Unus Deus et pater omnium (17.neděle po Trojici)

Unus Deus et pater omnium

(Dominica XVII post Trinitatem, Q21)

Řekl jsem tu latinsky slovo, co napsal svatý Pavel v epištole: "Jediný Bůh a otec všech, požehnaný nade všemi, skrze vše a v nás všech." A z evangelia vybírám jiné slovo, které říká náš Pán: "Příteli, posuň se na lepší postup výše."

Co se týče prvého, řečeného svatým Pavlem, "jediný Bůh a otec všech", zamlčuje tam jedno slovo, jež činí rozdíl. Když totiž říká "jediný Bůh", míní tím, že Bůh je sám v sobě jeden a ode všeho oddělený. Bůh nikomu nepatří a nic nepatří jemu; Bůh je jediný. Boethius praví, že Bůh je jeden a neproměnný. Všechno, co kdy Bůh stvořil, stvořil proměnné a v proměně. Všechno,co bylo stvořeno, má na sobě břímě proměny.

A to znamená, že i my máme být v sobě jednotní a oddělení ode všeho, a v stálosti a nehybnosti zajedno s Bohem. Mimo Boha neexistuje vůbec nic. Proto je nemožné, aby v Bohu nastalo něco jako změna či proměna. Cokoli mimo něj spěje do nějakého jiného stavu nebo na jiné místo, to se mění. A Bůh má v sobě vše v plnosti, proto nehledá ničeho mimo sebe, leč jen ve své plnosti, kteráž je v Bohu. A když něco v sobě nese Boha, nepojme to nic stvořeného.

A další poučení, jež vyslovuje, je: "Otče všech, jsi požehnaný." To také s sebou nese jistou obměnu. Když se mluví o Otci, jsme tím spolu míněni i my. Jestliže je naším otcem, jsme my jeho děti, a leží nám na srdci, zdali je ctěn nebo pohrdán. Když dítě pozná, jak ho otec miluje, ví, čím je mu povinno, vůči komu má závazek čistého a neporušeného života. Máme žít čistě také proto, že sám Bůh praví: "Blažení jsou ti, co jsou čistého srdce, ježto budou hledět na Boha." A co je čistota srdce? Čistota srdce znamená, oddělit se a odloučit od všeho tělesného, v usebranosti se uzavřít v sobě, a nakonec se sám vrhnout v Boha a sjednotit se s ním. David říká, že čistý a nevinný je takový čin, jenž probíhá a dokonává se ve světle duše, a ještě nevinnější je takový, který zůstane uvnitř v duchu a nevyjde vůbec navenek. - Jedině Bůh a otec všech.

A to druhé slovo - příteli, posuň se na lepší postup výše. Udělám z obojího jedno. Když říká "příteli, posuň se na lepší postup výše", je to rozhovor duše s Bohem a dostává se jí odpovědi: "Jedině Bůh a otec všech." Jeden mistr říká, že přátelství je záležitost vůle. Nakolik však přátelství spočívá na vůli, nesjednocuje. Již jsem to vícekráte řekl: láska nesjednocuje - sjednocuje sice v účinku, ne však v podstatě.

Proto také říká samotný Bůh - posuň se na lepší a postup výše. Do základu duše nemůže nic než čiré božství. Ani ten nejvyšší anděl, jakkoli je blízko Bohu a jakkoli je urozený a jakkoli v sobě obsahuje mnoho z Boha, neboť působí neustále v Bohu, je s Bohem sjednocen i podstatou, nejen skutkem, v Bohu přebývá a neustále s ním bydlí, a jakkoli je to vznešený anděl - a je to vpravdě div - ani on nemůže do duše. Jeden mistr říká, že veškeré stvoření , jež je v sobě rozlišeno, není hodno toho, aby v něm působil Bůh. Duše sama v sobě, povýšená nad tělo, je tak čistá a jemná, že do sebe nepojímá nic než čiré božství. Přesto do ní nevstoupí ani Bůh, pokud mu nebude odebráno vše, co mu bylo přidáno. Proto se jí dostává odpovědi: Jedině Bůh.

