Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Poslední dny a týdny
Pomoc při vyprovázení umírajících
Daniela Tausch-Flammer
"Dopřej, Pane, každému jeho smrti.
Umírání - to odtamtud prýští,
kde lásku máme a smysl v nezbytí"
(Rainer-Maria Rilke)
Umírání znamená krizi i pro mnohé rodinné příslušníky a přátele; je to pro ně čas strachu a nejistoty. Snad i je obtěžují otázky jako: ‚Co se to vlastně při umírání děje?', ‚Jak mohu pomoci?‘, Je normální, když se umírajícímu zdá, že vidí mrtvé lidi?', ‚Co budu dělat já, až budu umírat?'
Chtěli bychom vám s těmito otázkami pomoci a podepřít vás ve vašem pochybování svými myšlenkami. Nehodláme v tomto článku stanovovat žádná pravidla a vyjmenovávat nutné důsledky. Chceme vám pomoci a provázet vás na této cestě. Každý člověk spěje totiž ke své smrti jedinečným způsobem a i ve své smrti zůstává jedinečnou individualitou. A smrt je právě tak svébytná, jak svébytný je člověk.
Každý člověk umírá zcela jinak. A tak se může stát, že ze zde popsaných znaků se vyskytnou jen nemnohé nebo také vůbec žádné. Některým je velmi zatěžko rozžehnat se se svým tělem; potřebují na to celé měsíce, měsíce starostlivé péče a opatrování. Jiní to mají lehčí. Je důležité poskytnout umírajícímu čas, který potřebuje, aby prošel svou cestou ke smrti. To může být někdy bolestné a těžké, když soudíme, že by si měl umírající vybrat snazší cestu a "již se odpoutat". Musíme být vždy připraveni přijmout způsob, jaký si umírající zvolil, za pro něj jediný správný a dobrovolně se vydat na tu cestu s ním - i když jeho cesta odporuje našim představám. Je to jeho smrt. A my sami nevíme, jak se budeme sami ubírat onou cestou.
V tomto období ubývá umírajícímu tělesné energie. Stále více se odvrací od vnějšího světa, spí i odpočívá více. O noviny, o televizi nebo i jiné lidi se už nezajímá. Už netouží po návštěvách sousedů a známých. Chce okolo sebe mít jen několik důvěrně známých osob, někdy chce být docela sám. Je to doba, ve které se stahuje do sebe a odvrací ode všecho, co probíhá vně.
Ve snu, v polospánku i v samomluvě vede dialog se svým životem, bilancuje.Někdo tak činí tiše, jen sám pro sebe, jiným při tom pomůže účast druhého. Pak hledá v nás prostor, aby se setkal sám se sebou se svým životem a se svými vzpomínkami. Snad nejlepší je pro to účastné mlčení; to mu umožní nechat v sobě vyvstat vzpomínky. Může dojít k tomu, že se umírajícímu zjeví řád, souvislosti a smysl, vížící spolu různé události a staré viny nabudou nového smyslu.
Umírající tráví více času spánkem nežli bděním. Může to vypadat, že jenom spí, ovšem právě v tomto čase zpracovává mnohé nám nedostupné věci.
Pro své obrácení dovnitř má také menší potřebu s někým mluvit. Slova ztrácejí na významu. Mlčení má přednost. Vstupuje do bezčasí.
Pokud se jako přítomní spokojíme s naší mlčenlivou společností, zakusíme uzdravující moc ticha; i my sami budeme vytrženi z každodennosti, i my zakusíme určitý podíl na onom bezčasí, jež v sobě nese dech věčnosti.
Obtížná pro obě strany bývá nejistota o čase. Umírajícímu se vnucují otázky jako: "Kolik času mi ještě zbývá? Potrvá to ještě dlouho? Musím ještě dlouho trpět?"
A vy jako přihlížející účastníci se zase budete ptát: "Jak dlouho ještě dokážu snášet takovou zátěž?" "Jak dlouho ještě vydržím?", nebo "Kdy už bude konečně můj milovaný zbaven utrpení a bolestí?" To jsou myšlenky, které nás sice někdy děsí, ale jsou normální a pochopitelné. Je důležité, abyste i vy jako průvodci měli čas na sebe a na své přátele a získali tak pro svůj doprovod ještě více sil.
Pokud se touláme v myšlenkách příliš kupředu - jak dlouho to ještě musíme snášet - zatěžuje nás to více, nežli když si uvědomíme, že jsme pro přítomný okamžik posilováni. Současnost lze lépe unést nežli budoucnost.
