III. Vývoj muže - vývoj ženy - životní fáze a man

"Rok ženy", v němž  se tolik zdůrazňovala rovnoprávnost žen, nám přinesl spíše  pochybnosti,  nežli že by nám tuto otázku objasnil.  V této  kapitole vycházím  z toho,  že muž a žena mají ve  svém  duchovním  vývoji, tzn. ve formování  svého já, stejnou  hodnotu.  Oba jsou  lidé a  jako takoví mají svou individualitu, která stále  intenzívněji určuje cestu jejich životního vývoje. Ovšem byli  bychom  slepí,  kdybychom  chtěli  popírat  biologické rozdíly  obou pohlaví.  Biologicky se  muž a  žena doplňují, potřebují  se  vzájemně  pro  udržení  druhu,  jako  je tomu u všech  živých  bytostí.  A ježto obsahy duševního života jsou pod vlivem biologických  ale  zároveň také  duchovních sil, budou také muž a žena různě reagovat na psychické úrovni.

Na psýché  muže a ženy  působí dvě různá  silová pole. Zatímco z oblasti  biologických pudů působí na duši rozdílné  impulsy a  touhy, jejich  duchovní aktivita působí u obou pohlaví tentýž problém  individuace. Protože člověk  je jednotou tří aspektů - totiž těla, duše  a ducha - bude také duchovní cesta  individuace probíhat  u  ženy  a  u muže v různých nuancích. Každá  cesta individuace je ojedinělá,  a přece stejně hodnotná, i když třeba  je  při ní různá úroveň duchovního vývoje a různá je též její morální kvalita. Hodnota individuality nakonec nezávisí na tom, kde, na jakém stupni svého vývoje se právě člověk nalézá a stařec nemá větší ani menší cenu nežli dítě. Kdo dosáhl většího poznání má také při svém zápase o řešení mravních a sociálních otázek, i v oblasti vědění větší odpovědnost. Proto zdůrazňuji, že  každý jednotlivý člověk, který jde za svým cílem. má  stejnou hodnotu.  Na  jiném  místě  jsem  řekl:  "Lidská  psýché je doma ve dvou světech, duchovním a biologickém." V biologických vlivech také tkví  rozdíl mezi prožíváním duše  u muže a u ženy.

Hlubinný  psycholog C.G.  Jung za  celý svůj  dlouhý, bohatý život popsal  bdělý a  snový duševní  život mnohých svých  pacientů  a  také  svůj  vlastní  duševní  život. Byl subtilním  pozorovatelem,  který   se  stále  snažil  popisovat fenomény bez  klapek na očích, jež  nám vtiskují  různé teorie a  systémy a vždy se chtěl vyhýbat tomu, aby některé jevy zkoumal důsledně  a jiné snad přehlédl.  Chtěl být a zůstat psychologem  a  nechtěl  se pouštět do zmatených oblastí teologie a filosofie.  Mnozí   mu  předhazovali  nedostatek systematičnosti, mnozí jen obtížně  nacházeli přístup k jeho obsáhlému  dílu.  Jeho  pozornému  pohledu  neuniklo, že muž a žena  se  navzájem  nejen  doplňují,  ale  že každý muž má v hloubi své  duše ženské komponenty a  každá žena má mužské komponenty. Tento  "obraz duše" Jung  označuje u muže  jako animu a u  ženy  jako anima.  Muži,   jehož  biologická  existence  se projevuje  v  aktivitě  namířené směrem ven,  v  dobývání a podrobování, vychází vstříc zmírňující síla animy,  která se mu může zjevit  ve snu jako ženská  bytost, může jej zastavit a vysvětlit mu, že je v nebezpečí zapomenout na svůj vůdčí motiv. Anima a animus jsou  něco jiného než hrubý biologický oidipovský komplex.  Anima je ve službách aktivit,  které - jak  jsme viděli - působí v průběhu  života na třech různých rovinách. Stát  ve službách  určité aktivity  zde  znamená určovat jim hranice a pobízet k dalšímu vývoji k na cestě k realizaci vůdčího motivu.

Jung ve  svých pracích udává mnoho  příkladů hlubokých snů, do nichž zasahují animus  a anima. Tyto sny se mnohdy vracejí znovu a znovu,  až  jim člověk  porozumí  a  přijme  hodnotu poselství, které mu nabízejí.

Z   biologického    hlediska   je    zprvu   každý    člověk dvoupohlavní.  V praledvině,  v níž  je v  rané embryonální fázi  uložen celý  urogenitální systém,  se dlouho rozvíjejí soustavy orgánů  souběžně, až po určité  době vynikne mužský nebo  ženský  systém  a  druhý  systém  se pozastaví ve svém vývoji. U dospělého muže a u dospělé ženy se ještě nacházejí zbytky orgánů druhého pohlaví. I základ pro prsní  žlázy je u muže stejný jako u ženy, avšak jen u ženy se plně vyvinuly.

To  co potenciálně existuje, avšak  ve fyzicky nerozvinuté podobě, nadále existuje a ovlivňuje psýché, nikoli však hormonální cestou  nebo prostřednictvím fyzicko- biologických podnětů a pudů,  ale v hlubokých vrstvách nevědomí.

Jung rozlišuje tři vrstvy nevědomí:(1)  osobní  nevědomí;  to obsahuje  naše  vzpomínky, potlačené vjemy a komplexy, které si vytváříme během svého  života;(2) kolektivní nevědomí; to obsahuje emoce a silné podněty, společné celým skupinám, národům a rasám;(3) archetypy; ty mají obecně  lidský charakter, jejich obrazná řeč je na celém světě stejná.

