Sociologické typy církevních společenství

27. listopad 2010 | 19.22 |

blog ›

Většina křesťanů žije v nějaké církvi - tedy ve společenství, které dohromady spojují jejich názory, náboženské-kultické prožívání skutečnosti Kristovy smrti a vzkříšení a v neposlední řadě určitá organizační struktura. Nás bude v tomto textu zajímat především ona.

I když v povědomí Evropana je církev spojována především s Římem a jeho katolictvím, církví je ve skutečnosti nepřeberné množství. Zvláště na protestantské straně křesťanského náboženského spektra vznikají prakticky dennodenně nová církevní společenství. Aniž bych byl dokonalým znalcem těchto společností, ba jsem ani nenavštívil všechna ta, která existují v České republice, bych zde chtěl učinit poznámku o tom, co organizace těchto církví vypovídá a napovídá. Vodítkem při tom nám bude, jací lidé, tedy který z církevních "stavů" nebo stupňů hierarchické pyramidy je pro danou církev nejdůležitější a směrodatný, který v ní má takříkajíc hlavní slovo. Za tím účelem rozdělíme církve do několika skupin.

Zmínil jsem hierarchickou pyramidu. Popravdě mají takovouto strukturu jen některé církve, na prvním místě římskokatolická. Nazvu tento typ církevního uspořádání centralizovaným. Takovéto církve mají jedinou hlavu, jejiž rozhodnutí jsou bezvýhradně respektována. Ale nejde jen o to. Na katolictví je krásně vidět jak tento hierarchický princip proniká naveskrz celou její strukturou a projevuje se na všech úrovních takřka holograficky: V každé, i té sebemenší struktuře se vždy čeká na slovo představeného, nebo toho, který/která je pro danou chvíli obdařen autoritou (například delegovanou shora). Princip poslušnosti tak nezůstává omezen na řeholní společenství, kde je přímo deklarován, ale dle katolického ideálu by vlastně měl fungovat ( a také funguje) v celé církvi. Nedávný vývoj po Druhém vatikánském koncilu, který snad měl v úmyslu doplnit tyto struktury strukturami dalšími, fungujícími zdola, na základě iniciativy věřících, na tom jen málo změnil.

Výhodou takového sytému je, že dává církevním strukturám a jejím počinům nebývalou pevnost, ale ovšem také křehkost. Velkou nevýhodou takového sytému je však jeho neřiditelnost. V katolické církvi je volitelný jedině papež (protože toho určovat jinak nejde) - a to na doživotí. Ten (a jenom on!) je pak přímým nástrojem Ducha Svatého a má takto právo vynášet soudy s nárokem na neomylnost. Můžeme v této situaci vidět vyústění procesu, který započal někdy v 9.století a jehož výsledkem bylo praktické potlačení pneumatologie (theologie Ducha) v západní církvi, rovněž tak psychologický dualismus (člověk jako pouze tělo a duše); běžným věřícím dává Duch své dary (je jich sedm) a to především skrze svátosti (je jich také sedm). Spor o to, zda se Duch svatý vyjadřuje také skrze koncil, tedy shromáždění všeobecné církve, byl nakonec vyřešen v neprospěch tohoto tvrzení. Jediným, kdo tedy má nárok na mimořádnou komunikaci s Duchem svatým v katolické církvi tady zůstává papež a shromáždění jeho volitelů při jeho volbě - tedy jakési shromáždění porodníků, kteří mají napomoci příchodu dalšího svrchovaného Interpreta Ducha na svět.

Paralely k takovéto centralizované struktuře se nehledají snadno, mimo Evropu bychom je možná částečně nalezli v tibetském lamaismu, kde procedura hledání nové uznané inkarnace má podobný statut jako výše nastíněná papežská volba. Ale lamaismus zdaleka nedosahuje centralizovanosti katolické církve; jednotlivé sekty a kláštery jsou de facto samostatné. Jisté paralely bychom také našli v některých menších církvích, v nichž existuje silná vůdcovská osobnost a které bývá zvykem obvykle označovat jako sekty. I v nich mají vedoucí jednotlivých buněk a skupinek tendenci jednak ve všem napodobovat "velkého vůdce", jednak vystupovat ve svém kruhu stejně autoritativně jako "vůdce" v celé církvi. Sociologicky je pak velmi zajímavé to, co se v takové církvi stane po smrti její zakladatelské osobnosti, ale to je již zcela jiná kapitola a sem nepatří.