Pokud někoho doprovázíme na cestě umírání, je to úkol na hranici osobních sil. A i když shledáte , že máte více sil nežli jste očekávali, i tak to bude pro vás těžká doba. Jednak jsou zde praktické otázky - ošetřovatelské, organizační, jednak nejistota o tom, co bude dál, dostačí-li vaše síly a strach z okamžiku smrti. Umírání v nás také vyvolává mnoholičné pocity smutku, strachu, pochyb, zlosti i bezmoci. Často ztrácíme půdu pod nohama.
Žijeme v úplně jiném světě I my, průvodci, potřebujeme pomoc a podporu. Někdy může jít o zcela praktickou pomoc s nákupem, vařením a podobně, nebo to, kdzž někdo jiný stráví u umírajícího určitý čas, abychom si mohli odpočinout. Někdy si potřebujeme i popovídat s druhým člověkem o svých starostech a úzkostech. Nestyďte se takovou pomoc vyhledat. Možná si myslíte, že musíte na vše stačit. Ale často je umírajícímu prospěšnější takový průvodce, který je plný energie. Poproste přátele nebo sousedy , ale tak, aby mohli s dobrým svědomím i odmítnout. Pokud vzbudíme v druhých pomoc, že je potřebujeme, pomohou většinou rádi.
Občas touží umírající pocítit lehký dotek ruky, aby se jí mohl chopit a vnímat tělesnou blízkost druhého člověka. Jindy ho ovšem dotyk ruší. Pokuste se vycítit, co právě chce. Můžete se ho případně také zeptat. A nevykládejte si mylně to, že vás odmítne jako výraz nelásky.. Umírající mívá většinou velmi co dělat sám se sebou a se svým životem.
Jídlem přivádíme našemu tělu energii. Jíme, abychom mohli žít. Začne-li tělo umírat, je zcela přirozené, že už nechce jíst. Zvolna se mění zvyky spojené s jídlem. Už nic nechutná. Chuť k jídlu je tatam. Tekutiny mají přednost před hutnější potravou. Nejdříve se opouští maso, pak už také zelenina a ostatní těžce stravitelné potraviny, a nakonec už člověk nejí ani jemnou, měkkou stravu. Prostě umírající už nechce jíst. Pro vás jakožto pro zúčastněné, je těžké respektovat toto přání. Mnohé trápí myšlenka: ‚Nemohu přece svou matku, svého muže... nechat vyhladovět!' Staví vám před oči vaši bezmocnost a nastávající smrt: "Vždyť umře, když nebude jíst.', nebo i: ‚To jde potom moc rychle, měla by přece bojovat.'
Ovšem v tomto - posledním - životním údobí, je úplně přirozené, že už nic nejíme. Tělesná energie, jak ji přijímáme v potravě, už není potřeba, zato ovšem jiný druh energie. Jakožto zúčastnění přihlížející se musíme pokusit umírajícího ode všeho uvolnit, jinak mu způsobíme svým lpěním zbytečné utrpení.
Občas umírající nechce vůbec nic jíst, ale velice touží pít. Pokud už nedokáže pít z šálku s hubičkou, můžeme mu podávat tekutiny po lžičkách do úst. Přitom musíte dát pozor, aby tekutina nebyla příliš horká nebo studená.
Člověk, když umírá, spí čím dál tím více a probouzí se jen těžce. Obrazně řečeno, tkví už jednou nohou na druhém břehu života. Ztrácí pojem času, případně už nepoznává přítomné, což pro ně bývá velice bolestné. Je důležité, abychom si uvědomili, že to není u něj známka našeho zavržení, ale že jen ztrácí vztah k našemu reálnému světu. Může se také stát, že hovoří s Bohem nebo o různých událostech nebo lidech, jež neznáte. Také pohlíží na osoby, které již zemřely a mluví s nimi; cítí se jimi vyprovázen.
Důležité je, abychom se nepokoušeli mu jeho realitu vymlouvat nebo redukovat na halucinace, ale abychom se raději pokusili něco z jeho světa také pocítit. To může naše vnímání reality jen rozšířit.
Umírající bývá občas nepokojný. Tahá za prostěradlo, bezcílně šermuje rukama či nohama, třepe prsty. To je známka toho, že již ztrácí vztah k tomuto pozemskému světu. Sedneme-li si k němu a řekneme mu, že není sám, často se uklidní.
Den nebo i několik dní před smrtí dochází občas v umírajícím k poslednímu vzepětí vší síly. Je při jasném vědomí, účastní se života, třeba si žádá i určitých pokrmů, nebo se chce posadit nebo postavit.
