Před více než čtyřiceti lety zaujal problém běhu lidského života přední místo v mém životě. V léčebné pedagogice a v dětské psychiatrii jsem sledoval, jaké celoživotní následky mají poruchy v raném dětství, při psychoterapeutické práci s mladými lidmi i s dospělými jsem hledal "vůdčí motiv", který provází člověka od mládí až po stáří. Později při práci s mládeží, při výuce dělnického dorostu a při sestavování programu odborného vyučování vyvstala otázka, co je nutné v současnosti změnit ve výchově mladých lidí, aby byli schopni v dalších fázích svého života tvořivě řešit vznikající problémy.
Později jsme učinili "fáze lidského vývoje" pevnou součástí kurzů pro vedoucí pracovníky.. A nakonec se toto téma stalo ústředním tématem úvodního semináře ve "Vrije Hogeschool" v Driebergenu jakožto přechod od výchovy jinými lidmi k sebevýchově, k "éducation permanente", sebevzdělávání a celoživotní výchova.
Stále se ukazuje, jak může být prospěšné to, když se díváte na aktuální problémy z hlediska průběhu celého života. Kausální faktory (minulost) ovlivňují totiž přítomnost stejně jako finální aspekty (budoucnost). Jsou-li kausální faktory vždy předem dané, terapeut může nalézt prostor pro léčení jenom ve finální oblasti, čili utváření budoucnosti. V takových případech je důležitější, abychom otevřeli dveře k nové budoucnosti, než abychom setrvávali v minulosti.
Během těchto čtyřiceti let ve mně často vznikal pocit, že mám popsat své zkušenosti, které jsem získal z pozorování průběhu lidského života. Tento záměr jsem stále odkládal a odsouval o deset let nebo i více, poněvadž jsem cítil, že nejsem ještě hotový. Kromě toho se v posledních dvaceti letech cosi změnilo vymezení vývojové psychologie, a na druhé straně se objevilo velmi mnoho nových příspěvků, takže kniha, která by byla napsána před deseti lety, by byla dnes překonaná, Pocit, že jsem ke svému úkolu ještě nevyzrál, v žádném případě nepominul - právě naopak! Avšak prostý fakt, který souvisí s mým životem a jeho vlastním během, mi byl nakonec podnětem, abych tuto knihu přece jen napsal - totiž, je-li člověku 70 let, pak to znamená teď nebo nikdy. Tato kniha i se vší svou nedokonalostí nechť je tedy čtena jako plod života psychiatra a sociálního pracovníka.
Ten, kdo píše knihu, musí si představit čtenáře, k nimž se chce obracet. Někdo napíše habilitační práci pro fakultu, druhý napíše článek do vědeckého časopisu pro své kolegy. V obou případech se hlavně jedná o vlastní přínos na vědeckém poli. Vědecká akribie pak většinou vede k tomu, že kniha, jen těžce klopýtající o množství poznámek neoslovuje mnoho lidí. Ale čtenáři, pro něž píši, pocházejí z mnoha mých kurzů a přednášek, od odborných pracovníků až po absolventy univerzit, které spojoval zájem o problém běhu a smyslu vlastního života.
Vlivem přírodních věd, které stále více dominují, se mezitím stalo normální, že jakékoli fenomény jsou externalizovány a popisovány jaksi z vnějšku. Protože však z vnějšku můžeme popsat jen nějaké specifické chování a protože to, co se odehrává mezi událostí a reakcí na ni není vidět, vyvinula se věda o chování (pozn. překl.: behaviorismus), která považuje vnitřní dění za určitý "black box", o němž není možno učinit žádné jisté vědecké závěry. My jsme však právě to, co se v nás uvnitř děje. Skutečně moderní věda, usilující o dokonalost, by se tím měla také zabývat.
Běh lidského života není něco, co bychom mohli popisovat jako předem naprogramovaný sled chemických reakcí, nebo jako něco, co můžeme porovnat s osudem kuličkového pera a to od chvíle, kdy opouští továrnu, až do chvíle, kdy po použití různými vlastníky končí v koši na papír. Běh lidského života má nejprve aspekt biologický, který můžeme popsat v jeho vzestupu i sestupu. Za druhé má aspekt fyzických zážitků, které se odehrávají v myšlenkách, citech a v impulsech vůle a za třetí má duchovní aspekt, který zahrnuje individualizaci, vznik vědomí o vlastním Já, systém hodnot a smysluplnost. Tato duchovní dimenze se týká především nás, neboť v ní uskutečňujeme sami sebe jako člověka, jako subjekt našeho života v protikladu ke zvířeti, které je vždy objektem.
Ke zkoumání tohoto duchovního aspektu musí sloužit jako vědecká metoda introspekce. Lze ji používat stejně tak disciplinovaně jako matematické myšlení a právě tak se dá cvičit; a musí také být neustále kriticky zkoumána s ohledem na její konstantnost, hodnotu a normy.
Je naprosto samozřejmé, že je třeba let koncentrovaného studia, abychom mohli zvládnout problémy vyšší matematiky. Kdo by řekl: "To už jsem si odbyl, to je podle mého názoru všechno hloupost.", toto nemůžeme brát vážně. Totéž platí o znalostech, které člověk může nabýt z introspekce a z introspektivních rozhovorů s jinými lidmi. (Zde si připomeňme tzv. Roggersovy předpoklady pro terapeutický rozhovor, kterými se budu ještě později zabývat.) Dříve jsme hovořili o koncentraci, meditaci a kontemplaci, dnes hovoříme o introspekci a vcítěném (empatickém) porozumění. Fakticky není toto empatické porozumění možné bez systematické koncentrace a bez cvičení v meditativním zacházení s vnitřními fenomény. A aby byl člověk toho schopný, musí si vědomě budovat bohatý vnitřní život.
Jde-li o vnitřní psyché, vydává se moderní člověk v naší materialistické době a kultuře na cestu pouští. Pomoci mu může opětované koncentrování na myšlenkové obrazy a city, které dávají smysl jeho existenci, totalitě jeho individuálního lidství v mezilidském a nadlidském duchovním světě etických a estetických hodnot.
Běh lidského života má přírodovědecký a duchovně světonázorový aspekt. Přirozeně, umělým metodickým zásahem můžeme tyto aspekty oddělit, jakoby vybroušenými plochami drahokamu, abychom s jeho jednotlivými aspekty mohli lépe nakládat a experimentovat - čtenář je však celým člověkem a požaduje potravu pro svůj život..
Nejstarší popis fází lidského života nacházíme v čínském výroku: " V lidském životě známe tři fáze: dvacet let se učíme, dvacet let bojujeme a dvacet let se stáváme moudrými:" Takový výrok v sobě obsahuje pozorování i hodnocení zároveň. Kdo nepoznal moudrost, ten jistě neví, že je třeba dvaceti let, aby si ji člověk osvojil: ten zůstane lpět na bojích, na expanzivnosti a u čistě logického porozumění. Nalezne-li čtenář v této mé knize něco, nějakou stopu esence těchto moudrých čínských slov, pak kniha dosáhla svého účelu, neboť podle mého názoru je moudrost více než chytrost.