Druhým typem je typ episkopální. Znamená cosi jako předchozí typ, ale bez jednoznačné hlavy. Vždy musí být v popředí určitá skupina význačných vůdců, která rozhoduje o chodu celé církve. Těmi jsou vždy vyšší duchovní a většinou mívají (v křesťanských církvích) statut biskupů. Je to tedy jakási klerikální oligarchie. V západním křesťanství se nehledá příliš snadno. Nejlepším příkladem takového uspořádání bude asi církev starokatolická, ale už církev, která toto jméno nosí, tj. britští anglikáni, má v sobě kromě episkopálních prvků i mnoho, spíše bych řekl většinu, prvků náležejících kazatelským církvím. Ovšem nepřebernou pokladnicí episkopálních forem církevního života představují veškeré církve východní: Biskupové v nich rozhodují o tisícikilometrových eparchiích i o pašalicích nepřekračujících zdi jednoho malého města.

Již jsme upozornili na to, jak byl v západní katolické církvi zavržen konciliarismus. (Ani 2.vatikánský koncil neznamenal jeho obnovení - toho se ani tam nikdo neodvážil.) Ve východní církvi je on naopak všepronikajícím principem. Pravoslavná církev se s hrdostí nazývá církví sedmi sněmů a všechny podstatné otázky by se v ní v ideálním případě měly řešit vzájemnou dohodou na příslušném sněmu. Řekli jsme "měly by", protože realita samozřejmě bývá různá, nicméně ohled na celocírkevní společností, no onu oikúmené - samozřejmě chápanou pouze v rámci příslušného typu církve, je v myšlení a konání hierarchů velmi silně vštípen. Pravoslavná církev má proň i svůj název - ve slovanském prostředí se mu říká sobornosť. A opět vidíme, že nezůstává omezen na celocírkevní úroveň, ale opakuje se v podobě nejrůznějších národních a lokálních synod na všech myslitelných úrovních - takže opět hologram.

Výhody a nevýhody: I takovéto církevní uspořádání je velmi stabilní. - Má-li se na nějaké změně ujednotit velké množství lidí rozličných názorů, je podstatně pravděpodobnější, že k žádné změně nedojde. Tato resistence vůči změnám je však poněkud jiného typu, je méně vědomá, nežli u prvního typu. Zatímco u centralizovaných církví může vládnoucí hierarcha svou vůlí, pokud o to opravdu usiluje, nakonec oné těžkopádné struktuře přeci jen nějaké změny vnutit (poučný je v tomto příklad náboženské reformy faraóna Echnatona), v episkopální struktuře se změny mohou pouze vloudit, nebo vyplynout během času, s celkovou změnou obecného smýšlení. Netroufám si hodnotit, co je lepší. Episkopální typ asi lépe odráží sociální realitu, na druhé straně jakákoli iniciativa je v něm ještě obtížnější nežli ve struktuře přísně pyramidální. Existuje však ještě jedno vážné úskalí, s nímž se episkopální skupiny potýkají a tou je stranictví. Stranictví samozřejmě existuje potenciálně ve všech myslitelných společenských strukturách, ale zde má zvláštní virulenci. Pokud se totiž nějaká skupina cítí dostatečně silná a reprezentativní, může se sama začít považovat a prohlašovat za legitimního představitele oné koinonie. Vzápětí ovšem totéž udělá strana protivná, nebo všechny strany ostatní a máme jev z pravoslavných církví až příliš důvěrně známý, tzv. schisma. Na překonávání schismat pak musejí episkopální struktury vynakládat enormní množství energie, které už tak nemají nazbyt. Přitom neexistuje žádná autorita, která by mohla jednoznačně rozhodnout ve prospěch té či oné strany. Ona původně zamýšlená "vláda moudrých" tak často dostává až burleskní rysy.