Archetypy  k nám mluví v  symbolech,  nacházejí  se ve všech náboženstvích a  v mnoha pohádkách. Jejich obecně lidský charakter  způsobuje, že v sobě mají současně  něco  z  toho,  co Jung označuje jako charakter anima.  Vyvolávají odpor, ale  současně působí také jako ohlas svědomí, hrozí-li člověku, že by klesl pod svou lidskou úroveň.

K   nejdůležitějším  archetypům  patří  anima  a animus. Kde muži hrozí,  že by byl  jednostranně mužský a  že by ztratil svou  lidskost,  přichází    anima  s  požadavkem  obecného lidství. Totéž platí pro ženu.

Jung to popisuje také jinak: Každý muž v sobě nosí svou Evu, každá žena svého Adama. Takto  každý hledá člověka, který by se podobal jeho vlastní Evě  a jeho vlastnímu Adamovi, a tak se snaží, aby dospěl k  duchovní rovnováze. To jsou například Markéta, která  po své smrti  provází Fausta na jeho cestě, nebo mrtvá Beatrix, která provádí Danteho nejvyššími sférami. Goethova  Fausta uzavírá  chorus mysticus:  "...za věčným ženstvím vzhůru spět.."

V  pubertě se projevuje  nejen schopnost prožívat vnitřně vlastní  pohlavnost  a  zájem   o  druhé  pohlaví,  ale v létech po jejím odeznění především  člověk poprvé  zakouší  svého  anima nebo  animu. V rané adolescenci existuje homoerotická fáze. Mladý chlapec v sobě prožívá ženství a hledá  v obdivu k nějaké mužské bytosti svou vnitřní rovnováhu.  To je období, kdy  je děvče zapálené pro učitelku a mladý chlapec  uctívá nějakého staršího muže jako svůj vzor.  To se  může odehrávat také na zcela   banální rovině třeba   uctíváním fotbalového hrdiny  nebo filmové hvězdy, ale  také v jemném a velmi osobním denním snění.

V  pokročilejší adolescenci nastává  duševní probuzení pro druhé  pohlaví formou  erotu. Hledání  vlastního Adama  nebo vlastní Evy  v setkání s druhým  pohlavím je nejlepší živnou půdou pro eros.

Přechod od  homoerotiky k heteroerotice  je normálním krokem ve vývoji a je pochopitelné,  že v takové přechodové fázi se mohou vyskytovat poruchy.

Mají-li  první  sexuální  zážitky  odmítavou  nebo agresivní povahu,  může to vést  k tomu,  že mladý člověk zůstane zafixován   homoeroticky.   Vyvine-li   se   z   toho  pravá homosexualita, závisí pak z největší části na vztazích, jaké mladý člověk získá.

Problém  homosexuality,  nebo   použijeme-li  novější  pojem homofilie, je  velmi komplexní. V  třicátých letech jsem  ve své  psychiatrické praxi  měl dost  umělců, u  nichž jsem se naučil  dívat se  na homoerotické  komponenty v  lidské duši jako  na  fenomén,  který  se  vyskytuje  u člověka, jenž je zaměřený  spíše  na  své  nitro  než  na vnímání  tvrdé reality světa. Jako studentský psychiatr jsem se v padesátých letech zabýval   homoerotikou  u adolescentů.

Podle  novějšího  názoru existuje  rozdíl mezi  biologickou homosexualitou,  která se u mnoha zjevných případů projevuje již v mládí, a psychickou homoerotikou, která vzniká objevením existence vlastní animy nebo vlastního anima. Každý  člověk má  biologickou dispozici  k obojímu, nehledě  na to, že existují chromozómy,  které pravděpodobně spolupodmiňují to, kdy se  uplatní která dispozice  z obou. (Říkám vědomě "pravděpodobně spolupodmiňují"  poněvadž  jsem  se u biologických jevů  naučil vystříhat  se  myšlení  v  čistě  mechanických řetězcích příčin a  následků. Neboť co je  zde skutečně prvotní  příčinou a co je jen výrazem společného vyššího pořádajícího  principu? Housle  také  nevytvářejí  žádnou  sonátu,  ačkoli sonáta nemůže zaznít bez nástroje).

Z této zkušenosti   oboupohlavní  dispozice  a z toho, že se vždy uskuteční pouze jedna z možností  na   úkor  druhé , vyplývá rozdílné prožívání individuální   situace.   Vyjádřeno   obecně a srozumitelně: existují  muži (a právě  tak i ženy),  kteří jsou z 90 % muži a z  10 % ženy, ti jsou jednoznačně úplnými muži. Vedle toho  existují muži (a ženy), kteří  jsou z 10 % muži a z  90 % ženou, to jsou  praví homosexuálové. Mezi tím jsou všechny možné odstíny, 60:40, 50:50, 40:60 atd. U těchto  skupin  se  mění  sebeporozumění  vždy podle vztahu, do jakého vstupují.

Obecně můžeme také říci, že  lidé, u nichž jsou poměry úplné jasné, musí  za svou jistotu  pykat omezenou možností  svého vnitřního prožitku; naopak oboustranná vyváženost přináší duševní obohacení.

