Paracelsus

5. srpen 2011 | 15.09 |

blog ›

Paracelsus

V postavě Theophrasta Paracelsa se historicky vracíme do první poloviny století, do první reformační generace. Narodil se roku 1493, v sice šlechtické, ale poměrně chudé rodině. Jeho cesta k životní soběstačnosti vedla přes studia a praktické provozování lékařského povolání, jemuž se ostatně věnoval již jeho otec. První zkušenosti s alchymií a jejím praktickým uměním získal v Korutanských a Tyrolských hutích a dolech. Dobrodružná touha po poznání všeho ("nicht wahnen sondern wissen") ho hnala na daleké poutě po Německu, Francii a Itálii. Navštívil všechna význačná střediska lékařské vědy: Bolognu, Padovu, Ferraru, Paříž a Montpellier, ale též Lisabon a Granadu, dostal se i do Anglie , Holandska a Švédska. Snad právě jeho neúnavná touha po poznání při níž za velice skromných podmínek procestoval téměř celý tehdy dostupný svět, se stala později předlohou k legendární postavě Christiana Rosenkreuze.

Nakonec se roku 1526 usadil ve Štrasburku, ale již následujícího roku je povolán na místo profesora a městského lékaře do Basileje, kde se mu dostává, poprvé a vlastně i naposledy v životě uznání a nemalých poct; vede latinské i německé přednášky a buduje svůj systém lékařské vědy, neopírající se už o starověké autority , ale o zkušenost a "Buch der Natur". Má zástup žáků,, ale po sporu s lékařskou fakultou je nakonec vyhnán z města. Toulá se po Švábsku a Francích. V Norimberku se mu málem podaří vydat své první dílo, ale na zákrok městské rady nakonec už téměř vytištěná kniha nevyjde. Další relativně klidné útočiště nachází až roku 1531 v St.Gallen. Tam se osobně angažoval pro věc místní reformace, až natolik, že se vydal do chudých horských oblastí kázat evangelium těm, které ze svých potulek tak dobře znal. Není dobře jasné, proč - snad to byly spory mezi švýcarskou a německou reformací, co ho k tomu pohnulo - aby se po této epizodě asi po dvou letech putování od reformace opět kriticky odvrátil. Veškeré církve jsou mu nadále pouze Mauer- nebo Steinkirche. Nevybíravými slovy kritizuje i samotné reformátory: "Sie sagen, wir waren Huren, wir waren Spieler, Säufer und aller Üppigkeit voll, wir haben's verlassen und sind ehelich geworden, wir predigen jetzt im Namen des Herrn das Evangelium und sind jetzt seine Propheten , seine Apostel”

0pt;font-family:"Times New Roman CE";mso-fareast-font-family: "Times New Roman";mso-bidi-font-family:"Times New Roman";mso-ansi-language: CS;mso-fareast-language:CS;mso-bidi-language:HE">[1]Praví apoštolové však nežijí usedlým životem; slouží církvi ducha, jež sestává z jednotlivých znovuzrozených. Paracelsus však nepopírá - jako Schwenckfeld a Franck - církevní obřady, naopak správnému chápání a slavení večeře Páně věnuje značnou část svých theologických spisů. Není ani proti slavení svátků. "Der Gott des Schlafs ist auch der Gott und Herr des Sabbats” Svátky jsou mu dnem, kdy pracuje srdce. Rovněž nepopírá význam světské moci, jejíž ztělesnění vidí v říši a osobě císaře. Praví však, že za své přehmaty a bezpráví, a především za veškeré rozsudky smrti, bude v soudný den i vrchnost potrestána.

Věren svému povolání lékaře Paracelsus humorně líčí náboženství odpovídající lidskému charakteru: melancholici se modlí a postí, sanguinici výskají, zpívají a provozují hřmotnou hudbu, cholerici chtějí prolévat krev a položit za Krista život a flegmatici chtějí dospět do nebe v tichosti a pokoji. Pravou cestou k Bohu je však víra. Za velmi významné považuje též kajícnost a odpuštění ostatním - to je mu dokonce podmínkou božího milosrdenství. Paracelsovi však nestačí víra taková, jak ji vyznává Luther a reformátoři. Víra musí být účinnou, musí působit - a co jiného nežli lásku. Kdo Boha miluje, tomu víra a skutky splývají v jedno. Nový člověk se musí zrodit, jenž už nestojí pod vládou planet ale svatého Ducha. Ten pak má kromě pozemského ještě další, nebeské tělo, které již ve smrti neodkládá. To se živí ze svaté večeře Kristovy.

Paracelsus rovněž přijímá za své myšlenku, jež ožila v předchozím století v italském humanistickém platonismu a jež pochází z dávných hermetických spisů, o člověku jako "malém světě", mikrokosmu, jenž je tak obrazem světa jako celku Svět povstává ze svého prapůvodu, který nazývá Paracelsus Iliaster, Mysterium Magnum a může být rovněž chápán jako Bůh. Od něj se nejprve odděluje Cagaster, temná podstata a oproštěný Iliaster se dále dělí na astrální a látkovou sféru - nebe a zemi. Dalším oddělováním povstávají elementy: vzduch, oheň, voda, země.. Ty jsou potencialitami veškerého bytí, jeho "Matkami". Člověk pak povstává z limbu, jenž je opětovným spojením těchto čtyřech elementů a tří materiálních principů (viz níže). Celý svět, tedy i nebe (a peklo, dodá později Böhme) jsou v člověku .- Ne však přímo ve smyslu materiální substance. Shody je dosaženo dynamicky: působením týchž procesů, jež působí zevně i zevnitř a vtiskují všemu na světě své signatury, jež se projevují u každé živé bytosti v jejím Archeu - životním duchu.