Při psaní této knihy, jsem se snažil, abych poskytl čtenáři více než souhrn vědecky hodnotných faktů. Běh našeho života je náš individuální. Každý musí jít svou vlastní cestou nalézt pro sebe i pro ostatní smysl této cesty.
Hovoříme-li zde o lidském životě a jeho popisu, pak tím míníme nejprve popis vnitřní. Zevní a vnitřní život nemusejí probíhat paralelně. Už ve škole se skvějí některé děti zevními úspěchy, dobrými známkami a zdařile složenými zkouškami. Ponecháme-li však tyto děti sobě samým, vzniká u nich ospalá vnitřní prázdnota. Nudí se a aby se nějak zaměstnaly, potřebují podnět z vnějšku. Ve střední fázi svého života jsou ještě úspěšní. Počátkem čtyřicátých let dochází však u nich ke krizi, kterou popisuji v této knize. Tato krize může vést ke zhroucení osobního života, a pak zevně následuje pokles ve výkonnosti. Jiné děti mají brzy bohatý vnitřní život. Obtížně se přizpůsobují školním normám a namáhavě vydávají požadovaný výkon. Jsou-li v dospívání ponecháni sami sobě, nikdy se nenudí; zcela naopak - ani jim nestačí čas na všechny věci, o něž se zajímají a jimiž by se rádi zabývali. To jsou lidé, kteří především po padesátce dorostou ve vůdčí osobnosti "eminent leaders" ve vědě, v umění a ve společnosti. Na nich pak závisí pokrok naší společnosti.
Přístup, s nimž se setkávají ve škole, má rozhodující vliv na to, zda se bude či nebude moci rozvíjet jejich vnitřní život.
I. Celkový přehled
1. Problémy a východiska
V současnosti vzrůstá zájem o vnitřní život člověka. V úvodu jsem již řekl, že teorii behavioristů o neprobadatelnosti "black box" nelze akceptovat již proto, že jsme jí sami a sami k sobě chceme přistupovat tak racionálně , jak je to jen možné. A to můžeme jen pochopíme-li, co v nitru probíhá. Tak se vedle akademické psychologie vyvinul druhý psychologický směr, který většinou vychází z pozorování neurotických a duševně nemocných lidí.
Tato psychologie začala již před rokem 1900 rozvojem Freudovy psychoanalýzy a vyvíjela se pak dál přes Adlera, Junga a Frankla k Assagiolimu (abychom jmenovali alespoň evropské zástupce tohoto směru). Vedle toho existoval stále se měnící zájem o vývojovou psychologii, která je nezávislá na psychoanalýze. Jména jako Charlotte Buhlerová, Rumke, Kunkel, Guardini, Martha Moersová, Andriessen aj. zastupují tento směr. Teprve v posledních letech se oba tyto směry začínají navzájem obohacovat.
Mnozí lidé hledají zkušeného rádce, jenž by jim mohl být průvodcem v prožívání jejich rozbouřeného vnitřního světa. Tento vnitřní svět obsahuje prvky nevědomí naplněného nezpracovanými zážitky, hlubokými emocemi, pudy a archetypy. Pronikají snovým světem do našeho všedního denního vědomí mnohdy jako děsivé zážitky, které ohrožují celou naši vnitřní rovnováhu.
Vývojová cesta západní civilizace zřejmě dospěla k bodu, v němž se překračují hranice mezi "normálním" vědomím a podvědomím. Kolektivní emoce a "invaze" se dostávají v kritických okamžicích na povrch a v revolucích a válkách si razí cestu do světa. Nyní však poznáváme jejich pravou povahu a klademe se otázku, jak můžeme tyto síly podchytit, aby v nějakém okamžiku - protože ničivý potenciál našich zbraní je tak obrovský - nevedly ke světové katastrofě?
Hranice však byla překročena také v jiném smyslu. Stále více filosofů, psychiatrů poukazuje na to, že člověk nemá jenom podvědomí, ale také nadvědomí. Z tohoto nadvědomí čerpá své hodnoty, své normy a ono je tím, co osmysluje a skýtá pohled od budoucnosti, smysluplnou představu cíle. V takové představě cíle, která proniká jako vůdčí motiv celý jeho život, člověk nachází sílu emoce a afekty obrátit do nedestruktivního směru. Materialismus, který prožil svou kulminaci ve druhé polovině minulého století, přiznává těmto hodnotám, normám a cílům jenom zdánlivou existenci. Podle materialistického mínění jsou to jen iluze, projekce a sublimace, vzdušné zámky bytosti, která se domnívá, že je člověk, a přitom je jenom nahou opicí.
Z podobných motivů vychází psychoanalýza, která s požitkem demaskuje všechno takzvaně vyšší. Ale každá jednostranná idea vyvolává také svůj opak, a tak se jako protipól k psychoanalýze vyvíjí psychosyntéza, která vidí pravou lidskost ve vyšším Já, jež jako vůdčí hvězda prozařuje celou oblast lidského ducha. Na jedné straně stojí zvířecí člověk, pro nějž obsahem života je získávání rozkoše a uspokojování jeho pudů, na druhé straně stojí duchovní člověk, který se vyvíjí ke své individuální budoucnosti, v níž dostává smysl láska a utrpení, dávání i přijímání. První překročení hranice nastalo na začátku tohoto století, druhé v polovině století.
Nezávisle na tomto turbulentním vnitřním vývoji hledali vývojoví psychologové zákonitosti běhu lidského života. Nebude snadné zde popsat vzájemnou souvislost všech těchto cest. To plyne zčásti z toho, že vývojové psychology jen málo trápí spory mezi analytickou, syntetickou nebo existencionalisticky orientovanou vědou a jejich obrazy člověka. Druhým důvodem je, že u těchto vědců obraz člověka i jejich terapie byly vyvinuty, aniž by se starali o celkové biografické vývojové linie probíhající od mládí ke stáří.
Tak vznikly terapie - protože terapeuti přišli do styku s problémy určitých fází života - které pak domněle měly platit pro všechny fáze života. Tento konflikt se nejzřetelněji ukázal mezi na vztahu mezi Freudem a Jungem. K Freudovi přicházeli hlavně mladší lidé, kteří skutečně měli sexuální komplex, zatímco Jung léčil hlavně starší lidi a u nich hrála roli především životní úzkost a chybějící průnik k duchovnímu ideálu.