K  této  problematice  se  ještě  jednou  vrátíme, až budeme hovořit o  manželských vztazích v různých  fázích života. Co jsem  řekl   zde,  je  zvláště  vhodné   pro  dokonalé  muže a dokonalé ženy. Obojí jsou  tak uzavřeni do svého vlastního světa, že si nedokáží vyvinout  cit pro partnerovu odlišnost. Vůbec nejsou nějak zvláště egoističtí, jsou  jen "barvoslepí" a nedokáží  se vcítit do žádné jiné formy psychického chování. Chápou partnera skrze tu  část svého  Já,  která  je mužská,  resp. ženská. Ti, kdo jsou příliš jednoznační  a  jednostranní  působí  navenek  poněkud infantilně;  a často také trpí  tím,  že  je lidé vnímají především jako zástupce svého pohlaví a teprve pak jako osobu.

Jako studentský psychiatr jsem poznal lidi v labilní fázi adolescence, v níž se dospívající snaží zjistit (a to mnohem častěji než  by si člověk myslel), zda je "normální" nebo snad zda  není homosexuální. A jasno o sobě v této oblasti pro život tak důležité mladému člověku přinese jen  společné  opatrné  ohledávání   osobních zážitků. Jediné neopatrné slovo může působit sugestivně a na léta  upevnit vnitřní  problém, který by  dobře byl mohl  být  překonán.  Na  druhé  straně  může  být prokázaná  a akceptovaná  homosexualita  prvním  krokem k nalezení vlastní cesty, svého osobního vůdčího motivu v heterosexuálním světě.

Je už velkým pokrokem, že  dnes o těchto věcech a problémech můžeme  častěji hovořit.  Ale  musíme  také vidět,  že přepjaté  a  křečovité  mínění  homosexuálů,  kteří si myslí, že  musí bojovat za  svá práva, vypovídá spíše o jejich individuální  frustrační toleranci než  o samotném problému homosexuality.  Homosexualita   není  nikdy   "buď - anebo", vždy existuje široké  spektrum možností mezi oběma extrémy. Totéž  platí o problému  emancipace ženy. Ani  zde nemůžeme dosáhnout skutečného  osvobození ženy, které bere nepředpojatě v úvahu mnoho různých  možností toho, jak být ženou, zjednodušeným černobílým přístupem.

Těmito  úvodními  slovy  jsem  se  pokusil  ukázat,  že  u mužství  i   ženství existuje  celá škála  různých možností.  Nyní se vrátím  k rozvoji sexuality  přes eros  a lásku,  který vytváří  základnu vztahu  muže a  ženy (a samozřejmě i naopak).

V  předpubertálním věku mladý člověk poprvé objevuje vlastní sexualitu. U děvčat se  tato fáze vyznačuje první menstruací a u  mladých  chlapců  první  erekcí  a nočními ejakulacemi. V tomto okamžiku se ještě  koncentruje zájem na to, co probíhá ve vlastním těle, avšak  velmi  brzy  se zaměří  k  druhému  pohlaví.  Ve zdravé atmosféře  mimo jakékoli neurotické poměry  probíhá  život  chlapců a děvčat  normálně  dál, společně  sportují,  jezdí na tábory, společně pracují   a společně se veselí . Pro duši jsou  tyto věci mnohem  důležitější než sexuální problémy.

Vývoj  pak v  různých sociálních  vrstvách probíhá  v mnohém ohledu odlišně. Má práce s mladými dělníky mi jasně ukázala, do  jaké míry pracovní nasazení ve  stáří 14, 15 nebo  16  let  omezuje  možnosti  rozvoje sexuality, erotiky a lásky. Psýché  se nemůže rozvíjet v  životě, jehož obsahem je  denní  osmihodinová  ubíjející  práce  a omezená svoboda pohybu. Tito  lidé jsou pak odsouzeni  k tomu, aby dospívali už  v pubertě. Pozorujeme-li  baliče u  běžícího pásu nebo děvčata v písárně,  je takřka hmatatelné, jak v nich duše jen tak tak polovědomě vegetuje. Totéž platí pro  mladé lidi, kteří jsou nevyučení, anebo  musí dělat  čistě mechanickou   práci. Na  stavbě nebo například  v loděnicích,  kde se práce  odvíjí  stále ještě tak trochu po řemeslnicku a   je  rozmanitější,  jsou  možnosti rozvoje mnohem větší.

Jestliže při únavné a  monotónní  práci musí psýché zůstávat po několik hodin denně v polovědomém stavu, dostávají sexuální pocity a fantazie  neúměrnou váhu a deformují duši. Stačí, když se jen na malý okamžik zaposlouchám do hovoru baliček, abych  bezprostředně věděl,  jakou jednotvárností  je jejich psýché naplněna. Dojde-li v  pozdní adolescenci k pevnějšímu vztahu nebo k manželství, přeskočí se  důležitá vývojová fáze  a dá se dohnat jen částečně. Opakovaně se divíme flexibilitě   lidského  vývojového  potenciálu,  když vidíme,   kolik pozitivního   vzniká  i za  takových okolností. Ale to nás v žádném případě nezbavuje povinnosti, abychom bojovali za  lepší  možnosti  pro vývoj  té největší  části obyvatelstva.

Problémy privilegované  části mládeže, která může navštěvovat  vysoké školy,  jsou přirozeně opět  zcela jiné.  Zde se  předčasně obětuje všeobecné  vzdělání nárokům  na úzkoprofilovou specializaci. Už  není   možné opatrně  probádávat vlastní  duševní   možnosti,  poněvadž kolektivní    rovnost    šancí     vede    k    individuální nespravedlnosti.