Dnes je možné téměř všem lidem zajistit bezbolestné poslední fáze života. Perorální anestézie pomocí morfinu do značné míry umožňuje osvobodit od bolesti především lidi trpící rakovinou a zachovat jim přitom vědomí.
Je důležité jak ze zdravotního hlediska, tak pro uchování dobrého stavu a důstojnosti nemocných, aby jim byla ošetřena pokožka, aby leželi pohodlně a vždy po několika hodinách měnili polohu. Na to se zeptejte pracovnic v sociálních ústavech a diakoniích.
Následující tělesné změny ukazují, že již tělo ztrácí životnost:
- klesá tlak
- mění se puls
- tělesná teplota se mění: ruce a nohy mohou být díky nižšímu prokrvení chladnější. Zkuste tělo udržet v teple pomocí ponožek a zahřívacích láhví. Jindy se umírající nadměrně potí, pak jsou mu příjemnější tenké přikrývky nebo jen prostěradlo.
- v posledních dnech potřebuje umírající často již méně prostředků proti bolesti
- často dochází ke změnám v dechu: Může se zrychlovat (až na 40 nádechů za minutu), nebo zpomalovat, s velkými pauzami mezi nádechy, kdy si myslíme, že to byl poslední výdech.. Výdech může být těžký. Dech se může stát zcela nepravidelným. V hrtanu může chrčet nebo klokotat díky hlenovým výměškům, které už umírající nedokáže odkašlat. Může to být velmi nepříjemný a znepokojivý zvuk, takže máme dojem, že se umírající každým okamžikem zadusí.
Všechny tyto změny dechu přijdou a zase odejdou. Člověk může po celé dny dýchat tak, že si myslíte, že každý dech je už poslední. Pro umírajícího bývá často ulehčením ,podložíme mu-li hlavu a horní část trupu.
Pro nás, kdo o umírajícího pečujeme může být znepokojující naslouchat takovému nepravidelnému dechu. Důležité je, abychom sami pravidelně a zhluboka dýchali a občas na chvíli opustili místnost, abychom opět nabrali sil. Může nám zde snad pomoci srovnání s bolestmi, které má žena při porodu. Porodní bolesti.
Nemocný může také specificky zapáchat. U nemocných rakovinou to bývá i dlouho před smrtí. Vonné tyčinky nebo olejové lampy pomohou, aby zápach nebal tak pronikavý.
Někteří lidé upadají v posledních dnech do komatu. Z toho, co říkají lidé, kteří klinicky zemřeli a zase ožili víme, že člověk, i když z našeho pohledu není při vědomí, vše slyší. Sluch je poslední ze smyslů, který mizí. Mluvte proto v jeho přítomnosti, jako byste mluvili s ním, kdyby byl při vědomí. I když je v hlubokém komatu, slyší vše, co říkáte. Pokud mu chcete ještě něco důležitého sdělit, řekněte mu to klidně. Ještě ani teď není pozdě říci: "Je mi to líto", nebo "miluji tě", nebo cokoli jiné, co byste mu chtěli říci.
V komatu se sním můžeme sdílet rovněž prostřednictvím dechu, když sladíme svůj dech s jeho. Tím může dojít k hlubokému spojení. Důležité je, abychom byli sami vnitřně zcela klidní a nechtěli u něho docílit žádných změn, o kterých bychom soudili, že by mu byly dobré nebo prospěšné, ale jen se sním sdílet ve společném dechu.
jsou tyto:
· oči otevřené nebo pootevřené, ale pohled nepřítomný. Často to vypadá, jakoby pohlížely kamsi do dáli.
·ústa otevřena
·spodní strana těla, nohy, kolena a ruce se zbarvují do tmava
·puls slábne
·zornice reagují na světlo stále méně
·umírající se stává nezúčastněným a na okolí už nereaguje
Smrt nastává, když ustane bít srdce a zastaví se dýchání. Po onom příslovečném posledním výdechu většinou následuje ještě alespoň jeden nebo dva dlouhé nádechy.
Ať už je člověk se svým umíráním srozuměn nebo ne, většinou nastává před smrtí okamžik, ve kterém se zklidní. U některých lidí můžeme toto klidné spočinutí vycítit již dlouho předem. U jiných k němu dochází až v posledních chvílích, krátce před opuštěním těla. Proměna, kterou nemůžeme vysvětlit ani pochopit, ale jen vytušit a vidět na tváři zemřelého. Proměna, jež dotyčného přenese přes veškerou úzkost a pochyby, které měl až do oné chvíle. Jen tak tak přestál lítý boj, odpoutat se bylo nevýslovně těžké a nyní spočívá na jeho tváři nevýslovný mír. Někdy je to vidět už v okamžiku, kdy nastává smrt, někdy se tento uvolněný výraz šíří už po mrtvé tváři.