Asi od roku 1950 vznikly v Americe i v Evropě snahy o úplný obraz člověka, v němž by běžné vědomí tvořilo střed mezi podvědomím a nadvědomím. K tomu je také třeba přičíst rostoucí potřebu pomoci v problémech vnitřního vývoje. V této oblasti působí psychiatři, psychoterapeuti, odborní konzultanti, různá zařízení pro skupinovou psychoterapií i laici, kteří sice pracují s nadšením, ale ne vždy rozumějí věci. Mohou vycházet z rozdílných základů, ale všichni hledají svůj osobní přístup k problémům, které vznikají v lidských vztazích, v manželství a při vývojových poruchách.Další skupina lidí se snaží pomáhat v cestě vnitřního vývoje, na níž se hledá vlastní vyšší Já v duchovním světě. Jiní opět usilují o popření Já jako v nějakých starých východních mystických směrech.
K první skupině patří lidé, kteří chtějí jít cestou systematického školení myšlení, cítění a chtění a rozvojem imaginativních, inspirativních a intuitivních sil. Nacházejí svého vůdce v Rudolfu Steinerovi, který jim ukázal, jak tyto síly mohou sloužit lidem při výchově, v zemědělství a medicíně. Jistěže existuje řada převážně mladých lidí, kteří si myslí, že tato cesta vnitřního vývoje je příliš pomalá a domnívají se, že mohou proniknout k vyššímu vědomí požíváním chemikálií. Ti vědomě překračují hranice příliš těsného vědomí, ale dosáhnou jen pološera, v němž se setkají se zážitky, jež jsou plny emocí a které nevedou k ničemu plodnému. Právě naopak, vidíme, jak se stále více propadají do osamělosti nebo se utíkají až k takzvaným tvrdým drogám.
Mnozí lidé to znají jen z novin nebo z knih. Zajímají se však o svůj vlastní život a o život svých bližních. Pro ně bude užitečný spíše fenomenologický popis jednotlivých kritických míst, problémů lidského života. Tak se mohou podívat na některá těžší období ve svém vlastním životě jako na normální "výhybky" určující průběh života".
V krátkém přehledu nyní uvedu jednotlivé části mé knihy. Čtenář v knize nalezne:
·fenomenologický popis fází lidského života
·objasnění biologického, psychologického a duchovního průběhu života
·popis různých pojetí člověka a různých terapeutických směrů, které mohou dát hloubku běhu lidského života
·poukaz na prostředky a cesty, jak se můžeme bránit poruchám v průběhu života nebo jak je můžeme řešit
·pomoc při překročení prahu, které musí učinit každý člověk po 40. roce.
2. Vývoj člověka
Pojmem vývoj se rozumí sled cílově zaměřených změn v určitém časovém rozpětí. Ve své knize "Vývoj organizací" (Organisationen im Wandel) jsem podrobně vysvětlil pojem vývoj. Rozlišuji tam mezi "změnou", "růstem" a "vývojem".
"Změna" znamená pouze to, že neexistuje stav klidu, že vše se pohybuje v toku času. Teprve tehdy, když změna sleduje určitý systém, stává se zajímavou. Pak můžeme hovořit o zákonitosti, která odpovídá takovým zákonitostem, jež popisuje přírodověda.
"Růst" je systematická změna. Při růstu zvětšuje určitý faktor nějakého systému svou četnost, velikost nebo důležitost. Krystal roste objemově a váhově, město roste plošně a počtem obyvatel, spolek počtem členů atd."
Vývoj" je růst, v němž v kritických bodech dochází ke strukturálním změnám. Podle Charlotte Buhlerové je vývoj změna probíhající v určitém směru, jež je podkladem pro zrání.
"Developměnt is fundamentally biological", říká Dale Harris v "The Concept of Development". Kvantitativním růstem dosáhne organismus bodu, kdy už staré primitivní struktury nestačí na řízení rozšířeného organismu. Postupující růst znamená pak buď rozpad organismu (příkladem toho je biologická smrt) nebo reorganizaci vnitřní struktury organismu, která je pak opět schopna řídit zbytnělý organismus.
Vývoj existuje už u nejjednodušších živých organismů. Už u tohoto primitivního vývoje existuje podle Dale Harrise zárodek růstu, který označuje jako "blueprinted growth". Počíná neustálým, opakujícím se postupným dělením a diferenciací buněk, čímž se vytvářejí orgány i celkový tvar. To je fáze výstavby. Pak následuje fáze, kdy jsou růst a odbourávání vzájemně v rovnováze a zralý organismus plně vykonává svou funkci. Nakonec přichází třetí fáze, v níž nabývá převahu odbourávání a nastává smrt. Během tohoto procesu rostlina roste od zárodku po stonek a list a nakonec v plod a semena. To se často děje během jednoho roku. U víceletých rostlin se tento vývoj opakuje ze stávajícího kořene, z něhož rostlina vždy vyhání.
Také u zvířat existuje cyklus s fázemi budování, rovnováhy a odbourávání. Každý druh má přitom svou individuální dobu trvání života. Říká se tomu, že život zvířete je určen chronotypicky. Myš žije 1 1/2 až 2 roku, pes může žít 12 až 15 let a člověk žije přibližně 80 let.
Pozorujeme-li strukturu nějakého organismu, pak se ukazuje, že proces vývoje probíhá per definitionem diskontinuálně. Vývoj je růst, který probíhá od jedné strukturální krize ke druhé.Vývoj při tom probíhá ve více fázích:
a)růst celého organismu nebo jeho částí
b)diferenciace a vytváření orgánů (vytváření subsystémů), zde jsou funkce, které nejprve naplňují celkový systém, koncentrovány do subsystému, který dosáhne vyššího stupně dokonalosti (vytvoření orgánu).
c)hierarchizace - určité orgány řídí ostatní orgány. To se také nazývá hierarchickou integrací.
d)nakonec integrace v nový systém - celkový organismus pracuje na vyšší úrovni a s vyšší komplexností.
Biologický vývoj je vždy orientován finálně. Vše se vyvíjí k jednomu cíli, od začátku až po zralý organismus. Svou roli při tom hrají fáze tvoření, rovnováhy i odbourávání. Tomuto zákonu podléhají všechny živé organismy, člověk není žádnou výjimkou. O cyklických fázích rovnováhy mezi tvorbou a odbouráváním budeme hovořitpozději.
Až dosud jsme se pohybovali na jistém, známém poli. Avšak u člověka nastává řada vývojových procesů současně, probíhají pokaždé podle vlastního schématu, avšak navzájem se ovlivňují. Chtěl bych zde rozlišit tři procesy ve vývoji: biologický, psychický a duchovní vývoj.
Hovoříme-li o psychickém a duchovním vývoji, pak se nacházíme v oblasti, kde vládnou velice kontroverzní názory. Různé školy a myšlenkové směry se mezi sebou vášnivě přou, při němž se nezřídka sahá až k neomylnému dogmatismu a kaceřování každého odlišného názoru nebo přesvědčení. Výzkum chování a hlubinná psychologie, nebo experimentální psychologie vnímání a psychoterapie nemají žádný společný základ, na němž by se mohly setkat.