Ale dost  o tom. Chtěl  bych se opět  vrátit ke vztahu  mezi mužem a ženou v adolescenci. A budu předpokládat, že se vývoj neděje  za  příliš  nepříznivých  podmínek. Tím dávám zřetelně najevo, že se v dalším nehodlám zabývat zkoumáním vývoje probíhajícího za podle statistik nevýhodných podmínek. Svůj popis  situace bych chtěl   označit spíše za jako   vědomou,  ideálně  typickou charakteristiku.

Adolescent,  který akceptoval  svou sexuálnost  a objevil ve své  duši   eros,  nyní  vstupuje  do   kouzelné  země  plné neočekávaných  a  dech  vyrážejících  zjištění.  Střídají se naděje a  strach, zápal a  zklamání, probouzejí se  něžné city vedle  rozhořčení  a  ošklivostí.  Nyní  musí  zakusit  celé spektrum  citů, aby  mohl proniknout  do velké  střední fáze života  k  pravému  lidství.  Musí  totiž  disponovat  všemi nuancemi   duševních  sil,   které  mu   umožní  vzájemné porozumění, přijetí   i odevzdanost.  Adolescence  je fází,  v níž každý  prožívá  své  mužství nebo  ženství. Každý  muž hledá svou Evu a každá Eva hledá  svého Adama. Hluboko v duši žije ideální   obraz,  který   činí duši dokonalou.  A nalezne toho pravého nebo tu pravou, nebo se bude muset spokojit s tou nebo s tím,  která nebo který ještě tak nejlépe   odpovídá tomuto  obrazu? První  láska  je  cvičným terénem  pro další vývoj.  Lhostejno, jak  vztah skončí  - oba  účastníci z něj vycházejí obohaceni. Mnozí lidé  potřebují víc než láskyplný vztah, aby  dosáhli vnitřní jistoty,  z níž pochází  poznání partnera.

I ten, kdo věří ve vzájemnou předurčenost, musí dospět k určité zralosti,  aby dokázal  druhého poznat. První setkání s druhým pohlavím bude pokřivené, jestliže zůstane-li omezeno jen na sexualitu. Masivní  konfrontace mladých lidí s hrubou sexualitou  v  našich  novinách  a  časopisech  a  především v pornografických filmech rušivě  zasahuje do procesu  zrání. Manželství, založené  na  sexuální  přitažlivosti,  se  dlouho  neudrží. V podstatě  není  nic  nudnějšího  než  čistý  sex, různé varianty se brzy vyčerpají a duše  zůstává prázdná. Výměna partnerů,   skupinový  sex   a  jiné   praktiky  mohou  sice přinést  nové  stimuly, ale tím  se vztah dvou lidí neprohloubí, člověk zůstává nespokojený a osamělý.

Ve dvacátých  letech života, kdy se začíná projevovat  pocitová duše a v ní působící "rozvoj vitální  duše",  se  stává eros ,  který  se v adolescenci poprvé   objevuje  v  duši, prožívanou skutečností.  Tento  eros, probuzený  setkáním   s životním druhem,  se  může rozšiřovat  a  pronikat  do  vztahu  k  přírodě a k ostatním lidem.

Obecný  popis dvacátých let života, který  jsem podal, ono zkusmé sondování, ona "předběžnost"  stran formy a  obsahu lidských vztahů, silné emocionální  reakce na úspěch  a neúspěch, ono "V nebetyčné radosti  -  k  smrti zarmoucený", toto vše  platí také přirozeně pro manželství.  Rozvíjení vlastního společného životního stylu je  základem vzájemnosti, z níž  v pozdějších letech může  vyrůstat duchovní  soulad. Vytváření  prostředí pro  příští generaci  je  společným  tvůrčím  aktem. Společně a intenzívně se prožívají počáteční  spory a starosti o  děti a prohloubená  zodpovědnost, kterou sebou přinášejí děti. To vše formuje a utváří prvou fázi manželství.

Svobodný  mladý  muž nebo žena  v této fázi prožívají otevřené,  nekomplikované a  kamarádské přátelství  vůči druhému pohlaví, jež  se zakládá  na pozitivních a negativních vibracích  pocitové duše.

Na  konci dvacátých  let života a  začátkem třicátých  let je tomu jinak. Celkové zvěcnění životního postoje působí také  na   manželství.  Rozdíly v  temperamentu, názory  na život  a životní styl se prohlubují.  Zatímco ve  dvacátých  letech  života mohou názorové neshody   vést  k vášnivým sporům   a nádherným smířením, nyní  se jejich charakter  mění. Na jedné  straně si člověk  říká:  "Už je to tak ,  budu   se  s tím muset smířit ",  ale   na  druhé  straně   se  člověk  stahuje k vlastní práci  nebo do svých  úkolů a z  toho nepozorovaně roste  vzájemné  odcizení.  Hrozí,  že  eros ztratí svůj lesk, sexuální styk degeneruje na rutinu. Nyní  musí vzniknout hlubší pouto, aby se  vztah  neudusil  ve  věcnosti.  Toto  hlubší  pouto může spočívat   jen   na   vědomém   rozhodnutí,   že  ve  vztahu k partnerovi  budeme rozlišovat  podstatné od nepodstatného. Již  vůle  usilovat o to nám otvírá oči pro individualitu druhého partnera. A z toho poznenáhlu  vyrůstá pocit vřelého kamarádství a vzájemné důvěry. Později, ve fázi duše rozumové,   bude  toto   kamarádství  základem pro prohlubování vztahu, který se může  rozvinout v pravou lásku, spočívající na duchovní vazbě.

