Archanděl Michael a rytíř Jiří. Drakobijci nebo krotitelé draků?

"Ve jménu Jahweho, boha Izraele:
Michael po mé pravici
Gabriel po mé levici
přede mnou Uriel
a za mnou Rafael
a nad mou hlavou všemocná vláda Boží”
(z každodenních židovských modliteb)

Archandělu Michaelovi náleží mezi duchovními bytostmi, jež známe z umění, literatury a náboženských tradic, zvláštní postavení. Bývá chápán jako archanděl, který je nejblíže lidem. Nejrozličnějším způsobem zasahuje do pozemského dění, a to vždy na straně spravedlnosti a odvahy. Gabriel je oproti tomu archanděl - zvěstovatel. Jeho poselství jsou zachycena v posvátných spisech všech tří náboženství, majících svůj počátek v Jeruzalémě. Zvěstování Panně Marii1 je opakováním slov anděla k Hagar, matce Izmaelově, pramáti Arabů.2 Gabriel se zjevuje jen výjimečným lidem. Michael však vstupuje do vnitřního vztahu ke každému člověku. Skýtá mu impulzy k překonání vnitřních stinných stránek. Rudolf Steiner jej pak popisuje jako ducha přítomného času zprostředkujícího v něm Kristovu vůli.

Michael je tedy zprostředkovatel; je také jediným z archandělů, jehož intence na zemi - podle křesťanské tradice - převzal člověk: svatý Jiří.

Ve Starém zákoně se výslovně zmiňují jen dva archandělé: Gabriel a Michael, oba v knize Danielově³, jedné z nejmladších knih starozákonního biblického kánonu.⁴ (Původní její text byl sepsán zčásti v aramejštině, v jazyku, jímž se hovořilo ještě na přelomu letopočtu, v době Ježíšově.)

Všechna jména andělů jsou hebrejská: Michael znamená "Kdo je (nebo též nikdo není) jako Bůh.” Vyvozuje se tedy z jeho blízkosti k Bohu. "Georgios” znamená řecky "pozemský”. Michael se blíží z nebeských výšin. Jiří se pne z hloubi pozemskosti vzhůru k nebeskému království.

Jenom málo z těch, kdo cestují do Svaté země a vystupují v Tel Avivu z letadla, ví, že velice blízko, v uličkách starého města Lod (antická Lydda), je tradicí uznávaný hrob historického Jiřího. Již ve čtvrtém století byl v této oblasti jeho kult velice rozšířen. Byl ochráncem nemocných a slabých.

Na četných uměleckých dílech máme archanděla Michaela zobrazena jako toho, jenž v boji sráží mečem nebo kopím do hlubin postavu draka a zabíjí jej. I rytíř Jiří bývá zobrazován - často na koni - jak bojuje s drakem. Veškerá vyobrazení boje člověka s drakem od středověkých dob zpodobují prakticky buď Michaela, nebo "rytíře” Jiřího.

Historický Jiří žil údajně ve třetím století a byl uctíván na Předním východě mnohem dříve, než ve střední Evropě vůbec vzniklo rytířství.

K nejranějším dokladům líčícím život a činy svatého Jiří patří papyrus z 5.-6. století z Nessany, města tehdejšího nabatejského království v Negevské poušti. Nyní se nalézá na izraelské straně izraelsko-egyptské hranice. Obsah papyru je následující:

Jiří, zámožný šlechtic, se staví proti protikřesťanským zákonům římského státu. Je proto zabit, třikrát však vstane z mrtvých. Přechovává ho u sebe jistá vdova a u ní dojde k zázraku: Na Jiřího zásah rozkvete uschlá ratolest, z mrtvých vstane mrtvý osel, vdovin syn je uzdraven ze slepoty, i další mrtví vstávají z mrtvých.⁵

Asi o tisíc let dříve hovoří prorok Daniel ve vidění s archandělem Michaelem o něčem velmi podobném - o vzkříšení mrtvých a oddělení spravedlivých od hříšníků na konci času. Tyto dva texty jsou nejstarší, v nichž se o Michaelovi, respektive Jiřím hovoří, a vysvítá z nich jasně spřízněnost mezi duchovní bytostí a pozemským člověkem, který se stal svatým.

"V oné době povstane Míkael, velký kníže, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národů až do této doby. V oné době bude tvůj lid vyproštěn: Vše je zapsáno v Knize.  Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k hrůze a věčné pohaně. Moudří budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.”⁶

Prvotní svatojiřský, respektive michaelský kult v dávném křesťanství měl ještě jen velmi málo společného s násilným a válečným potíráním mocností zla. Pronásledování z prvních století žilo ještě v paměti křesťanů velmi silně. Pro náboženství míru a lásky bylo násilné potírání zla za pomoci zbraní, krveprolévání a zabíjení stěží myslitelné. Prvá vyobrazení Jiřího i Michaela tak vůbec ještě nezobrazují žádný boj se zvířecí bytostí.

V klášteře svaté Kateřiny na Siónu, což je jeden z nejstarších klášterů vůbec a od byzantských dob neustále obývaný⁷, přechovávají horu pradávných ikon a mezi nimi i mnoho těch, které zobrazují svatého Jiří a svatého Michaela. Na jednom obrazu ze šestého století například vidíme Marii s Jezulátkem a dvěma anděly strážci v pozadí, po pravici pak má svatého Theodora a po levici mladíka svatého Jiří. Stojí klidně a bez pohybu. Ani známky po nějakém boji. Je Mariiným strážcem. Na ikony z 9.-10. se už dostává kůň. Jde o scénu obrácení: při ní se dotýká křížem člověka. Po boku svatého Jiří stojí opět svatý Theodor a je to on, kdo přemáhá saň, mírnější verzi pozdějšího draka. Nečiní tak za pomoci kopí, ale spíše jakousi kouzelnou holí zakončenou znamením kříže.