K různým koncepcím člověka, jak jsou zastoupeny v terapeutických směrech, řekněme nejprve následující: Vídeňský psychiatr Frankl hovoří o redukovaném obrazu člověka v biologii, psychologii a sociologii. Tyto tři různé koncepce člověka označuje jako biologismus (člověk je biologickým objektem, produktem zděděné hmoty), psychologismus (člověk je formován výchovou) a sociologismus (člověk je produktem okolního prostředí nebo své třídy). Tato redukované pojetí člověka nerozpoznávají v člověku duchovno jako jeho specificky lidskou kvalitu. Celý člověk, podle toho, jak jej vidí Frankl, není řízen a ovládán slepými pudy a vášněmi, ani výchovou nebo okolím. Naopak: člověk si hledá svou vlastní cestu i přes své pudy, vášně, prostředí a výchovu. Tato cesta zahrnuje štěstí a smutek, lásku a utrpení jako smysluplné aspekty vývojové cesty a vede k plnému lidství.
Před třiceti lety jsem napsal "Vývojové fáze dítěte" . V této knize, která je určena rodičům a pedagogům, jsem vytvořil schéma, jehož základem je obraz člověka:
duchovní svět
Já
pojem smyslu a (stanovení) cíle
myšlení, cítění, chtění
lidská duše (psyché)
pudy
tělo žádosti
Lidská duše (psyché), která se projevuje myšlením, cítěním a chtěním a jejíž středem je naše všední denní Já) má dva póly: na jedné straně je to tělesná oblast, díky níž v duši snímáme pudy a chtíče, na druhé straně duchovní oblast, skrze niž se duše vnáří do reálného božsky-duchovního světa. V tomto světě dlí vlastní Já člověka jako duchovní bytost, kterou duše vědomě chápe a vnímá jako vlastní totožnost a smysl.
K objasnění bych chtěl ještě dodat, že myšlení je nejtěsněji svázáno s duchovním světem a chtění zase nejtěsněji s fyzickým světem těla. Cítění zaujímá mezilehlé postavení, pro mnoho lidí je vlastní kvalitou psyché. Ve střední fázi života - jako si popíšeme v následujících kapitolách - jsou myšlení, cítění a chtění individualizovány vyšším Já a zformovány v "duši pociťující", "duši rozumovou" a "duši vědomou". Vyvíjejí se postupně a dávají pokaždé určité životní fázi vlastní zabarvení. V poslední fázi života může Já dále duchovně pronikat myšlení, cítění a chtění, přičemž vzniká z myslícího duševního života imaginace, z cítícího duševního života inspirace a z chtějícího duševního života intuice (viz poslední kapitola).
V této knize chci popsat růst a podobu vývoje k dospělosti a zralosti, který sice zčásti probíhá nutně dle přirozených zákonitostí, ale může být dokončen jen tehdy, když člověk uskuteční tento vývoj vědomě. Vnější výchova uvolní místo výchově z vlastních sil, z nitra. Tuto sebevýchovu označujeme jako vnitřní vývoj. Jen sebevýchovou může člověk uskutečnit zmíněný vývoj myšlení, cítění a chtění, jenom sebevýchovou může plně rozvinou síly, které v něm dřímají. Pak chytrost vyzraje v moudrost, komunikační schopnost ve vlídnost a sebevědomí v důvěru. Tyto tři vlastnosti jsou znaky dokonale vyvinutého člověka.
3. Duchovní prvek v člověku
Již jsem popsal, jak pudy a chtíče působí z tělesné a biologické oblasti a individuální, duchovní zvolené cíle, hodnoty a normy z duchovního Já, které označujeme jako vyšší Já, a obojí působí do naší všední denní zkušenosti Já (do centra naší psyché).
Jinak řečeno: na lidskou duši ustavičně působí dvě silová pole. Jedna síla přichází z tělesné oblasti, z níž povstává pud a jeho uspokojování, druhá z duchovní oblasti, kde vědomé já střídavě směřuje duši ven k zevnímu světu a dovnitř k sobě samému. Extroverze a introverze následují po sobě jako touha a uspokojení. Při extroverzi směřuje psyché nebo duše svými smysly ke světu, pociťuje barvy a formy, nadšení a zděšení, sympatii a antipatii. Při introverzi se zaměřuje na vlastní duševní niterný život, prožívá vzpomínky, myšlenky, city a přání; tu se v ní objevují - alespoň v bdělém stavu - vedle myšlenek také zážitky a snahy. Domnívám se, že hlubinná psychologie ukázala, že duše zůstává aktivní také v nevědomém nebo polovědomém stavu, ve spánku a ve snění.
Lidského ducha pociťujeme jako vlastní (vyšší) Já, které dává vědomě i nevědomě směr našemu životu. Duch se zaměřuje na cíl života, je stále orientován finálně. Tento životní cíl může duše pociťovat jako povolání, může o něm přemýšlet jako o životním plánu nebo jej vůle může vidět jako životní cestu.
Tak, jak v biologické oblasti k sobě patří protikladný pár touha a uspokojení, tak v duchovní oblasti k sobě patří stanovení cíle a jeho naplnění. Životního cíle můžeme dosahovat i postupně. Vždy to ale znamená naplnění, existenční zážitek štěstí, který si - v protikladu k pudovému zážitku štěstí - nežádá nového uspokojování.
Jestliže se Já aktivně obrací k vnějšímu světu, projevuje se to tvořivostí. Tvořivost je činnost ducha ve světě. Duch se může manifestovat v uměleckém díle, ve vědecké nebo v sociální práci. Tvorba dává výraz nejvlastnější podobě lidské individuality: skladatele skutečně poznáme v jeho hudbě, velkého učence v jeho vědecké metodě, vůdčí osobnost v jejích sociálních vztazích.
Od tvořivosti se velice liší moudrost. Moudrost nevyrůstá z aktivity, směrované na vnějšek, ale ze schopnosti čekat, ze zdrženlivosti, z aktivního pokoje mysli. Mládí bývá jen zřídka trpělivé, všechno musí být ihned. Moudrost se ale naučila, že pochopení a vhled přicházejí, nejsou-li vynucovány, že všechno potřebuje svůj čas. Moudrost se opírá o inspiraci a inspirace doslovně znamená "vdechování". Moudrost je vdechování, naplnění duchem, lidskostí a tím, co stojí nad člověkem, je vírou, láskou a nadějí.
Biologický vývoj se odehrává v polaritě vytváření a odbourávání.
Psychický vývoj se odehrává v polaritě extroverze a introverze.
Duchovní vývoj se odehrává v polaritě tvorby a moudrosti. Tvořivost má svou důležitou úlohu v mládí a v expanzivní fázi dospělosti, moudrost pak hraje hlavní roli v druhé polovině života.
Duch je zároveň tvořivostí a moudrostí, stejně tak duše je současně introverzí a extroverzí, vydechováním a vdechování, diastolou a systolou.