Jinak  v  letech po třicítce může  být položen  základ k  praktické spolupráci muže  a ženy  a  může se rozvíjet kultura rodinného života (např. v umění utvářet  společnou  dovolenou jako období silné vzájemné vnitřní účasti).

Ve třicátých letech života se vytvářejí zárodky pro obě možnosti, jak bude vypadat manželství po čtyřicítce  - zda manželská krize nebo nový vztah duchovní blízkosti a  sounáležitosti. Právě   duše   rozumová   vidí   velmi   zřetelně  pozitivní a negativní stránky partnera: to  může vést až k emocionálnímu ochlazení a ke zvěcnění.

Avšak zvěcnění může být nutným předpokladem pro to, abychom partnera  přijali takového, jaký  nyní skutečně je. Vyrůstá z něj vzájemnost, na níž se nyní poznenáhlu, ale čím dál viditelněji a slyšitelněji spolupodílí, vůdčí  motiv, který nyní v druhém slyšíme a vidíme.

V  této fázi  záleží mnoho na  postoji, jaký má  člověk vůči sobě   samému.  Kdo  nedokáže přijmout sama sebe  se všemi svými silnými stránkami i slabostmi , kdo utíká před konfrontací se sebou samým,  kdo  neúnavně  usiluje  o  kariéru,  o  úspěch a uspokojení své ješitnosti, ten ani nebude  schopen vyjít v ústrety druhému s jeho skutečnou osobností.

Pak se  manželství buď začíná rozpadat  nebo slouží jako  kulisa pro hru, kterou manželé předvádějí  svému okolí. A taková   kulisa  může někdy být užitečná, jindy zase škodit.. Vadí-li nám, pak  se lidé většinou domnívají,  že ji musí  nahradit jinou kulisou,  která  se  bude  lépe  hodit  pro právě hraný díl životního dramatu.

O krizi ve čtyřicátých letech života bylo již hodně  řečeno. Kdo ve třetím  desetiletí nevytvoří  ani minimální  základ hlubšího svazku,  upadá do velikých potíží. Takový hlubší svazek ovšem souvisí velmi úzce s obrazem o člověku, jaký v sobě člověk vědomě nebo nevědomě nosí.  Kdo je přesvědčen o tom, že člověk existuje jen a  jen na biologické úrovni, musí nyní  s hrůzou pomýšlet na  dobu, kdy pominou ty  skromné  tělesné radosti. Je proto pochopitelné,  že  člověk  ve  snaze  o  omládnutí  chce mít alespoň o  mnoho let mladšího  životního partnera. To  platí zvláště   u  mužů - ženy   vědí,  že   neodvolatelně  stojí   před menopausou, a  tak se ještě narodí mnohý malý  potomek, který je pokusem,  jak   tento  okamžik  ještě   posunout.  Například 46-tiletá  žena říkala  o  svém  těhotenství: "Ten  se protlačil  dovnitř těsně před  zavřením  krámu."  Americký  psychoanalytik Edmund Berger  popsal ve své  knize Die Revolte der Fünfzigjährigen"   mužskou menopausu a její účinek na manželství..

V  úvodu k  holandskému vydání  říká  Van Emde Boas:  "Víme, že klimakterium (a menopausa) u ženy jsou často pro manželství silnou zatěžkávací zkouškou. Avšak mužské  klimakterium bývá   často   přímým  ohrožením manželství, neboť  v mnoha případech  se muž snaží  v těchto letech převratných změn  rozbít pouta, která  podle jeho názoru  omezují jeho existenci.

I kdybychom nesouhlasili s Berglerovým názorem, že všechny neurózy, tedy  také   tyto,  jsou   projevem  "psychického masochismu", přesto musíme  tuto užitečnou knihu uvítat: Bergler   začíná:   "Vzpoura   muže   ve  středních  letech, nespokojenost   se  vším   (včetně  manželství,   pracovních povinností a obvyklých způsobů   potěšení), které náhle  přepadá muže ve středním věku - jsou  temnými příběhy  jakési druhé puberty, kdy slova našich hrdinů znějí nutně bombasticky,  jejich  jednání  je neadekvátní a jejich konečný  pád je nezadržitelný. Odpor je od začátku odsouzen k ztroskotání a může vést jen k jedné ze  dvou  konsekvencí:  buď  se  rebelant bude  cítit  dobře  ve svém individuálním  a nezměnitelném  osudu (poněvadž  si jej  sám vytvořil) -  k čemuž také  patří, že se  nebude chtít rozloučit se svými  vzletnými plány,  a nebo  se zaplétá   stále víc  do potíží a nakonec  se nachází přesně tam, odkud  vyšel - ale je plný hořkosti a výčitek.

V  následující  kapitole  Bergler  popisuje  nesmyslný  spor o nicotnosti, v němž  jde muži vždy o to,  že  "(kvůli ní) nemůže",  že kvůli  podmínkám doma a  vazbám na domov nemůže tvořit.  Se svou utěšitelkou, plnou porozumění, se neožení- a rozvod nepomůže, jestliže se  obtíže  prohloubí až do neurózy. Vztah mezi partnery je  dále zatížen tím, že u ženy se po menopause (jak jsme již viděli ) probouzí nový životní pocit ,  ve kterém má dojem,   že žije mimo  čas, že nestárne a  že zůstává stále neměnně atraktivní.  Naproti tomu muž žije v této  nebezpečné fázi iluzí druhého mládí. Žena  zcela zřetelně  vidí bláznivost  v jeho  chování a  jeho výčitky ji hluboce zasahují; muž  se chce vymanit z tísnivého sevření, protože  nevidí žádné jiné východisko pro vlastní lidsky důstojnou existenci.

