Přímluvy

Znovuzavedení přímluvných modliteb do mešní bohoslužby je velkým výdobytkem pokoncilní liturgie – do té doby byly přímluvy přítomny pouze v mnišských hodinkách a při veřejných bohoslužbách se používaly pouze speciálních příležitostech – například na Velký pátek. Také základní forma byla zvolena velmi šťastně – krátké, sevřené, jednověté prosby, které vyvolávají v duši modlícího se okamžitý intenzivní zážitek (například na rozdíl od delších, často prokomponovaných forem, jež se modlí liturg před obcí v evangelických církvích; osobně mám dojem, že čím je prosba delší, tím více je v ní prostoru pro spekulaci a vnitřní nepravdivost). Tyto nové přímluvy tak v lecčems připomínají pravoslavné ektenie, mnohočetné krátké přímluvné modlitby, jež vyplňují velkou část pravoslavné liturgie. Tyto pravoslavné modlitby mají však vůči katolickým jednu nezanedbatelnou přednost – je na ně jednotná odpověď, a tou je Kyrie eleison popř. v církevnělovanské verzi Gospodi pomiluj. V naší západní pokoncilní liturgii nebylo zvolena jendotná odpověď na přímluvy. Tento jistě dobrý úmysl, ponechat prostor jednotlivým obcím, aby samy formovaly svůj modlitební život však v našich zemích nakonec dospěl ke zvyklosti používat jednu jedinou odpověď. "Prosíme Tě, vyslyš nás!" Soudím, že tato odpověď je nemístná z několika důvodů.

Především: Každého už asi napadlo, že je to vlastně trochu podivné, dodávat k vyslovené modlitbě – ať je jakákoli – dovětek, typu: "a tuhle, prosím, vyslyš", jako by to byl dopis a my bychom na něj lepili nálepku "doporučeně". Nestačí sama modlitba? Tou vyslovujeme svou prosbu nebo přímluvu. Nutit Boha, aby nás "vyslyšel" je přece trochu nemístné – to my Mu máme předepisovat, co má dělat? "Nu, tahle odpověď přece nespadla s nebe", na to asi někteří namítnou. "Je to tradiční katolická prosba; je už v tridentské liturgii a pokud ji odvrhneme, děláme z celých generací katolických křesťanům nevědomce. Není tomu spíše tak, že té odpovědi špatně rozumíš/špatně rozumíme?"

Ano. "Prosíme Tě, vyslyš nás." bylo v tridentské liturgii. Je to překlad latinského Te rogamus, audi nos. Toto zvolání se používalo především v litaniích. Ale – české "Prosíme Tě, vyslyš nás." není přesný překlad onoho latiského Te rogamus audi nos. Ten by musel znít: Prosíme Tě, slyš nás. A to je něco dost jiného. Žádáme-li Boha, aby nás slyšel, dodáváme tím sice své prosbě také naléhavosti (což vzhledem k Bohu není vlastně potřeba, pouze vzhledem k nám), ale ponecháváme Bohu tak řečeno volné ruce a nesnažíme se ovlivňovat jeho úradky. Liturgická praxe je asi také odpovědí na to, proč se taková zpotvořená forma prosby v liturgii vůbec prosadila: Pro-sí-me-tě-vy-slyš-nás má stejný počet slabik (7) jako to latinské Te-ro-ga-mus-au-di-nos a může tak nahradit latinu ve zpívaných litaniích.

Co s tím? Předevších bych doporučoval nepoužívat to tisíckrát přežvýkané "Prosíme Tě vyslyš nás." Pokusit se ho nahradit přesným překladem latinské formule by asi působilo trochu potíže – věříci by byli zmateni. Ale máme jiné formule, jimiž můžeme vyjádřit svoji sjednocenost s přednesenou přímluvou/krátkou modlitbou. Především je to leckde používané "Pane smiluj se", případně i v jeho všecírkevní, ekumenické, všude srozumitelné podobě "Kyrie eleison". Ještě starší, již Pavlovými listy (viz 1Kor 14,16) zmiňované je "Amen". Mimochodem, ani tato prosba neznamená "staň se", což je mezi lidmi dost rozšířený výklad tohoto hebrejského slova, ale "Tak je to pravdivé"," tak je to pravda", "vpravdě"(srv. Ježíšovo časté "Amen, amen, říkám ti/vám..., které modernější překlady většinou překládají "Vpravdě, říkám ti/vám...) tedy také znamená sjednocení posluchače se slovem, jež zaznělo a vnitřní přisvědčení mu. A o to přece při našich prosbách a přímluvách jde.