Umělci a vědci vědí, že si nemohou inspiraci vynutit. Inspirace přichází, jenom když při snaze o aktivní klid mysli konkrétní zážitky ustoupí do pozadí. Aktivní klid mysli nastane tehdy, když se emoce uklidní, když asociativní myšlení dostane příkaz, aby mlčelo a když máme odstup od všech chtěných výsledků. To je to nejtěžší, čeho člověk může dosáhnout. Když se v duši projeví inspirace, promluví duše s celou svou výmluvností. U extrovertně laděné duše působí inspirace jako tvůrčí impuls, u introvertně laděné duše se mění v tichou moudrost. A moudrostí nechápu jen filosofické soustavy, ale především životní moudrost, kterou nacházíme všude, u všech společenských hodností a stavů, na každém stupni vzdělanosti.
Moudrost jsem nalezl stejně tak často u řemeslníků jako u ředitelů. Totéž také přirozeně platí pro nedostatek moudrosti! Ve druhé polovině života tkví nedostatečná moudrost vždy v tom, že lidé nedokáží čekat, že nemají odstup, rozhodují se předčasně, a to pak může vést k jejich pádu. Každý diktátor (a žádnému diktátorovi nemůžeme upřít kreativitu) nakonec padne díky své vlastní tvrdohlavosti, protože se nedokáže zastavit.
Tyto všechny popisované polarity mají každá svůj střed. Tento střed není jen zjevnou statickou rovnováhou mezi dvěma opačnými silami, ale vlastní aktivní silou v člověku. Je vlastní esencí lidského života.
Středem mezi biologickým růstem a odbouráváním je zdraví, středem mezi psychickou extroverzí a introverzí je rozvážnost (aktivní klid mysli) a středem mezi duchovní tvořivostí a moudrostí je lidské štěstí, naplnění. Jako trojčlenné schéma ony tři polarity vypadají následovně:
růst
zdraví
odbourávání
extroverze
rovnovážnost
introverze
tvořivost (kreativita)
naplnění
moudrost
Zdraví, duševní klid a štěstí jsou plodem vyrovnaného vývoje. O tomto aspektu budeme pojednávat hlavně v kapitole o psychoterapii.
Při fenomenologickém popisu průběhu lidského života se budeme těmito polaritami blíže zabývat, neboť. hrají v různých fázích života velmi rozdílnou roli. V šesté kapitole budeme hovořit o tom, jaké je pojetí člověka v naší kultuře. Ukážeme, že v každém z těchto pojetí se klade důraz buď na biologický vývoj, nebo na psychický vývoj nebo na duchovní vývoj. Já oproti tomu soudím, že všechny tři aspekty zprostředkovávají legitimní výpověď o průběhu lidského života. Teprve vidíme-li všechny tři procesy vývoje integrovaně, dostáváme úplný obraz.
4. Pojetí člověka
Úvodem k popisu běhu lidského života bych chtěl jen krátce nastínit pojetí člověka, jež v 6. kapitole popíšeme podrobněji. Principiálně jsou možné čtyři různé koncepce člověka:
(1)Mechanisticko-materialistické pojetí člověka
Ke konci 19. století se pohlíželo na lidi jako na "1" homme machine" čili na "člověka jako továrnu". To byl obraz člověka, který visel ve výlohách lékáren. Podle toho si představovali člověka jako souhrn různých součástek: mozek byl telefonní centrálou, srdce pumpou, zažívací soustava kamny, vzduchová trubice komínem, z něhož vycházela mračna kouře. Tento primitivní obraz člověka byl pak podrobně rozpracován, jistá část tohoto pojetí se udržuje ještě dodnes. Do dneška se tvrdošíjně udržuje představa, že srdce je pumpa.
Za přechod od mechanického k chemickému pojetí člověka se dá označit dnešní takzvaný "medicínský model", podle něhož "chemické procesy v člověku musí být podporovány, řízeny a ovlivňovány chemickými prostředky ". To vede k medicíně, která chce léčit chemikáliemi, které produkuje náš moderní farmaceutický průmysl a zanáší jimi západní lidstvo.
(2)Biologické pojetí člověka
Sem patří nejprve biochemické pojetí člověka, podle něhož je každý lidský projev výsledkem komplexního chemického procesu. Tím se nemyslí jenom chemické procesy ve výměně látek nebo elektrochemické procesy v mozku, ale také psychické pochody jako myšlení, cítění a chtění. Pro duchovní hodnoty a normy není v tomto obrazu člověka, jak jej definuje biochemie, místo, i když biochemikové sami o hodnotách a normách hovoří.
Vedle biochemického pojetí člověka do této kategorie patří ještě také pojetí zoologické , které spočívá zejména na učení o dědičnosti a opírá se o studium molekulárních souvislostí dědičného přenosu. Člověk zde není nic jiného než nejvyšší savec, který vznikl náhodnou mutací a selekcí. Tito badatelé jsou nadšeni tím, že v úzké oblasti, kterou zkoumají, souhlasí chování šimpanzů s chováním lidí, avšak vůči obrovské oblasti, v níž jsou rozdíly, jsou slepí.
Přívržence biologického pojetí člověka můžeme souhrnně označit pojmem nativisté - jsou to lidé, kteří chtějí vše vykládat dědičností a genetikou. Všichni agresivně a sarkasticky brání svůj obraz člověka proti ostatním, kdo smýšlejí jinak.
(3)Psychologické pojetí člověka
Při tomto obrazu člověka jsou středem pozornosti lidská psyché a psychické děje v člověku. Jako první mezi těmito směry vznikla nauka o chování člověka, která vychází z toho, že to, co se odehrává v nitru člověka, lze popsat pouze subjektivně, avšak chování můžeme určit objektivně, můžeme je tedy vědecky zkoumat. Tedy to, co se děje v člověku, je třeba ponechat stranou jako "black box"; zkoumat můžeme pouze , co vchází (popud, dráždění) a co vychází (reakce). Tak vznikl behaviorismus, tady výzkum lidského chování a psychologie stimulu a response nebo-li popudu a reakce.
Empirismus převádí toto pojetí člověka na vzdělání a výchovu. Podle zkušeností s tréninkem vyhladovělých holubů a krys byla vyvinuta technika drezúry a manipulace, která pak byla přenesena na děje v lidském životě. Z toho pak vznikly všeobecně známé návrhy programovaného učení a testy multiple-choice. Empiristé nepočítají s dědičností, podle jejich názoru jsou zděděné vlastnosti tak mnohostranné a volně definované, že chování je prakticky výlučně určováno okolím (kulturou a výchovou). Věda o chování má dnes rozhodující vliv na sociologii, psychologii a na národohospodářskou vědu, i když dobu své slávy má již za sebou.