Je zřejmé, že se  tato situace vyskytuje předně u těch dvojic, které nebyly  schopny dát svému  životu nový,  duchovní  obsah, ať už jako jednotlivci nebo  společně.  Pokud ho naleznou  otevřou se jim  nové  dimenze  a dostanou pocit,  že konečně  dospěli tam,  kde si  uvědomují vůdčí motiv svého života  a  jsou schopni své duši dát nové směrování a vytyčit nové cíle.   Tento konflikt se neřeší návratem  do biologické  minulosti takový, ale když na nově se  otevírajícím  horizontu objevíme nové strhující úkoly.

Je  pochopitelné, že  Bergler jako  psychoanalytik je  pevně přesvědčený,  že  této   revoltě  ve  středních letech nikdo nemůže uniknout, poněvadž  "mládí se nemůže vrátit"  a že tedy "každý musí spolknout  hořkou  pilulku a připustit,  že  mládí  je nenávratně pryč". Znalost " typiky nevyhnutelného vnitřního konfliktu, kterého  se nemůže zbavit a který provázejí hypochondrické potížemi, ale je přechodného koneckonců neškodného  rázu bouře ve  sklenici vody" , tedy znalost různých aspektů této krize může pomoci hlavně ženě, aby stála v této fázi při svém muži  tak, jako i ona očekávala, že bude muž při ní stát při překonávání své menopausy. Avšak  těžší případy - podle Berglera - se musí řešit psychoanalytickou terapií.  Co  však  v  jeho  knize  postrádám,  je poukaz na možnost  nalézt nový  obsah  života  a vybudovat  nový vztah lidí, zrozený  z ducha. Při  opravdové terapii jde nejen o přijetí biologického úpadku, ale současně se také musejí hledat nové životní  obsahy,  který povedou opět  k novému setkání mezi   oběma  manželi. Samozřejmě,  že se taková situace může  také vytvořit  v postoji k zaměstnání. Také zde to jsou  vždy "ti druzí", kteří brání našemu vlastnímu  (iluzornímu) vývoji.  Také zde  je pro  muže jeho budoucnost  tragická,  často  plná  hořkosti  z  chybějícího uznání jeho oprávněných nároků  na určité postavení. Situace je  tím  obtížnější,  že  většinou  odmítá opravdovou terapii a nedokáže pohlédnou do očí skutečnosti.  Pomoc může přinést jenom, postaví-li se vůči ní čelem.

Takový  obrat je  v  manželství  možný až  tehdy, kdy dokážeme pochopit  celou osobnost druhého bez ohledu na jeho tělesnost. To je možné třeba díky náboženskému přesvědčení,  jiný způsob, jak toho dosáhnout může spočívat v určitém světovém názoru  nebo v hluboké  úctě k individualitě bližního. V každém případě musíme být vůči této druhé "osobní podobě" nejprve vnímaví, učit si ji poznávat a milovat.

Většinou  je to  pro ženy  snazší než  pro muže; muž prožívá  Já druhého pomocí "ženské" stránky  v sobě, která ve čtyřicátých letech jeho života má zvláštní úlohu.

Z tohoto vztahu,  který se poznenáhlu dá označit za lásku, vyrůstá  důvěra, která  jde až  za hranice  smrti a která je stále přítomná,  ať se děje  s druhým cokoli. Tento typ vztahu  se  rodí  ve  třicátých.  letech  života  s  rozvojem  duše rozumové,  musí  být  dlouho  a  pečlivě  ochraňován  a plně dozrává  teprve po padesátce.  Tato láska  nic nepožaduje, jen   dává.   Ve   stáří   může   být   manželství   ještě intenzívnější. Tam,  kde se rozvinuly  společné duchovní nebo umělecké  zájmy, je  ještě   ve  stáří možné vést podnětné rozhovory. Ale také mlčenlivá vědomá  přítomnost   může ve vědomí druhého způsobit hluboký pocit  štěstí. Protipólem  k tomu jsou manželské  páry, s nimiž se  setkáváme v halách hotelů: Sednou  si  spolu  a  mlčí.  Po  určité  chvíli jeden z nich prohlásí:  "Přestaň se už konečně drbat na nose",  a  na to dostane odpověď:  "Jestliže si chci drbat  nos, tak to udělám", a na to se  opět nepřátelsky odmlčí. Takové manželství se stalo bitevním  polem, na němž je z  obou stran veden mlčenlivý boj o zachování alespoň minimální svobody, a při této zákopové válce se neustále opakují stále tytéž triviální výčitky.

Čím více poznáváme osobnost  druhého  člověka, tím více si také uvědomujeme  negativní aspekty  tohoto našeho bližního.  V této jeho druhé "podobě" můžeme ve svém partnerovi uzřít odpuzující bytost nebo alespoň karikaturu jeho pozitivních vlastností.