Velmi zajímavá je třetí ikona, z 12. století, která zobrazuje obraz z legendy o svatém Archippovi. Po jeho boku stojí archanděl Michael a rozdvojuje proud vířící vody (vody života). Tak ochraňuje světce před ďáblem. Michael drží v pravici purpurovou hůl, jež znamená moc Kristovu; ta je mu svěřena shůry, což je jasně vidět nad jeho hlavou. Ale tam, kde mívají starší vyobrazení svíjejícího se draka, je nyní pramen života.

Známá pověst o boji s drakem vznikla až v čase křížových výprav. Rytíři tehdy táhli do Svaté země zakovaní v železné zbroji až k nepoznání, ozbrojení mečem a kopím, naplněni touhou vyrvat svatý hrob Kristův z rukou muslimských pohanů, s touhou jistě hodně bojovnou, kterou nebylo možno uskutečnit bez krvavého válčení. Koncem jedenáctého století byla pak vytvořena v Jeruzalémě křižácká říše.

Při styku s východním světem připadli křižáci i na zde velmi rozšířený kult svatého Jiří. Přejali ho a proměnili do podoby, jaká odpovídala bojovnému založení jejich plemene. Svatý léčitel se stal nejprve ochráncem zraněných rytířů, pak ochráncem celého vojska. Jako vykonavatel nebeské vůle byl i vykonavatelem vůle Michaelovy a Kristovy, a tak se stal pozemským bojovníkem proti zlu zobrazovanému v podobě draka; ten byl vnější projekcí zla, jež je jako takové esenciálně ukryto v lidské duši.

Představa o zabití draka dobře zapadá do soustavy katolické dogmatiky. Dobro a zlo jsou dvě strany, dva póly, z nichž jednomu je třeba se vyhýbat a druhé vyhledávat. Bude-li drak, tedy zlo, přemoženo, již nic nebude lidský rod ohrožovat. Čím jasnější kontury dobra a zla byla schopna církev, jež se poznenáhlu stávala stále více a více institucí, před lidmi vykreslit, tím lépe dokázala řídit a ovládat jejich náboženský život. Zabitý drak zcela odpovídá těmto představám. Zobrazuje dobře nevinnost, jaké se docílí zachováváním církevních přikázání. Když je drak mrtev, může se člověk cítit od něho osvobozen.

Pojetí dobrého jakožto středové hraniční linie vedoucí mezi dvěma aspekty zla nebylo tomuto období vlastní. Tak také upadlo v zapomnění jiné zobrazení Michaelovo: Michael s vahami, jenž po smrti klade člověkovy činy na váhu. To mělo člověku připomínat důležitost udržování vnitřní vzpřímenosti. Takovýto Michaelův obraz se uchoval mimo jiné i v norském eposu o Olafu Åstesonovi:

"Svatý Michal, strážce duší,

na váze je všechny zkouší,

duši, která zhřešila,

k Pánu Kristu posílá.”

Zabití draka odpovídá sice životnímu postoji křižáka, mnohem méně však křesťanskému obrazu světa. Od pravého křesťana se dá těžko očekávat, že by měl upřít jiné bytosti právo na život, byť by to i byl drak. Boj v nebesích, který Michael vede, je boj a střetnutí duchovních bytostí, které slouží lidskému pokroku. Michaelova moc tkví ve středu, ve schopnosti udržovat vzpřímenou rovnováhu mezi oběma podobami zla.

Renesance povýšila ve svém umění tento boj opět na nebesa. Albrecht Dürer předvádí Michaelovy zástupy v boji se zvířeckými postavami zla na svém dřevořezu, který na nás působí spíše tak, jako by měly ony zlé bytosti mnohem spíše vystoupit k němu, do jeho duše, nežli být vytlačeny do nějaké propasti.

Dílo Rudolfa Steinera překypuje odkazy na aktuální působnost Michaelovu v našem období. Slova, která pronesl při své poslední veřejné přednášce 28. září 1924, svědčí o tom, že nemá jít o zabití draka, jak to také původně v antických dobách nikdo nechápal, ale o gesto vyjadřující láskyplný postoj:

"Vy učedníci na cestě ducha, přijměte s pozorností moudrý pokyn Michaelův; přijměte láskyplné slovo vůle světů utvářející v duši její nejvyšší cíl.”

Z němčiny přeložil Václav Ondráček.

Poznámky pod čarou:

1 Lk 1,26

² Gn 16,12; viz též 2. súru Koránu

³ Michael: Dan 10,13; 10,21; 12,1; Gabriel Dan 8,16 a 9,21

⁴ Kniha Daniel vznikla v 6.-5. století př. n. l.; uzavření celého kánonu se předpokládá k roku 300 př. n. l.

⁵ Viz L. Casson & E. L. Hettich, Excavations at Nessana, Vol II, Princeton 1950

⁶ Dan 12,1-3, dle ČEP a překladu autorova

⁷ Pozn. překl.: Nutno zde mít na paměti perspektivu pisatele, jímž je obyvatel Palestiny - Izraele. "Byzantskou dobou” není míněno období do roku 1453 jako pro většinu Evropanů, ale čas před perským resp. islámským záborem Palestiny, tedy období do poloviny 7. století.