(4)Osobnostně-duchovní pojetí člověka
To zdůrazňuje především, jaký význam má pro člověka, tedy pro bytost, která rozvažuje, stanoví, a volí si cíle, stanoví si závazné hodnoty a normy, jeho vyšší Já. To se během života projevuje stále zřetelněji jako červená nit, která se táhne celým jeho životem.
Vývoj lidské osobnosti k moudrosti nebo bláznovství, rozvážlivosti nebo slabosti vůle, její choroby a nemoci bývá pro mnoho umělců, především pro autory životopisů, dráždivou tématikou,. Výsledkem jsou někdy banální sešity za pár grošů jindy po monumenty světové literatury. Ale ještě před několika desetiletími to byla literatura a ne věda, až konečně stále více psychologů a pedagogů poznalo jednostrannost a chudobu behaviorismu a hledali cestu, která by ve svém náhledu na člověka a jeho chování ve společnosti zohlednila také duchovní vývoj lidí. Z tohoto se vyvinuly pedagogické proudy, které již nechtějí nahlížet na učení jenom jako na drezúru a indoktrinaci podle předem stanovených programů, ale chtějí vytýčit za cíl pedagogiky pojmy jako objevení sama sebe, rozvoj sama sebe a seberealizace. Navazují při tom na slova Hérakleitova, který říká, že vychovávat neznamená plnit vědro, ale rozdmýchávat oheň.
Po roce 1945 vznikl nový psychologický směr, humanistická psychologie, který se zabývá popisem a zkoumáním lidské osobnosti, jejími projevy a vývojem a vztahuje se k výše uvedeným možnostem - dospět k psychickému zdraví, k aktivnímu klidu duše, kreativitě a moudrosti. V oblastech, které dříve výlučně ovládali biologové a behavioristé, se nyní namísto "životní úrovně" prosazují pojmy jako ekologická rovnováha a lepší kvalita života. Dnes již zřetelně vidíme, že tento vývoj přinesl takové revoluční změny v naší soustavě hodnot, že můžeme hovořit o téměř duchovně-sociální revoluci. To je pravděpodobně ta pravá revoluce dvacátého století!
Tento krátký nástin by měl postačit jako úvod k popisu průběhu lidského života. V šesté kapitole pojednáme o různých koncepcích člověka podrobněji:
5. Dělení na životní fáze
Každé období života má svůj smysl, svůj vlastní úkol. Nalézt jej a orientovat se v něm je to nejdůležitější, v čem spočívá celková adaptace na život.
Erich Stern, Člověk ve druhé polovině života (Der Mensch in der zweiten Lebenshalfe)
Dělení lidského života do fází je už dlouhou dobu sporné. Podle jednoho hlediska vůbec žádné fáze neexistují, každý vývoj je při každodenním a přesném pozorování biografie člověka jen průběžnou změnou. Mimoto je například - jak to popisují vývojoví psychologové - krize v pubertě fenoménem, který je závislý na kultuře a umění, důsledkem toho, jak reaguje západní kultura na proces sexuálního a sociálního zrání.
Argument o průběžné změně, kterou pozorujeme vždy pouze na malém časovém intervalu, říká jen málo o tom, že existuje nějaké dětství, mládí a dospělost. S nimi je tomu asi tak, jako když se mění den v noc.. Sledujeme-li tento děj po minutách, nikdy nemůžeme říci: "nyní končí den, noc je tady". A přece v jistém okamžiku nastane skutečně úplná tma, je noc odlišná ode dne.. Právě tak nemůžeme určit přechod od mládí v dospělost na jeden den, a přece existuje okamžik, kdy už můžeme říci, že člověk získal tolik rysů dospělosti a odložil tolik rysů mládí, že můžeme právem hovořit o tom, že nyní člověk dosáhl (předběžné) dospělosti.
Onen druhý, sociologický argument, o kulturní závislosti takzvaných fází života, má v sobě skutečně pravdivé prvky. Například to, jak je puberta psychicky prožívána, závisí dalekosáhle na řadě zevních faktorů. Přirozeně nejprve na nárocích, které okolní svět klade na mladé, například gymnasista z intelektuální rodiny je pod jiným nátlakem než Kikujský mladík z Keni, který po prodělání pubertálního rituálu je přijat do společnosti mužů ve svém kmeni. Ale z faktu, že se oba účastní slavnostního ukončení, svého dětství a nově se orientují v okolním světě, můžeme zřetelně vyčíst, že se skutečně uskutečňuje přechod od jedné fáze života k fázi další.
Zvláště v první polovině života tvoří biologický vývoj důležitý základ nové psychické a duchovní orientace. V druhé polovině života je to přibývající měrou duchovní osoba, která přejímá tento úkol, stanoví cíle a volí normy. Jak uvidíme, musí se člověk kolem čtyřicítky, na začátku sestupné biologické linie života, vymanit ze svázanosti s biologickou involucí a vyrazit kupředu k vyšší duchovním úrovni.
Jestliže tedy tvoří lidské tělo, duše a duch lidí jednotu, nejde nikdy o to, že by působila jen jedna z těchto složek, ale o měnící se poměr rovnováhy mezi všemi třemi. Právě tato proměnlivá rovnováha nám umožňuje, abychom spatřili, že přechody jsou plynulé a přesto zřetelné - ovšem za předpokladu, že je opravdu vidět chceme.
Nyní pohovořím o některých výzkumech v oblasti fází lidského života a o tom, jaký k nim zaujímám postoj.
Existují systémy, které rozdělují lidský život na periody po 7, 14 nebo 21 letech, a soustavy, které stanoví 5, 7 nebo 9 nestejných fází života.
Ovšem rozdíly mezi různými soustavami jsou menší, než se zprvu zdá. Ve všech soustavách jsou totiž nejdůležitější body životních proměn prakticky totožné, nehledě na to, že dělení závisí na sekundárně zvolených kritériích.
Nejstarší soustava, která ovlivňovala naši západní kulturu, je řecké dělení do hebdomad, tedy do 10 fází po 7 letech. Od svých současníků se liší Ptolemaios, který dělí život do 3 pravidelných fází, jež jsou vždy pod vlivem určitých planet. Římané znali 5 životních fází:
0 - 15 let: pueritia - rané dětství a latentní fáze prvních školních let,
15 - 25 let: adolescentia,
25 - 40 let: iuventus - první fáze dospělosti,
40 - 55 let: virilitas - druhá fáze dospělosti,
od 55 let: senectus – stáří
Z holandských autorů navazuje na dělení Římanů Ruhmke, který vsunuje ještě praesenium od 55 do 65 let a podle něhož začíná stáří až v 65 letech.
Wattering (podle Ruhmka) navazuje na řecké dělení do 10 fází po sedmi letech.