Žena jednoho spisovatele, sama velmi vzdělaná a nadané žena, mi vyprávěla zkušenost do jisté míry typickou.(Třeba předeslat, že na  její manželství mnoho jejich přátel nahlíželo jako  na příkladné). Její muž  napsal  knihu  a  nato  odjel  na  delší cestu. Zůstala s dětmi doma a přislíbila přečíst  a zkorigovat knihu. Večer, když se zahloubala do této práce, a její obsah se před ní zvlášť intenzívně rozprostřel , stanula před  ní náhle  hrůzná bytost,  která v  ní maximální nenávist odpor,  jaké byla  schopna.  Za  chvíli obraz  zmizel, ale emoce, které  v ní vyvolalo  toto "setkání", působilo  ještě dlouho  a po  celý týden jí zaměstnávala asi tak jako živý sen. Uvědomila si, že v hrůzné bytosti uviděla všechno, co bylo na jejím  muži odpudivého.  Díky jeho fyzické nepřítomnosti a současné přítomnosti duchovní v knize v ní tento pocit nabyl nebývalé síly .  Střízlivě, svým způsobem to charakterizovala: "I toto jsem musela prožít, abych ho mohla ještě víc milovat."

Ne každý  může učinit tak pronikavou  zkušenost, k tomu musí být  umělcem,  který  je   zvyklý  na  intuitivní  zacházení s takovými  zážitky;  ale  polovědomě  máme  takové  zážitky všichni. Poznáváme partnerova  "dvojníka", který nás irituje ve velkých i  malých věcech a často zasahuje  rušivě do toho co říkáme a děláme.

"Dvojníka" v  druhém člověku známe lépe  než svého vlastního "dvojníka".  Tohoto vlastního  "dvojníka" se poznáme teprve  tehdy, když  dokážeme  vnímat,  jak působíme  na ostatní lidi,  jak třeba jiní  lidé  mohou  chybně  rozumět  našim  dobrým úmyslům. Místo toho, abychom hledali vinu na druhých lidech, musíme se odvážit pohlédnout na naše "negativní Já" jako na určitou postavu nebo alespoň jako na náznak postavy.

V případě Parsifalově u Parsifala  Wolframa  von  Eschenbach  se objevuje  ve vrcholném okamžiku jeho vnějšího života, když  má být přijat mezi  rytíře kulatého stolu Kundrie a volá, že se tak děje proti právu, neboť na Parsifalovi spočívá kletba: Byl  v hradu svatého Grálu a  opomněl se zeptat na  utrpení krále Amfortase.

Kundrie  je  zde  animou  a  zároveň Parsifalovým "dvojníkem". Že je tato interpretace správná ukazuje i závěr básně.,. Když se po všech zkouškách  Parsifal stane králem Grálu, přichází mu  vstříc  Kundrie,  nyní   však  jako  zářící  postava.  Je osvobozená od svého úkolu být Parsifalovi jeho negativním zrcadlem.

Při manželské krizi  u čtyřicátníků  hraje velkou  roli skutečnost, že člověk  nechce  poznat  svého  dvojníka,  kterého  však jeho partner  velmi zřetelně  vidí.  Při  své práci  jsem bohužel přišel velmi  často do styku s  problémy při rozvodu. Když jsem hovořil s oběma účastníky, zůstal  mi pak velmi často dojem: Jsou tu dva lidé,  a každý z  nich je  svým způsobem správný chlap či báječná žena, ale oba vidí v druhém partnerovi jenom jeho dvojníka a ztratil  z  očí  jeho  vlastní  individualitu. Při bližším pohledu  se často  ukazuje, že  tito lidé  sice spolu dlouho žili, ale nesdíleli společně radost a utrpení. Tím se stalo, že mezi nimi zavládla atmosféra, ve které výčitky zakryly pocit hluboké radosti, který vyrůstá z vědomí  vzájemné důvěry.  Dospěje-li odcizení  tak daleko, pak bohužel je už jen málokdy možné jim otevřít oči, aby prohlédli a spatřili bytost  druhého v jeho pravé podstatě.  K  tomu  je  často  třeba odstupu několika let, a pak bývá většinou už pozdě.

Tak se současně s naším životem odvíjí i příběh manželství. Teprve až úspěch nebo ztroskotání manželství ukáže, zda  se vztah mezi dvěma lidmi  rozvinul k  plné  zralosti.  V manželství  se otvírá cesta k  vnitřnímu zrání partnerů a  manželství  může naplno dozrát jen tehdy , když se partneři stanou  dokonalými lidmi.  Takové dokonalé  lidství může  být plodem dlouhého života,  v němž  člověk může  měřit vlastní  vývoj právě  na pozadí  kontinuálního  vztahu  k  nějaké jiné individualitě. Ten, kdo se nikdy nevzdá psychologie obětního  beránka, kdo se  nikdy nenaučí,  že  skutečný  vývoj začíná  sebepřijetím v té podobě v jaké je,  ten nikdy  nedospěje ke skutečnému  sebepoznání.  A  sebepoznání  opět  provází životní cestu obou partnerů.

Z toho všeho však nesmíme dělat závěr, že ti, kdo se neožení nebo  nevdají,   neprocházejí také  vývojem.   Zde  bylo naším tématem manželství, o  individuální cestě vývoje budeme hovořit v jiné kapitole.

K   napětí v manželství může také  vést velký věkový rozdíl, ale jindy může zase velký věkový rozdíl zabránit tomu,  aby takové  napětí vzniklo.  Kdo chce  pochopit všechny aspekty problému,  dospěje nakonec k závěru,  že před ztroskotáním může lidský  vztah uchránit jenom trvalý  vývoj vnitřní  bytosti . Obtížnější je překonat napětí vznikající z toho, že partneři  dospějí k jiné životní  filosofii nebo k jinému náboženství. Zde  je třeba vysoké  míry tolerance, abychom  dopřáli druhému tutéž svobodu, na jakou  si samozřejmě činíme nárok my.

