Co Bůh spojil…

5  A řekl: Protož opustí člověk otce i matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo.

6  A tak již nejsou dva, ale jedno tělo. A protož, což jest Bůh spojil, člověk nerozlučuj. (Mt 19,5n.)

Vejdouc my za těmi, kteréž do brány pouštěli, uzřím mezi branami kováře jakési, ani každý ten pár lidí do hrozných pout spínají a spjaté teprv dál pouštějí. ...Já pak hledě pilně, spatřil jsem, že ta pouta ne jako na jiných vězněch zámkem zamykali, ale hned je skovali, zaletovali, svařili: tak aby, dokud jejich na světě života, ani se rozpíti, ani roztrhnouti nemohli. Čehož jsem se ulekl a: "Ó ukrutnější vězení!" řekl, "do něhož kdo se jednou dostane, na věky vysvobození naděje nemá." (Jan Ámos Komenský; Labyrint světa ráj srdce, VIII.3)

Celoživotní trvalost manželství (neboť jde o vztah osudový, určený činiteli mimo dosah vtělené lidské bytosti) je jedna z mála duchovních intuicí, které dosud církve, minimálně katolická, hájí. Manžele vskutku spojil Bůh - a to ne až nějakým církevním požehnáním, ale mnohem dříve. (To je mimo jiné i princip Ježíšovy argumentace vůči farizeům, kteří mu tuto otázku předložili: "Což jste nečtli, že ten, jenž stvořil člověka s počátku, muže a ženu učinil je?") Jak to tedy, že na ně má český bratr Komenský takto moderně negativní názor?

Labyrint světa a ráj srdce vyniká  sice velmi bystrým pozorováním světa, ovšem Komenský jej psal v jednom z nejtěžších období svého života, kdy mu byly růžové brýle Mámení na hony vzdáleny,  spíše si občas nasazoval černé brýle zoufalství. A tak se mi zdá, že i na tomto místě onen úctyhodný spisovatel tak úplně pravdu nemá.

Charakter toho spojení je totiž poněkud jiný, než jaký ho zde Komenský líčí:  Není to spojení stálé a fixní - lidé zůstávají i v manželství lidmi, tedy jednotlivci, kteří se mohou pohybovat, to jest také vyvíjet a měnit.

Jiná věc je, že se mezi nimi vytváří jakési silové pole (to je ono "pouto"), které je k sobě váže, i jestliže dojde k jejich (dočasnému nebo trvalému) odloučení; (v takové situaci po sobě často touží více než jindy) a na druhé straně jim poskytuje ochranu v podobě jisté "odpudivé" síly při nuceně příliš těsném soužití.

Snad se ctění čtenáři neurazí, když použiji poněkud technicistní příměr: Poněkud mi stav manželský totiž připomíná spojení lokomotivy a tendru (Kdo už dnes ví, co to vůbec bylo, že!)Tak tedy: tendr býval vyroben vždy pro jednu konkrétní parní lokomotivu a s ní býval již v továrně spojen a toto spojení většinou trvalo po celou dobu jejich životnosti. Mohlo se ovšem stát, že při poškození jednoho nebo druhého, případně při generální opravě byl výjimečně lokomotivě připjat tendr jiný, od jiného stroje. Tak tedy mívaly většinou lokomotivy jeden tendr "na celý život". I jinak se mi ten příměr líbí: Ono totiž ten tendr je jednak pro lokomotivu nezbytný (bez něj nikam nedojede) jednak na ní závislý ( a to doslova) A také v lidské společnosti se mi to jeví, že si lokomotivy vybírají tendry a ne naopak. A co se týče té zřídka se vyskytující situace, kdy už to nadále nejde – ono a ni Ježíš nezakazuje manželství rozloučit, (to by ani nemohl, když to Zákon vysloveně povoluje a on nechtěl zrušit ze Zákona jediné iota/jud)), ale varuje před tím. A to bychom si měli vzít k srdci: Dnešní doba je tak trochu anarchistická (tedy ona je taková už dost dlouho, řekl bych minimálně od konce 1. světové války); a když dnes člověku řeknete, že něco nemusí, ale přesto by měl, na stopro to neudělá – už proto, aby využil té svobody a "svého práva" to nemuset. Trochu mi to přijde jako taková kolektivní puberta celého lidstva, nebo aspoň určitých národů. To se projevuje nejen na přístupu lidí k manželství, ale i v mnohých jiných oblastech, ovšem v manželství to má nesmírně destruktivní účinky. Vždyť také kdo by sezdával puberťáky? To by bylo bláznovství, že?

Dosud to bylo vše víceméně jen taková hříčka, ale můžeme zaujmout ještě jiný pohled. Ženy (některé) se dnes velmi rády označují za menšinu. Je to sice poněkud za vlasy přitažené, když je jich na světě víc než mužů, ale budiž. Prohlašují se tak víceméně za jedince jakéhosi druhu, odlišného od mužů. Pokud se spojí vzájemně dva druhy (například v symbióze) je to spojení trvalé, dokonce často takové, že nakonec příslušníci jednoho druhu nemohou bez oné symbiózy žít. – Mycelium hub je vázáno na určitý typ stromů a zahynou-li, nebo jsou-li vykáceny, nepřežije ani houba. Podobná vazba bývá mezi bylinami a některými druhy hmyzu atd. "Druh" nebo "kmen" žen má jednoznačnou vazbu – na druh či kmen mužů. V tomto smyslu jde o vazbu jednoznačnou a definitivní, ač se nás leckteré sociálně rozkladné a celkovému určení lidstva jakož i jeho prostému přežití škodící skupiny pokouší přesvědčovat o opaku a dostává se jim, bohužel, sluchu i na politické úrovni. A na této, tedy celolidské úrovní platí s dvojnásobnou intenzitou: Což jest Bůh spojil, člověk nerozlučuj!