V Schellingově (1775–1854) mysli svět pochází z potrojné jednoty Otce, Syna i Ducha. V návaznosti na Lessinga pak z této ideje buduje svůj Systém světových epoch (Systém der Weltalter).
Spolu se světem vzniká i čas a i on má od počátku trojitou strukturu. Schelling hovoří o "předčasém čase", "časném čase" a "potomním čase". Jiným označením těchto věků mu jsou také Čas uzavřenosti, Čas stvoření a Čas věčnosti. Otec nenalézá pro sebe žádný skutečný počátek. – Pokud je tedy takto obrácen k sobě, je mimo čas, předčasý. Teprve Syn mu zaručuje možnost vyjádření, je tudíž nalezeným počátkem nalezené slovo. – Na počátku bylo Slovo. Syn je "Pánem času", jenž takto přistupuje k "Pánu bytí" a ono pouhé bytí tvoří minulostí. Tím se stává "bohem druhého věku", ačkoli teprve on to jest, jenž konstituuje čas – prvotní věk, věk Otce, neboli věk uzavřenosti je ještě bezčasý. Časový charakter dostává teprve skrze onen druhý věk, věk syna. Syn umožňuje stvoření, celou soustavu světovou i přírodu, jež jsou transformací jednoty v mnohost.
Jakmile počne existovat svět, není již pouze bytí, leč mnohočetné bytí, celá pestrá příroda. Bytí se stává materií. Tvůrčím principem je nyní právě materie, mateřská hmota. Otcovo chtění je tvořivou silou prvého věku náležejícího minulosti. Matka je tvořivým principem druhého věku světa, jemuž vládne Syn a jenž trvá do přítomnosti. V budoucím třetím světovém věku vládne Duch. V duchu je stvoření převtěleno a spolu s ním i čas. Potomním časem je věčnost, v níž se Matka zjeví coby Panenská Sofia, jíž však byla od počátku. Pán ji měl na počátku svých cest.... V prvém čase je dítětem hrajícím si před zrakem Božím, v druhém věku se stává matkou, ve třetím pannou.
Schelling nakonec vše shrnuje slovy: V těchto časech tedy vládne trojí různý poměr: prvním je Otec, jemuž bytí výlučně náleží, ve druhém, kdy je poddáno Synu, je časem převrstvování a překonávání; třetím poměrem je pak čas konečného vítězství, čas obdrževší opět svobodu. Tento čas je časem budoucím; budoucnost je jeho naplněním a je to čas Ducha. Objevují se nám tedy zde tři vládci vládnoucí v rozličných časech. Tato sukcese posléze zmizí – bude převtělena – a Bůh se zjeví ve svém nejvznešenějším pojmu jako ten, jenž byl, jenž je a jenž bude stále tentýž Bůh.
V průběhu oněch tří světových věků se rozvíjí bytí jakožto zprostředkování mezi těmito třemi potencemi; je tedy čímsi čtvrtým, konkrétně společným místem a trůnem veškerého ve třech osobách oslaveného božství. Bůh jsou tři. Otec je "plodivou potencí"; Syn se realizuje ve hmotě a hmota se převtěluje v Ducha. Ale člověk, Boží obraz, k oněm třem také patří, i když se tento Boží obraz dá jen velice těžce v člověku přečíst.
I čtvrté bytí má svého vládce. Schelling ho však nejmenuje. Ve zpětné rekonstrukci se to však ukazuje: Je jím člověk sám, člověk následující delfský pokyn Poznej sama sebe a schopný myslet vše, nakolik není vlastníkem moudrosti, ale sám jí je.
Vládci tří věků jsou také vládci lidského vědomí: to skutečně tkví svými kořeny v této trojici. Čtvrtý princip Schellingem odhalený znamená v lidské duši síla lásky, jež působí sjednocení. Bůh "vytrhl" bytí vědomí, aby mohla povstat svoboda. A Bůh vyslal Logos, Syna, aby tuto trhlinu opět zacelil. Duch rozněcuje v člověku lásku, lásku k Sofii, jež vede lidské myšlení k osvícení.
Substanciálně je čtvrtý princip trůnem třech potencí: Právě tato substancialita je trůnem jejich slávy, zde se ustavují jakožto vládci bytí. Sofia tedy v Schellingově myšlení vystupuje jako trůn božství: je ustavena Duchem; nemá roli příčiny, ale "sídla", proto tedy její "substanciální" funkce. Ve středověku byla takto "substanciálně" chápána Maria: jako sedes sapientiae – trůn moudrosti. Často sedává na Šalamounově trůnu podepíraném lvy, jenž představuje starou moudrost; a sama je sídlem skutečné Moudrosti – tedy Krista.
