemně zaměňují. Ze zvířecího individua, jež je pouze případem určitého typu se u člověka stává individualita, pro niž, co odpovídá typu, je pouze nahodilostí vůči jejímu Já. Když individuum povstává k vlastní individualitě, k vlastnímu typu, tehdy to, co je druhově typické, ustupuje a stává se pouze proměnlivou nahodilostí příslušející dané individualitě.
Reinkarnace jako nová podoba dějin druhů
Jakmile jsme se vzepjali k tomuto vrcholnému porozumění a pochopení, otevírají se nám nenadálé perspektivy a zcela nové otázky. Darwin se táže po původu a vývoji druhů. Linného myšlenky uchopují myšlenku ideální, od stvoření dané neměnnosti druhů. Jak jinak a nově ale nyní tyto myšlenky vypadají, když už druhy nejsou biologické systémové kategorie, ale duchovní individuality, psychicky reálné jednotky. Otázka stvoření a vývoje, bytí a proměny, trvalého životního jádra a proměnlivých projevů jsou tu opět, ovšem nyní už na zcela jiné úrovni, ve zcela jiném světle. Linného jazykem se musíme zeptat: 'Jsou zde tyto species sui generis, tyto lidské bytosti - lidská já, od počátku, ab initio? Procházejí v průběhu dějin evolucí, aby svou vlastní bytost rozvinuly a vypracovaly? Pro evoluci zvířecího světa hrají jednotlivci jen podřadnou roli. Neptáme se po původu, dějinách a rozvoji jednotlivých exemplářů; ty představují pouze typ a pouze o jeho vývoj jde. Pokud ale, jak je tomu u člověka, se exemplář povznese na úroveň typu, míří nyní otázka po evoluci přímo na evoluci jednotlivé bytosti, na jednotlivého člověka. Přitom novinkou oproti vší evoluci, jak jí přirozeně rozumíme, je to že do procesu vývoje musí být zapojena i individua. Individuum už nestojí pasivně před branami vývoje, ale je pojato do vývoje a pozváno k individuálnímu prožití a protrpění evoluce v celém jejím světodějném rámci. Ještě více: je to dokonce to nejvnitřnější jádro, ústřední událost celého vývoje lidstva. Jestliže dějiny světa zvířat zahrnují i dějiny jejich typů a druhů v různých epochách země, musí mít i lidské dějiny nějaké dějiny svých druhů, tedy individualit, a to také ve všech epochách. Stejný impuls, jakým je Charles Darwin pro nauku o evoluci, znamená i Rudolf Steiner pro nauku o reinkarnaci. Konkrétní jednotlivost z celé plnosti toho, co vybádal a sdělil, zde nebudeme uvádět. Jen na to bychom měli poukázat, jak důsledně se tyto poznatky vyvozují z vědeckých předpokladů a jak i bez nadsmyslových zážitků a bez odkazů na jiné autority nežli pozorování a úvahy se dá legitimně mluvit, i když třeba jen v náznaku, o reinkarnaci.
Po všem, co jsme uvedli a ještě uvedeme, je myšlenka reinkarnace, nahlíženo z přírodovědného i antropologického hlediska, případná. Slyšitelně klepe na dveře vědomí doby. Proč jí neotevřít?