Třetím typem, který se výrazně odlišuje od obou předchozích, je církevní uspořádání, které bych nazval kazatelským. V něm valná část církevní aktivity, ale také autority, spočívá na vůdcích jednotlivých (malých) církevních skupinek (sborů, farností), kteří jsou v každodenním styku především se svými věřícími a ve volném styku mezi sebou navzájem. Vyšší církevní struktury bývají zpravidla volené a každopádně mají především administrativní a jen v menší míře věroučné poslání. Za to jsou odpovědni jednotliví vůdci skupinek - pro jednoduchost je nazývejme faráři. To se projevuje ve velké pozornosti, jaká je věnována jejich vzdělání a výběru. Je také jasné, že v takovémto církevním uspořádání může být věroučná jednota vždy jen velmi rámcová a věrouka bude vykazovat silné variace, a totéž samozřejmě bude platit pro církevní život.

Tuto církevní formu najdeme v čisté podobě jen málo - většina moderních kazatelských církví totiž obsahuje ve větší či menší míře i prvky presbyteriální. V relativně nejčistší podobě bychom ji snad mohli nalézt u tradičních luterských církví ve východní Evropě (Slovensko, Rumunsko, Polsko apod.). Snad mají podobnou strukturu (tentokrát spíše smíšenou s episkopální tradicí) i některé neortodoxní východní církve, například arménská. A samozřejmě je to typ bohatě rozšířený u nekřesťanských náboženských společností, šamany počínaje a bráhmany konče.

Výhodou takového církevního uspořádání je nepochybně jeho větší spjatost s konkrétním životem, nežli u předchozích typů. Také v prostředí nesvázaném nějakou výraznou strukturou mohou snáze vznikat nové podněty a rychleji se "vodorovně" šířit (oproti principu hierarchickému, kdy každá iniciativa musí být nejprve schválena autoritou a teprve až je jí doporučena, může být převzata jinde). Komunikaci uvnitř církevní struktury pak převážně zajišťuje privilegovaná "farářská" vrstva, což zajišťuje i jistý "profesionalismus". Nevýhodami takového uspořádání je jednak znatelně menší stabilita a pak cosi, co by se dalo nazvat vytvářením privilegované vrstvy. Kazatelství/farářství - tím, že je vlastně profesí - má tendenci etablovat se v rámci určitých sociálních skupin, ba přímo rodin, takže v evropském protestantismu (v českém a koneckonců každém diasporním prostředí velmi markantně) se nám objevují celé farářské dynastie, což ovšem zpětně pružnost církevní struktury zase snižuje, především v otázkách církevní praxe. Převážně intelektuální komunikační modus také činí takovéto struktury náchylné podléhat určitým módním duchovním proudům, neřkuli přímo ideologiím (od pietismu, přes romantismus až třeba po "Deutsche Christen") Přesto však nevede náchylnost k cizím vlivům ani ideová variabilita většinou k velkému štěpení nebo rozpadu struktury - jednoduše proto, že oč silnější mohou být různice, o to je slabší centrální autorita, která by případně mohla proti určitým proudům nebo skupinám zakročit a vyloučit je z církevní struktury.

Posledním typem církevního uspořádání, jež bylo už koneckonců zmíněno je uspořádání presbyterální, neboli plně demokratické - chcete-li. Uplatňuje se jednak u takových společenství, která nevytvářejí vůbec žádné "víceúrovňové" struktury, kde nejsou žádní profesionální kněží nebo kazatelé - tam je to jaksi samozřejmé. Rovněž se však uplatňuje - a je to dokonce jeho původní podoba - tam, kde sice taková vrstva existuje, avšak nemá - alespoň za standardních okolností - mít žádný vliv na konkrétní řízení obce. Tito kazatelé, nebo obecně služebníci církve se pak chápou jako řekněme expertní skupina, pomocí níž může společenství snáze uspořádat svůj náboženský život (ovšem v principu by to šlo i bez ní). Toto je standardní model presbyteriálního uspořádání reformované církve, jenž se obráží v nesčetných jejích současných přímých i nepřímých dědičkách, Českobratrskou církví evangelickou (v našich poměrech) počínaje a nejrůznějšími americkými metodisty a independenty konče. I židovské komunity (kromě některých extrémních chasidských) mívají tuto strukturu.