Vladimír Solovjev: Moudrost – tělo božství
Podobně jako u Jakoba Böhma tkví i u Vladimíra Solovjeva (1853–1900) jeho učení o Moudrosti ve vizionářském zážitku. Třikrát se mu totiž zjevila ženská bytost, kterou nazývá Sofií:
Třikrát jsem tě v blesku záře spatřil
ne v bystrém mysli pohnutí – to ne:
jak útěchu a obraz, v horoucnosti podíl
dalas sebe na volání duše mé.
Tyto zážitky měly pro jeho orientaci zásadní význam. Mluví o tom v básni Trojí setkání z roku 1898. Ponejprv se mu zjevila Sofia jako devítiletému, v kapli moskevské univerzity, na den Nanebevstoupení:
Zlatistá a v modré záři tetelící
nebeský květ ducha v ruce třímala
a její úsměv Boha z nitra zřící
jen ke mně zaletěl – pak zmizela.
K dalšímu setkání došlo v Britském muzeu v Londýně, kde Solovjev studoval gnostické a mystické spisy. Sofie mu však ukázala jen svou tvář:
Tvář byla to – jen tvoje tvář a nikde nic!
Když pak by sužován palčivou touhou uzřít opět celý obraz, přilétla mu odpověď:
Do Egypta jeď...
V egyptské poušti byl přepaden, oloupen, ale ne zabit; byl jen ponechán svému osudu:
Ó hvězdo zářivá, nebyl jsem opuštěn:
celou jsem tě v poušti spatřit směl...
Sofia se mu stala "tváří Boží" a úběžníkem veškerého jeho filosofování.
Solovjev podobně jako Augustin nebo Schelling pořádá své myšlení převážně potrojně, ovšem jeho ternární pojmy se proměňují, pročež mu bývá vytýkána nejasnost a vnitřní rozpornost. Ve svých Dvanácti přednáškách o Bohočlověčenství vychází od tradiční trojice pravdy, krásy a dobra, avšak odchylně od převažující tradice spojuje dobro s Otcem, pravdu se Synem a krásu s Duchem. Možná to má svůj důvod v tom, že chápe Otce, Syna a Ducha jakožto tři evoluční stupně. Bůh Otec je – platónské – dobro, pravda i krása, pojímané čistě duchovně a jako jednota. Na vývojovém stupni Syna se realizuje pravda jako Logos (rozum). Na třetím stupni se zjevuje Duch jakožto duše. A na duševní úrovni se manifestuje krása. V lidské duši odpovídá čistému duchu chtění, rozumu představivost a duši cit. Tři božské osoby jsou ovšem oproti tomu formami nebo idejemi v platónském smyslu. To, co tyto tři sjednocuje, je láska, a tak jsou vlastně dobro, pravda i krása jen konkrétními podobami lásky. Jiným shrnutím může být třeba to, že Absolutno uskutečňuje dobro skrze pravdu a krásu.
Jestliže láska vytváří jednotu ostatních tří, musí být sama čtvrtým principem. Solovjev ho nazývá organismus. Nejen příroda, také Bůh a skutečné veškerenstvo je živým organismem. V Kristu se tento živoucí organismus božství stává skutečností. Je to inkarnovaná Boží láska.
V přírodě existují různé organismy. Bůh je univerzální organismus. Přitom je třeba upozornit, že univerzalita nějakého jsoucna je v přímé úměrnosti k jeho individuálnosti – čím je univerzálnější, tím je též individuálnější. Jinak vyjádřeno: Pokud se Bůh projevuje jako vesmír, musí se rovněž objevit jako osobnost – stát se člověkem. V tomto smyslu je Kristus, Bůh Syn, uskutečněným výrazem absolutního bytí Božího.
V návaznosti na Aristotela považuje Solovjev pojem organismu jako působící i působený, jako tvořivý princip i jako jeho manifestaci. V tomto smyslu pak rozlišuje i dvě polohy v Kristu: tvořivou jednotu jakožto princip o sobě a v sobě – Slovo, čili Logos; a stvořenou, čili jevovou jednotu – Sofii.
Sofia je tak zjevená, uskutečněná idea; Logos se zjevuje jako Sofia. V Dvanácti přednáškách o Bohočlověčenství tedy nevystupuje jako čtvrtá božská hypostáze, ale náleží podobně jako obecně v západní tradici Druhé osobě, jakkoli vystupuje v proměně v přirozenou stránku Kristovu, jejímž ideálním protipólem je Logos.
Idea a jev jsou dva aspekty jediného dobra, jež se vtěluje coby pravda: Já jsem cesta, pravda i život. Domyšlení idejí Böhmových a Schellingových pak může vést ke stanovisku:
Sofia je tělo božství, božským jednotícím principem proniknutá materiálnost božství. Kristus, jenž tuto jednotu v sobě uskutečňuje a nese, je zcela božský organismus, univerzální a současně individuální; Logos a Sofia současně.