0 - 7 let: doba fantazijního života ,
7 - 14 let: doba imaginace,
14 - 21 let: puberta a adolescence,
21 - 28 let: získání životní základny,
28 - 35 let: utvrzení a ověření správnosti (verifikace) životní základny,
35 - 42 let: druhá puberta - nová orientace v rámci profesionálních cílů,
42 - 49 let: maniodepresivní perioda,
49 - 56 let: boj proti vlastnímu zániku,
56 - 63 let: moudrost,
63 -70 let: druhé mládí - člověk vědomě akceptuje změnu; v této fázi člověk může ještě jednou dosáhnou vrcholu svého života.
Wijngaarden rozlišuje tři velké fáze:
0 - 18 let: člověk se učí poznávat vnitřní i zevní svět,
18 - 42 let: přijímání vnitřního a zevního světa,
42 až do konce: uvědomování se vnitřního a zevního světa.
Andriessen životní fáze nepojímá příliš jako určité kalendářní úseky, ale dbá spíš na principy, které charakterizují jednotlivé fáze života. Je zajímavé, že všichni autoři, kteří přemýšleli o fázích života, jsou více nebo méně personalisté. Mnoho se toho napsalo o vývojové psychologii na základěFreudovy psychoanalýzy, ale u všech těchto autorů končí vývoj buď v šestém nebo čtrnáctém roce života. Po tomto roce, jak se domnívají, se už individuum nevyvíjí. V této filosofické soustavě může totiž vývoj pocházet pouze z biologického, pudového života, psychická osobnost je jen "nadstavbou" nad touto pudovou přirozeností, nad ONO.
Později se někteří z Freudových následovníků obrátili k samotnému Já, nepovažovali už Já za produkt Onoho. Ti pak mluví o individuální dispozici Já, které už existuje od začátku a které se nevyvíjí z Onoho (mj. E. Erikson).
Nejznámější autorka, která se zabývá průběhem lidského života je Charlotte Buhlerová. Ta opět rozlišuje 5 fází života, které souhlasí s fázemi podle Ruhmka. Ale důležitější než dělení do period je idea Charlotte Buhlerové, že každý člověk má vůdčí motiv, na jehož základě si stanoví cíle a volí cestu k uskutečnění tohoto cíle. Podle Charlotte Buhlerové se v průběhu života uskutečňuje vývoj na základě určitých základních biologických tendencí. Těmi jsou:
1) uspokojování potřeb
2) přizpůsobování, což znamená sebeomezování z vnitřních popudů; můžeme je také nazvat regulací životních procesů,
3) zachovávání vnitřního řádu, které je umožněno kontinuitou (Charlotte Buhlerová zde uvádí jako příklad pravé svědomí, které prostřednictvím " pravého Já" takto působí další sebeomezování),
4) tvůrčí expanze.
Různé fáze života jsou se definují různou intenzitou těchto základních tendencí.
Kromě toho spočívají podle Charlotte Buhlerové možnosti vývoje na protikladu mezi vitalitou (biologicky - tělesným aspektem člověka) a mentalitou (duchovním aspektem člověka), který je zaměřen na realizaci životního úkolu. Vidí tak ve vzájemné interakci dvě vývojové linie - biologický a duševně duchovní vývoj. Ony základní tendence vycházejí z biologické osobnosti , duchovní osobnost na ně působí motivy.
Psychický aspekt průběhu života se stává "průběhem motivací". Každý život má svůj hlavní cíl - vůdčí motiv. Vedle biologického života, který sestává z budování - rovnováhy - odbourávání - smrti, se staví schéma biografické, typu: rozběh - hledání a zkoušení - definitivní cesta - vrchol - bilance a sestup.
Později, až budeme hovořit o fázích života, uvidíme, že mé vlastní schéma biografického průběhu života vykazuje dva možné vrcholy, které mají vždy úplně odlišnou povahu. Charlotte Buhlerová sama cítí, že protikladem mezi vitalitou a mentalitou nemůže ještě přesně popsat průběh lidského života. Pojem mentalita není pro ni ještě ostře ohraničen, jednou znamená spíše celkovou psychickou osobnost, jindy opět spíše souvisí s Já, o němž Charlotte Buhlerová říká, že již od druhého roku života vědomě silou prosazuje svůj vlastní cíl, který si stanovilo, často přes odpor svého okolí, přičemž se současně s tímto vývojem již zřetelně projevuje funkce svědomí.Na život by se tedy mělo hledět jako na funkci trojího, totiž těla, psyché a ducha. Psyché je zde stále se měnící konstelací myšlení, cítění a chtění, které na jedné straně následuje biologický vývoj, na druhé však duchovní vývoj, totiž stanovený životní cíl, jejž si sám člověk zvolil. Tento cíl pak vede - vždy podle individuální biografie - k více nebo méně dokonalému naplnění života, které psyché zakouší. Charlotte Buhlerová nazývá naplnění dosažené zdařené skutečnosti jako hodnotu života.
Chorus (z Leidenu) je vysloveným personalistou . Pro něho je biografická metoda vědeckou náhražkou, která je přesným opakem přírodovědecké metody. Prvá metoda individualizuje, druhá generalizuje. Biografická metoda přistupuje k individuu na jeho cestě životem. Chorus se podrobně zabývá specifickým postavením člověka ve srovnání s vyššími savci a potvrzuje můj názor, že lidský kojenec se rodí předčasně: "Kdyby člověk byl zvířetem z třídy savců, pak by se narodil až na konci prvého roku života". Těhotenství by vlastně muselo trvat jeden a půl roku (také basilejský zoolog Adolf Portmann hovoří o člověku jako o "fyziologicky nedonošeném"). Konstatuje, že každá fáze má svou vlastní formu a svůj vlastní smysl a žádná fáze nemůže být nahrazena jinou fází.
Zvlášť důležitý příspěvek k průběhu lidského života přinesl filosof Guardini. Jeho kniha "Období života" (Die Lebensalter) by měla vlastně ležet na každém nočním stolku. Ačkoli ji snadno přečteme za jeden večer, obsahuje mnoho pečlivě formulované lidské moudrosti a bystré postřehy Několik vět z této knížečky: "Člověk se stále znovu a znovu vymezuje...... ve všech fázích je to jeden a tentýž člověk, který zde žije ... totiž osoba, která o sobě ví a která zodpovídá za dotyčnou fází života... každá fáze je ojedinělá a nemůžeme ji odvodit ani z předchozí ani z následující fáze ... Podoby života dávají také podobu hodnotám... Mezi nimi se pak vynářejí určité hodnoty, které přijímáme za své dominanty... Dítětem není člověk jen proto, že má vyrůst, ale také proto, i když ne prvořadě, aby bylo sebou, tedy dítětem a jako dítě také člověkem.Člověk žije v každé fázi života... Opravdové dítě není o nic méně člověkem než opravdový dospělý člověk."
Guardini hledá pro každou fázi její dominantní hodnotu, těžiště nebo hodnotový střed. Jeho fáze jsou:
1)život v mateřském lůně, zrození a dětství,
2)krize dospívání (puberta),
3)mládí (adolescence),
4)krize ze zkušenosti (přechod od adolescence k expanzivnímu dospělému věku),
5)plná dospělost (třicátníci),
6)krize ze zážitku hranice (počínající čtyřicátníci),
7)vystřízlivění
8)krize z odpoutávání,
9)moudrost.