Je-li však v člověku nebe, je v něm i Bůh, který v nebi sídlí. A je-li Bůh v člověku, jenž je obrazem přírody a jejího řádu, je i v celé přírodě. Ne svou osobou - tou je ve světě přítomen pouze v Kristu, ale svou silou. Bůh tedy může zasahovat svou silou do přírody a do řádu věcí. Proto také například Paracelsus kromě čtyř organických příčin nemoci[2] uznává ještě příčinu pátou, totiž Boží vůli.

Bylo by zdlouhavé a vzhledem k nesoustavnosti Paracelsova velmi rozsáhlého díla i obtížné pokračovat dále v popisu zvláštností Paracelsova náhledu na svět. Je třeba však zmínit ještě jeden z Paracelsových radikálních náhledů, který ač je povahy lékařsko-alchymické velmi ovlivnil pozdější myšlení Böhmovo i rosikruciánů. Na rozdíl od Galénské scholastické medicíny, jež prakticky veškeré fyziologické i přírodní děje vysvětlovala pomocí pradávného, ještě předaristotelského konceptu čtyř elementů či živlů[3], Pracelsus postuloval a k výkladu fyziologických i jiných dějů používal tři nové[4] principy: sal, mercurius a sulphur. Spor o tyto principy se vedl v intelektuálním světě s velkou náruživostí po celý zbytek 16. století a výrazně ovlivnily kosmologii Böhmovu.

V neustálém putování, přerušenému snad jen dvakrát krátkými pobyty na Moravě (na panství Bertholda z Lipé v Moravském Krumlově) a v Korutanském Villachu, nakonec zastihla Paracelsa i smrt. Stalo se tak ještě před padesátým rokem jeho života, roku 1541 v Salzburgu.

Paracelsus zanechal množství spisů medicínských, metalurgických, alchymických i theologických, neboť veškeré tyto nauky se v jeho myšlení prolínaly. Dodnes však i přes monumentální práci a následnou edici K. Sudhoffa[5] není zcela jasno, co vlastně můžeme za původní Paracelsova díla považovat. K Paracelsovi se totiž také hlásily celé zástupy žáků, kteří byli rovněž intelektuálně plodní a nečinili, jak ostatně bylo za oněch dob zvykem ostrou hranici mezi názory a spisy svými a přejatými. Určitá esoterická tajemnost vládnoucí v tomto směru učinila pak pseudonymitu při vydávání veškerých děl prakticky pravidlem a to je další bludný kámen, jenž musí moderní badatelé odstraňovat, mají-li se dobrat určité fakticity. Dalo by se tedy očekávat, že na kapitolu o Paraceslovi navážeme kapitolou o paracelsovské theologii druhé poloviny 16.století. Zde ale musíme očekávání čtenáře zklamat. Celý ten ohromný proud spisů a všechny ony postavy autorů hlásících se k Paracelsovu dědictví se ubírají pouze jediným směrem- směrem medicínsko chemickým a podněty theologické povahy zcela pomíjí. Jak je to možné, proč nenalézáme nic theologického u Adama von Bodenstein, Johanna Husera, Benedicta Figula, Karla Widemana, Michaela Schütze, u Edwarda Kelleyho, nebo Oswalda Crolla, abychom alespoň vyjmenovali nejvýznamější alchymisty paracelsisty? Tuto otázku si položil v nedávné době Carlos Gilly a zodpověděl ji ve svém článku Theophrastia Sancta[6] a odpověděl na ní v tom smyslu, že paracelsisté sami opustili tuto úroveň diskursu, aby nezavdali příčinu ke svému pronásledování pro náboženské otázky a mohli dále svobodně působit. Dokonce i do prvního vydání Paracelsových spisů, jež uspořádal Johann Huser a vycházelo v Kolíně od roku 1589, nebyla Paracelsova theologická pojednání zahrnuta. Tak vlastně jediným theologem mezi paracelsisty v šestnáctém století zůstává Valentin Weigel, jenž byl (např. podle dochovaného Widemanova seznamu paracelsistů Verzeichnis einiger spagyrischer Mediziner und anderer Künstler z konce 20. let 17.stol.) paracelsisty ctěn téměř jako Paracelsus sám.

Přesto však Paracelsem oplodněná theologie nakonec vytryskla na povrch a sice u osob jako byli Johann Valentin Andreae, Adam Haslmayr, Wilhelm Morsius, Alexandr von Suchten, v celém onom ohromném proudu rosekruciánském, ovšem také v dílech Jakoba Böhma a jím ovlivněných mystiků. To už je však příběh následujícího 17. století

[1]Sämtl.Werke (ed. Sudhoff) II,409 n.

[2] Jsou jimi Ens Astrorum, jež spočívá v neviditelném působení hvězd na přírodu, Ens Veneri - jež spočívá ve výživě, Ens Naturale, jež spočívá v pomíjivosti a přirozeném životním běhu člověka, a Ens Spirituale, jež vyjadřuje škodlivé a nepřátelské vztahy, jež mohou mít magickou moc.

[3] Pochází od Empedokla z Agraganta, jenž žil v 5. století př.n.l.

[4] Minimálně dva principy se vyskytují i v středověké (nám bohužel málo známé) alchymii. Novým principem ve vlastním slova smyslu bylo pouze sal.

[5] Sudhoff, Karl: Versuch einer Kritik der Echtheit der Paracelsischen Schriften, díl 1-2, Berlin 1898/9

[6] Gilly, Carlos: Theophrastia Sancta in Analecta Paracelsica. Studien zum Machleben Theophrast von Hohenheims im deutschen Kulturgebiet der frühen Neuzeit. Joachim Telle (ed.), Franz Steiner Verl., Stuttgart 1994 str.425-488

Zpět na hlavní stranu blogu