Někteří pozůstalí mají palčivý pocit viny, nebyli-li v okamžiku smrti u umírajícího - byli telefonovat, obstarat si něco k jídlu, nebo museli předtím odcestovat. Mají pocit: "Nechal jsem ho v bryndě, právě v ten nejdůležitější okamžik byl sám! Proč jsem jen u něj nezůstal? Proč jsem to nevycítil?" Zkušenost ukazuje, že umírající zhusta odchází právě v okamžiku, kdy je sám. Možná je tak snazší se pro něj odpoutat od světa a milovaných osob. A pamatujme: Okamžik smrti náleží umírajícímu, je to okamžik jeho přechodu. Ale někdy je nám dáno být u toho a tak zažít něco z jiného světa.
Nedejte se hned do díla. Nechte na se be působit zvláštní klid tohoto okamžiku. Můžete se třeba modlit - třeba Otče náš, nebo nějaký žalm, například žalm 23, nebo číst něco z Janova evangelia. Modlete se ze srdce. Děkujte Bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že tenhle člověk, jehož milujete, je už nyní volný, že je osvobozen od svého trápení. Odpouštějte, nebo proste o odpuštění. Přiznejte si i své pocity.
Dopřejte si čas.
Je pro vás možná hrozné zůstat o samotě s mrtvým tělem. Nestyďte se přivolat někoho na pomoc - přítele, nebo někoho, kdo má už zkušenost se smrtí.
Potom vyrozumějte lékaře, aby vystavil úmrtní list. Je-li to uprostřed noci, můžete s tím klidně počkat na ráno.
Někteří lidé mají strach dotknout se mrtvého těla. Mají strach přet takzvanou mrtvolnou otravou. Nic takového ale neexistuje.. Několik hodin po smrti vznikají v mrtvém těle jen určité zásadité látky, se kterými není kontakt , ani při případném vlastním poranění, nijak nebezpečný.
Během první hodiny, než nastoupí ztuhlost, se dá s mrtvolou snadněji manipulovat. K mrtvému tělu přistupujte s úctou a ohledem.
- Položte mrtvé tělo naznak.
- Oční víčka zavřete pomocí chomáčku vlhké vaty, který nechte na víčkách ležet ještě asi hodinu.
- Vložte do úst opět umělý chrup a podvažte spodní čelist šálou nebo šátkem, který ovinete kolem hlavy směrem vzhůru. Ponechte to tak několik hodin, než nastoupí mrtvolná ztuhlost.
Někdy vyprázdní mrtvé tělo ještě jednou samovolně měchýř nebo střevo. To je pouhá tělesná funkce a s člověkem to již nemá nic společného.
Možná zatoužíte tělo svého milého člověka omýt a tak se s ním rozloučit.
Není nutno mrtvé tělo k pohřbu zvláště oblékat, ale možná cítíte takovou potřebu. Při výběru oblečení myslete na to, co mrtvý rád nosíval a co mu sluší, nebo v čem by se rád viděl.
Rozžněte svíce. Na mrtvé tělo položte, pokud je to možné, čerstvé květiny. Jejich květ i uvadání je symbolem pomíjivosti vnějších jevů.
Dopřejte si čas na rozloučení. Posaďte se na lůžko a pokuste se vnitřně zklidnit. Když budete pozorovat tvář zemřelého, možná uvidíte, jak napětí povoluje a šíří se po ní pokoj. Máte-li tu potřebu, mluvte na zemřelého, provázejte ho svými myšlenkami na jeho pro nás nezřené cestě. Nechte se vynořit vzpomínkám na vaše setkání. Neopouštějte tělo jím opuštěné.
Tělo můžete bez obtíží přechovávat v bytě po 24 hodin, abyste měla čas rozloučit se a aby se stihli s ním rozloučit i vzdálení přátelé. Někdy je pro přátele, kdo bydlí daleko a nemohou přijít a rozloučit se tak s tělem zemřelého, mnohem těžší pochopit, že zemřel. Připadá jim to neskutečné. Jimmůže pomoci, když si třeba mrtvé tělo vyfotografují. Pak dokáží vstřebat něco z míru a pochopit, že opravdu zemřel.
S pomocí městského pohřebního ústavu je možno mít mrtvé tělo doma i déle, aby bylo více času na rozloučení.
Vyrozumějte pohřební ústav, například Městský pohřební úřad, pokud u vás v městě je. S organizací pohřbu, oznámení a s dalšími formalitami vám jistě všichni pomohou.