Je nápadné, že Guardini se zabývá především důležitými švy mezi fázemi života. Pro všechny fáze platí: "Všechny tyto fáze dohromady vytvářejí celek života. Nikoli však tak, že by z nich byl složen. Onen celek stále existuje - na začátku, na konci a v každém bodě ... Tak i konec, to je skutečnost, že životní oblouk jednou klesne a pomine, že všechno dění se pohybuje k závěru - k závěru, který dnes označujeme jako smrt, působí po celý život .......... Každá fáze je součástí celku a také součástí každé jiné fáze. Škody v jedné fázi škodí celku i každé jednotlivé fázi zvlášť."
Vynikající studii běhu lidského života, která je mnohem podrobnější a podle mého názoru jde do větších hloubek než kniha Charlotte Buhlerové, napsala jiná žena. Je to Martha Moersová z Bonnu a její kniha se jmenuje "Vývojové fáze lidského života" (Die Entwicklungsphasen des menschlichen Lebens).V předmluvě říká, že ve své knize chce nejprve popsat život jako úkol. Při jeho vyplnění mají člověku pomáhat jeho tělesné a duševně - duchovní síly. A právě na tyto duchovní síly se klade největší důraz, neboť teprve ony dávají životu jeho vlastní hlubší smysl, který odpovídá důstojnosti člověka. Za druhé se snaží pozorovat celý lidský život jako více či méně pokročilý rozvíjení duchovna v člověku. To současně znamená i pro dospělého člověka požadavek dále se rozvíjet.
Kniha podává velmi obsáhlý přehled biologických, psychických a duchovních činitelů v každé fázi života. Je důležité, že pro střední fázi dospělého věku, tedy pro dobu od dvaceti zhruba do čtyřiceti let, zavádí následující pojmy: vitálně duševní snahy, věcné snahy a duchovní snahy. Podrobným pozorováním a popisem přesvědčivě znázorňuje, jak toto různé úsilí postupně ovládá život (řečeno v pojmech Guardiniho: stávají se hodnotovým středem).Pro každou fázi života pak podává celkovou charakteristiku, popisuje její specifický způsob aktivity, či to , jakým způsobem přistupuje k svým úkolům, sociální vztahy a celkový postoj vůči hodnotám.
Moersová se rozhodla rozdělit život na 6 fází:
1) první fáze života: dětství a mládí, přibližně až do 14 a 21 let,
2) druhá fáze života: první fáze dospělosti (21 - 28 roků),
3) třetí fáze života: asi od 28 do 42 let,
4) čtvrtá fáze života: asi od 42 do 56 let,
5) pátá a šestá fáze života: (podle Ruhmkeho praesenium a senium) obě dvě fáze stáří.
Martha Moersová je ve svých popisech velmi důsledná a především tam, kde se jedná o vztah k práci a k hodnotám, rozvíjí skutečně originální myšlenky. Tyto dva aspekty životních fází jsem nikde jinde popsány nenalezl. Její názory se do značné míry kryjí se zkušenostmi s vzděláváním dospělých, které jsem nasbíral při své práci.Budu se ještě častěji odvolávat na Marthu Moersovou. Její dílo zůstává relativně neznámé, pravděpodobně proto, že bylo vydáno jen v malém nákladu na univerzitě a nikdy se nedostalo do knihkupectví. Kromě Charlotte Buhlerové ji nikdo jiný nezmiňuje a necituje.
Názory na to jak probíhá lidský život, úzce souvisejí s celkovou koncepcí člověka, jíž se pozorovatel řídí. Můj osobní názor na člověka byl rozhodující měrou ovlivněn Rudolfem Steinerem. Ve Steinerově světovém názoru a v jeho obrazu člověka je ústředním bodem pojem vývoje. Ve otázkách biologického vývoje navazuje na Goethovou nauku o metamorfóze, přijímá Schillerovo učení o trojnosti duševního úsilí člověka a na něm zakládá zcela nový na Goethovi založený názor o světě, podle něhož se dívá na člověka jako na tělo, duši a ducha. Tělo, které je podřízeno pevným zákonům vývoje, vzniklo dlouhým vývojovým procesem. Proti němu stojí duch, který dospívá v lidském Já k vědomí a který je zaměřen do budoucnosti a usiluje o svobodu. Mezi oběma oblastmi se nachází lidská duše neboli psyché - jeviště na němž se setkávají síly z obou polí a kde člověk zakouší přítomnost konkrétního teď a tady.Také Steiner vychází z deseti vývojových period, z nichž každá trvá 7 let: třikrát sedm roků psychofyzického vývoje, třikrát sedm roků vlastního duševního vývoje a třikrát sedm let vývoje ducha. Tak projde člověk během 63 let všemi stupni svého vývoje a pak má ještě desáté sedmiletí, aby svůj vývoj konsolidoval. V 70 letech je připravený shromáždit plody svého života a odevzdat je společnosti.
Zde uvedu stručně upozornění. Nikdo z autorů, kteří popsali běh lidského života v sedmiletém nebo čtrnáctiletém rytmu, a to platí také pro Rudolfa Steinera, tím nemyslel, že se fáze střídají na den přesně. Jsou to spíše milníky, průměrné hodnoty, ideální časové úseky, kolem nichž se pohybuje individuální vývoj. Ale přece jen jsou to měřítka, o něž se můžeme opřít, abychom případně rozeznali důležité odchylky. Můžeme podle nich hledat příčiny akcelerace nebo retardace. V dětském věku je takové hledisko zcela normální: dítě, které není v 7. roce zralé pro školu, má nějakou poruchu ve vývoji. Mladý člověk, u něhož nastává puberta již v 9. roce nebo teprve v 17. roce, je většinou již v lékařské péči. Čím je člověk starší, tím spíše u něho může nastávat urychlení nebo zpomalení jednotlivých fází jeho individuálního vývoje, aniž by to bylo patologické. Steiner pojednává o třech rovinách duševního vývoje, které označuje jako duši smyslově vnímající, duši rozumovou a duši vědomou. Mezi 21. a 42. rokem života pak můžeme postupně na tyto roviny umisťovat hodnotový střed osobnosti nebo dominující centrum lidského vývoje. Tyto tři roviny souhlasí se schématem, které popsala o třicet let později Martha Moersová, jež označuje tentýž posun dominant hodnot jako postupnou převahu vitálně duševních, věcných a duchovních snah. Jsou to jenom jiná jména pro jeden a tentýž jev.
Tímto jsme vyjmenovali nejdůležitější prameny pro našeho studium vývojových fází lidského života. Popis lidského života, který uvádím v následující kapitole, na všechna tato díla navazuje.