Výhodou takové struktury je především svoboda a vážnost, jaké se v tomto uspořádání těší každý jednotlivec, dále určitá nemanipulovatelnost společenství, kde nakonec přeci jen musí rozhodnout hlas většiny. Nedostatky pak sdílí s celým demokratickým systémem - jistá nepružnost, ba až bezradnost, plynoucí z nutnosti dovést ke konci všeobecnou diskusi všech k danému tématu; dále někdy nedostatek odbornosti, kdy dané grémium pracně objevuje Ameriku, zatímco pořádnému "odborníku" by byla otázka na jeden pohled jasná. Takováto aplikace demokratických postupů rozhodování v náboženském společenství ovšem pro něj znamená ještě další zátěž: tím, že vše musí být kolektivně projednáno, ztrácí se do jisté míry smysl pro jedinečné a také pro vše, co je těžko běžným jazykem formulovatelné, mystické.

Takové rozdělení je jistě samo o sobě zajímavé, leč podívejme se ještě na závěr, jak mohou tyto modely působit na duši a život členů jednotlivých společenství, aniž bychom se snažili naši stať zatížit příslušným hodnocením. Před tím ještě malá historická poznámka: Sledujeme-li profilaci těchto jednotlivých typů v dějinách křesťanstva, vidíme, že zde vývoj opsal jakýsi oblouk: Nejstarší křesťanská společenství byla nepochybně v rukou zapálených jednotlivců, bez potřebí nějaké silnější autority. Ale už záhy (konce 1.století) vykrystalizoval celkem klasický episkopální model spravování a řízení církve. Onen "kazatelský" mezistupeň nemáme sice ve vývoji staré církve spolehlivě doložen, ale můžeme ho, alespoň v zárodečné formě, též předpokládat. Vývoj k centrální organizaci církve pak zabral několik dalších století, svého vrcholu ovšem dosáhl až ve 13.století. Od té doby můžeme (na západě) sledovat spíše devoluční vývoj církevní struktury V této fázi ovšem zase schází episkopální stupeň (nebo je jen stopově zastoupen). Reformace však záhy dospěje přes kazatelsky organizovanou církev až k presbyternímu zřízení. Katolická církev však všem tlakům na devoluci církevní struktury až do současnosti úspěšně odolává. Aby bylo jasno: Zřízení biskupských konferencí po druhém vatikánském koncilu neznamená návrat episkopálního zřízení, neboť vše podstatné se stejně rozhoduje v Římě a stejně tak málo znamenají farní rady návrat ke zřízení presbyternímu.

Tento proces devoluce od (proto)reformačních dob, šel ruku v ruce s celkovým společenským emancipačním vývojem v novověku, kdy jednotlivci přísluší - i v oblasti duchovní -mnohem větší váha nežli dříve. Zodpovědnost za vlastní duchovní život a vlastní vývoj je podstatným rysem novověkého člověka a v současné době má stále ještě rostoucí tendenci. Mohli bychom tedy předběžně uzavřít, že současnému stádiu vývoje lidského ducha odpovídají mnohem spíše ony "nižší" stupně církevní organizace, nežli staré, hierarchické a centralizované. Není to však tak jednoduché; jednak jsou lidé různí a každý potřebuje ke svému duchovnímu vývoji něco odlišného, jednak i ony starobylé a - přiznejme si to, v současné době poněkud zaclánějící - církevní struktury snad mají v sobě cosi, co by měly uchovat a předat budoucnosti, co může člověk budoucích věků ještě rád jako své duchovní dědictví docenit. Zřejmě však ve formě velmi proměněné a pozměněné.

18.4.2010

Václav Ondráček

Zpět na hlavní stranu blogu