Musíme ještě  říci několik slov  o současné kultuře  rodinného života . Tento pojem  jsme už v  této kapitole použili a  je potřeba zde o něm říci více.  Když  byla rodina vícegeneračním sociálním  svazkem , mohla kultura rodinného života spočívat jednoduše v  dělbě  povinností   a  úkolů  mezi jednotlivé generace.   Mladý  manželský pár, jenž měl čerstvý, nezatížený pohled na  problémy  tohoto  života  zajišťoval její  neustálou obnovu  a  aktualizaci, zatímco kontinuita byla  udržována starší generací, která  mohla vnoučatům částečně předávat svou životní moudrost. Tak vznikly lidové pohádky, které vyprávěly babičky, vznikla selská moudrost, kterou dědové  vyjadřovali rčeními. V životním příběhu mnoha lidí se ještě  dnes  setkáváme  s babičkami  nebo dědy, kteří měli  pro  dotyčného člověka veliký, rozhodující význam v jejich životě.. Ale je tomu tak čím dál tím méně.

Novou kulturu rodinného života musí dnes vědomě vytvářet především  rodiče. A z velké části je to úkol ženy. Kultura života v rodině spočívá na řadě předpokladů.

Nejprve musí  být do života rodiny  vnesen rytmus. Každý ví, že  kojenec  potřebuje  pevný  rytmus  dne.  Pravidelnost ve spánku, výživě a hře dává dítěti, které je tvorem naprosto závislým na druhých, jistotu .

V období, kdy děti začnou chodit do školky  a  do  školy se musí rytmus opřít především o následující momenty:  obyčeje při jídle a   další pevně stanovené momenty, v nichž může dítě počítat, že pro ně vždy bude čas a prostor - tak např.  pravidlo,  že  před  spaním  nám zbude  vždycky půl hodina na to, abychom s ním v lidu pobyli, čas, kdy  se bude  vyprávět nebo předčítat a sdílet  zážitky z uplynulého dne. I dnes mají pro malé dítě stále tutéž cenu staré lidové  pohádky,   pro starší děti  jsou to pak  vymyšlené příběhy. Zde má důležitou roli otec,  bude-li například v neděli ráno vyprávět příběhy na pokračování.  Z mé vlastní zkušenosti se vzpomínám na jednu hru, kterou jsme si hráli jako osmi až dvanáctileté děti: vymysleli  jsme si název,  otec měl tři  minuty čas na rozmyšlení, a  pak musel na předložené téma povědět nějaký příběh.  Vtip  té  hry   spočíval  v  tom,  abychom vymysleli téma, ke kterému otce zcela jistě nic nenapadne.. A když se mu to přece jen podařilo, byla z toho dvojnásobná radost.

Takové cvičení  má velký  význam nejen  pro děti, ale také a především pro jejich  třicetileté  a  čtyřicetileté  otce.  Uvidí totiž, že se tím rozvíjejí schopnosti, které jsou jim  užitečné i na jejich vlastní   cestě   životem.   Když se takový    příběh vydaří, může se z něj stát cosi jako charakteristický příběhy, který se nadále v rodině vypráví a vytváří dobrou základnu pro pocit sounáležitosti v ní.

Mnohdy  rodičům  není  po  chuti  požadavek  dětí,  aby  jim vyprávěli stále  tentýž příběh. Děti  žádají po celé  měsíce, aby jim vyprávěli tutéž příhodu.  Děti se už napřed těší, že uslyší   vyprávět známý  příběh; také  chtějí děti jezdit o  prázdninách na stále totéž   místo, aby se znovu setkávaly s okolím, které je jim důvěrné a známé. Teprve před pubertou tato  jejich potřeba mizí a mění  se v  přání slyšet  a prožívat  stále něco nového;  tím  začíná  jejich  dobývání  dálného světa.

Vedle denního a týdenního rytmu (neděle  je jiná než pracovní dny) mají  zvláštní význam  svátky, je  důležitý pravidelný pevný ceremoniál  o  narozeninách  a  o  vánocích,  hlavně  tehdy, jestliže se  děti samy mohou účastnit  přípravy na svátek.  Příprava  totiž s sebou přináší   zvláštní  prvek, protože  si například.  můžeme představovat radost, jaký bude někdo mít z krásně vyzdobené židle.

Těšení je  vždycky větší než okamžitá radost. Proto  si také později při onom krásném vzpomínání na dětství mnohem spíše vzpomínáme právě  na toto těšení.

Žijeme v tvrdé  a nejisté době. Lidskou lásku a jistotu, které jsme dětem dali, jim nikdo už nemůže vzít  - ať přijde  cokoli. Pro děti  je důležité, aby rozvíjely vztah k  umění a k přírodě. Setkání  s přírodou na procházkách,    sbírání   kamenů,    mušlí   nebo    rostlin a rozeznávání ptáků, to je potrava pro duši, která je stejně tak důležitá jako  výživa těla. Zde bychom se  měli každý snažit, podle svých schopností, vytvořit pro děti kousek kulturního rodinného prostředí.   A   když jsme sami zkostnatělí   bez   fantazie,   s  nedostatečně vyvinutou láskou k přírodě, můžeme společně s dětmi  v  přírodě,  při  kreslení,  malování  a  vyprávění objevovat  nové  světy  a  současně  ztratit  určitou část své omezenosti a korigovat vlastní  (nedostatečnou) zkušenost z mládí.

Domnívám se, že  další stav naší  západní kultury bude  z velké části záviset na tom, zda se nám podaří na dostatečně širokém základu nově rozvinout rodinnou kulturu.