Solovjev se nikterak tímto stanoviskem nevyděluje z proudu křesťanskému myšlení; odvolává se dokonce na Pavla: Sofia je idea, píše s odvoláním na Přísloví, již Bůh má před sebou při svém díle stvoření a kterou také uskutečňuje. V Novém zákoně to nacházíme vyjádřeno u apoštola Pavla, a to v přímém vztahu ke Kristu.
Solovjevova sofiologie se od publikace jeho Přednášek v roce 1878 několikrát proměnila, až v ní vznikly viditelné rozpory; neměnný však zůstal jeho pohled na Sofii jakožto tělesnou dispozici božství. Nemíní se tím fyzická tělesnost, ale duchovní stránka přírody, podobná "božské přírodě" chartresské školy, nebo "Matce Zemi". Důležité též je, že není jednotlivým jsoucnem nebo dokonce osobou, ale ideálním, dokonalým lidstvím obsaženým navěky v dokonalé božské bytosti nebo v Kristu. Osobní moudrostí je Sofia – podle Solovjeva – jen jako Kristus. Kristus je tvůrčí moudrost. Kristus je Bůh a pravý člověk. Je Logos, nakolik je u Boha a je Bůh. Je Sofia, nakolik je u člověka a člověkem.
Rudolf Steiner – hledání nové Isis
Ve smyslu filosofické a teologické tradice označuje Rudolf Steiner (1861–1925) Krista za odvěčný Logos a tvůrčí Moudrost. Zkušenost božství, již Jan popisuje slovy a jeho obličej zazářil jako mocné slunce, se vztahuje ku kosmickému Kristu, který se však zjevil již na hoře Proměnění. Rudolf Steiner mluví v této souvislosti o "tváři moudrosti". Tedy i podle Rudolfa Steinera je tvůrčí Moudrost identická s druhou hypostází božství, synovským Bohem. Ve svých výkladech o Lukášově evangeliu označuje Krista jako "bytost, z níž substanciálně prýští moudrost". Je více než učitelem lidstva: Je živým pramenem moudrosti, je moudrostí coby pravým životem.
Moc a vládu Trojice prostředkují duchovní hierarchie. Nauku o hierarchiích, jak byla formulována Pavlem a jeho žákem Dionysiem Areiopagitou, Rudolf Steiner podstatně rozvinul. Podle tohoto Steinerova domyšlení se Kristus zjevuje hlavně prostřednictvím druhé hierarchie, a to především skrze její oddíl zvaný Kyriotetes. I v evangeliu bývá Kristus nadmíru často označován jako Pán – Kyrios. Je tedy pánem; přesněji – pánem moudrosti. Proto také označuje Steiner tuto hierarchii za "duchy moudrosti", kteří působí ze sluneční sféry. Kristus vstoupil svou září skrze bránu slunečních duchů moudrosti.
Kristus však není vládcem jen této skupiny "slunečních duchů moudrosti". Obraz Krista jako "sedícího na trůnu" se zjevuje na samém počátku i na konci lidských dějin. Působí tedy i nad Trůny, tvůrčími bytostmi prvního planetárního vývoje ("starý Saturn"), jako Cherub působí "plnost poznání" a jako Seraf oheň lásky. Existují ruské ikony s ukřižovaným Serafem. Kyriotetes ovlivňují druhý planetární stav ("staré Slunce"). Spolu s duchy síly – dynameis – ovládá pak Kristus pozemský vývoj i předchozího planetárního stavu ("starý Měsíc") a spolu s exúsiai (mocnostmi), duchy bytí či snad formy, propůjčuje lidem na zemi jejich já, jejich vnitřní podobu. Nakonec se projevuje Kristus i v třetí hierarchii, mezi "duchy duší", a to jakožto Arché, čili prapočátek; jakožto archanděl i jakožto anděl. Mezi anděly se zjevuje třeba také jako Apollón. Na přelomu letopočtu se stal člověkem. To je tajemství tří let a tří dnů. Od té doby je "Pánem země". Na všech hierarchických stupních hněte Logos – Boží Moudrost pravou míru člověka. Lidem se však od svého Nanebevstoupení již nezjevuje jako člověk, leč jako anděl, například jako "Novgorodská Sofia", jako "velký rádce" nebo "veliké mlčení".
Rudolf Steiner se rád vyjadřoval řečí starých mýtů - tak například činí také v práci posledního roku svého života, v níž komentuje chaldejský mýtus: Ea, tvůrčí moudrost vysílá svého syna Marduka k lidem. Marduk je podoba archanděla Michaela. Obrazu se dá rozumět takto: Logos, tvůrčí moudrost, vysílá archanděla Michaela k lidem – i když si Chaldejci pod jménem Ea představovali ženskou bytost. Logos může totiž působit jak v "mužském" božstvu, jakým je třeba Apollón, ale také v "ženském" – například Athéně; a také v božstvu Ea. Mužství a ženství se koneckonců projevují jen na nižších úrovních bytí, na nichž se Logos nebo tvůrčí Moudrost projevují jen slabými odlesky. Tvůrčí Moudrost je však druhou božskou hypostází, jež přišla k lidem na přelomu letopočtu jako člověk. U lidí vede moudrost k očištění života duše. Pročištěné duševní tělo nazývá Rudolf Steiner "Pannou Sofií", již osvěcuje Svatý Duch.