Svatý Pavel říká: "jedině Bůh". Jednota je něco čistšího nežli dobrota a pravda. Dobrota i pravda nic nepřidávají, avšak přičítají myšlenkově: když je něco myšleno, přičítá se to. Jednost nic nepřičítá, neboť je sama v sobě, jen se vyjadřuje v Synu a Svatém Duchu. Proto říká: "Příteli, posuň se na lepší postup výše." Jeden mistr praví, že je jednota je dvojitá negace: Jestliže řeknu, že Bůh je dobrý, něco přidávám. Jedno je odečtením nedostatku a popřením popření. Co to je jedno? Jedno, ke kterému se nic nepřičítá. Duše pojímá božství, když je v sobě pročištěna, když se k ní nic nepřičítá, když nic nemyslí. Jedno je odmítnutí nedostatku. Veškeré stvoření obsahuje bytostně nedostatek: když je jedno, nemůže být druhým. I anděl je nedostatečný, neboť nemůže být druhým. Ale BOhu schází nedostatek; je jeden a schází mu veškerá odlišenost toho, co je mimo Boha. Veškeré stvoření je v Bohu a je jeho vlastním božstvím znamenajícím jeho plnost, jako bych spíše řekl: Je Otcem veškerého božství. Mluvím o božství proto,   že ještě nevychází a není dotčeno změnou ani myšleno. Když Bohu něco upřu, třeba když Bohu upřu dobrotu - Boha nemohu popřít, avšak když popírám Boha, uchopuji něco z něj, totiž že není, že jeho vlastní bytí musí být beze všeho. Bůh je jedno, je popřením popření. Jeden mistr říká, že andělská přirozenost nemá žádnou sílu ani účinnost a nezná nic kromě Boha; a o ničem jiném neví. A proto praví jediný Bůh, otec všech: příteli, posuň se na lepší a postup výše. Některé duševní síly přijímají něco zvenčí, třeba zrak: Jakkoli do sebe oko pojímá jen jemné a odvrhuje hrubé, přesto přijímá cosi zvenčí, ježto se obírá tím, co je zde a nyní. Ale rozum a chápání vše oddělují a pojímají také to, co není zde a nyní; tím se shodují s povahou andělů. Přesto vnitřně přijímají - totiž rozum - to, co jim smysly zprostředkují zvenčí. Vůle tak nečiní; v tomto bodě je vůle vznešenější než rozum. Vůle nepojímá nic než čistě rozumové věci, co nejsou zde a teď. A Bůh praví: čím vyšší a čistší je vůle, tím výše musí postoupit. O tom je ten rozhovor, v němž Bůh říká: příteli, posuň se na lepší postup výše.

Vůle chce blaženost. Byl jsem dotázán, jaký je rozdíl mezi milostí a blažeností. Milost je teď, když jsme v tomto těle a blaženost , tu budeme mít potom, ve věčném životě; obojí se k sobě má jako květ a plod. Když je duše stále plná milosti, až z ní nic nezbývá, milost způsobí a vykoná v duši vše; přesto ne vše, co duše činí , je účinkem milosti. Už několikrát jsem říkal, že milost nepůsobí žádný skutek, ježto veškerou svoji ozdobu přenáší na duši a způsobuje v její oblasti plnost. Říkám, že milost nespojuje duši s Bohem, jen ji zdokonaluje; čin přivede duši k Bohu. A to je plodem květu. Když chce vůle blaženost a chce být s Bohem, napíná se a v čistotě vůle se poddává Bohu; a v čím větší čistotě rozum Boha pojímá jako jedinou pravdu, tím více se Bohu poddává i v rozumu. Ale když ve vůli upadne, musí se polepšit. Proto říká jediný Bůh, příteli, posuň se na lepší a postup výše.

Jediný Bůh: V boží jedinečnosti se dokonává jeho božství. Říkám, že by Bůh nikdy nebyl mohl dát svého jednorozeného Syna, kdyby nebyl jediný. Tím, že je Bůh jediný, tím v sebe pojímá vše, co vytvořil v božství i ve stvoření. A více řeknu: Jedinost přísluší toliko Bohu. Boží specifickou vlastností je jedinečnost; tak poznává Bůh, že je Bůh; jinak by Bohem nebyl. Vše číselné povahy závisí na Jednom a jedno závisí na ničem. V Bohu je současně jedním a týmž bohatství moudrost i pravda; není to jen jedním, on je jednota. Bůh má všechno , co má, v jednom - je to v něm jedno. Mistři praví, že kruhový pohyb nebes obsahuje a sjednocuje vše; proto se pohybují tak rychle. Bůh má veškerou plnost v jednotě; a je podstatou boží přirozenosti i blaženosti duše, že Bůh je jediný; to je jeho ozdobou a chloubou.

A řekl: "příteli, posuň se na lepší a bude ti to ke cti". Je chloubou a ozdobou duše, že je Bůh jediný. Bůh dělá, jako by cílem jeho jednoty bylo zalíbit se duši a jakoby se pro ni zdobí, aby se duše do něj zbláznila. Proto chce člověk tu to, tu ono; tu se cvičí v moudrosti, tu v umění. Když duše nemá onoho Jednoho, nikdy nespočine, dokud nebude celá jednotná v Bohu. Bůh je jediný; to je blažeností duše, její ozdobou a spočinutím. Jeden mistr říká, že Bůh všemi svými činy směřuje k celosti. Duše je  vším. A to nejvznešenější, nejčistší a nejvyšší ze všeho mimo duši jí Bůh neustále vlévá. Bůh je vše a je jedno.

Abychom byli tak sjednoceni s Bohem k tomu nám pomoz jediný Bůh a otec všech. Amen