V roce 1920 promluvil Rudolf Steiner o Hledání Nové Isis. Jako i jindy, naráží zde na starý mýtus. Staré mýty jsou totiž plné stále platných obrazů. Je však třeba dbát na to, že se proměňuje věk. V egyptském mýtu je to Osiris, Isidin manžel, jenž je zabit. Mezitím však Osiris vstal z mrtvých a zabita byla Isis. V očích Rudolfa Steinera je "Nová Isis", čili "Panna Sofia", proměněné a očištěné duševní tělo, jež v lidech představuje svatého Ducha. Jak je třeba rozumět této poznámce?
Bůh Syn se vtělil. Obrazně vyjádřeno to znamená asi tolik: Sluneční moudrost přišla na zem a stala se moudrostí Země. Maria je "Matka Země" – tak ji vypodobnil třeba Giovanni da Bologna. "Matka Země" se však musí nejprve stát "Měsícem", aby mohla počít "Slunce". Měsíc reprezentuje v mytologii vždy něco mrtvého, odumřelého. Isis byla zabita mnohokrát. Vstane však z mrtvých?
Kristus jako Pán Země způsobí, že se matka stane v lásce svatého Ducha pannou, pokud přijme do své bytosti Krista. Ježto je však Kristus Sofií, stává se Vtělením matka Pannou Sofií, zpodobovanou ve středověku jako Sedes Sapientiae – jakožto trůnící matka s dítětem. Trůnící panna a zároveň matka je obraz ideálu prozařujícího do minulosti z budoucnosti.
A kde je Isis? Byla matkou. Stala se však událostí na Golgotě – smrtí a Zmrtvýchvstáním Syna – pannou, a nosí nyní jméno Marie-Sofie. Maria-Sofia, nová Isis, již není mater (materiální tělo), leč je duší (duševním tělem). Byla (i tělesně) vzata do nebes a korunována. Jakožto nebeská královna duše v sobě nosí (jako Sedes sapientiae) dítě ducha. I Podle Lukáše není otcem dítěte Josef, ale Duch svatý.
Až se dítě ducha v klínu duše skutečně zrodí, bude Kristus skutečně přítomen v duši, o čemž hovořili mystikové. Dá se to označit i za zrození já,. protože Bůh-Syn je velkým Já-jsem, z něhož mohou v Pavlově smyslu odvozovat svůj původ – jako zrození na Golgotě – všichni lidé. Zrod já se může odehrát v každé duši; to skrze seslání Svatého Ducha. Je to zrození božské moudrosti v duši; Kristus je pak přítomen v Já-jsem jako jádro duše.
Z tohoto hlediska se stává "Hledání Nové Isis" aktem vyššího sebepoznání. V tomto "Hledání Nové Isis" poznává duchovní já samo sebe jako moudrost. Toto velké vnitřní já, jež se takto poznává jako Nová Isis, se stává nositelem Krista, a může prožít sebe coby sídlo-trůn moudrosti.
Tím je také objasněna Steinerova věta: Neschází nám Kristus... ale jeho Sofia. Touto větou se nechtěl postavit proti teologické tradici, jež označuje Krista za božskou Moudrost a Svatý Duch za božskou Lásku. Spíše mu šlo v návaznosti na tuto tradici o osvětlení otázky toho, čím se stává Matka? Krista máme, protože se vtělil a od té doby je s lidstvem spojen. Schází nám "Kristova Sofia", tj. duševní mocnost skrze poznání Krista připravující a ztvárňující schránu moudrosti – duchovní já. Kristus může být poznán jen svou vlastní silou. Duši v tom osvěcuje Svatý Duch.
To je mystérium Nové Isis, božské Sofie: Duše stávající se matkou moudrosti se musí nejprve sama v moudrost proměnit. Může Krista přijmout jen jako Panna Sofia. To však je třeba chápat jako dar Ducha Svatého, jeho božské lásky.
Bůh seznává sám sebe v člověku, jestliže duše sama sebe sezná v Kristu. Sofia, já, jež je jádrem duše, poznává Sofii, Ducha představujícího božskou lásku. Tak se sjednotí při zrození já, jež je plodem "Hledání Nové Isis", v lásce jádro a schrána duše.
Z publikace Die Weisheit in der abendländische Geistesbewegung.