II. Lidský život a jeho průběh (I)

Lidský život v jeho časovém průběhu budeme sledovat ze třech hledisek: (a) biologického, (b) psychického, (c) duchovního.

(a)Průběh života po biologické stránce

Již jsme zjistili, že každý živý organismus je jako druh určen chronotypicky. Budeme-li předpokládat, že délka života člověka je asi 80 let, můžeme průběh lidského života rozdělit na tři fáze:

· období růstu, v němž převažuje růst nad úbytkem,

· období rovnováhy mezi růstem a ubýváním,

· období involuce, v němž převažují již rozkladné síly. 

Období růstu, které trvá asi do 20. roku života (u děvčat končí o něco dříve, u chlapců o něco později), neprobíhá spojitě, ale ve třech fázích, v nichž se střídá růst do délky s růstem do šířky. Tento proces jsem podrobně popsal v knize "Vývojové fáze  dítěte" a na ni také odkazuji v otázce vývojových problémů v  dětském věku. Zde  postačí stručný přehled jednotlivých fází:

(1) od narození až po prvé období růstu  a až po výměnu zubů,

(2) od výměny zubů do puberty,

(3) od puberty do dospělosti.

Období  vyplňování, v nichž dítě roste do šířky a přibývá na váze a zpomaluje se růst do délky, se střídají s obdobími prodlužování těla, to znamená s urychleným růstem, během něhož rostou především končetiny. Tato období prodlužování nastávají bezprostředně před výměnou zubů a před pubertou. Po nich následují periody růstu do šířky.

Podstatný vliv na tělesnou výšku, do jaké člověk doroste, má výživa. Nepůsobí však na rytmus vývojových fází. Působí v různých kritických fázích, které jsou však pro jednotlivé orgány různé. U mozku například probíhá vývoj tak, že v prvních pěti  měsících života přibývá  enormně počet mozkových  buněk  a  teprve  pak se mění jejich velikost. Po diferenciaci následuje růst,  přičemž diferenciace je z obou vývojových kroků ten důležitější. Nedostatečnou výživu v této fázi nelze pak  už nikdy nahradit.  Oproti tomu podvýživa v následující fázi zvětšování buněk může být v pozdějším věku vyrovnána.

Je proto  zřejmé,  že kojenec vyžaduje optimální péči, neboť kdyby mu v této jeho životní fázi scházela dostatečná  výživa, nebo by se vyskytly nemoci, nemohlo by to být později už ničím kompenzováno. V rozvojových zemích je to veliký problém.

Schéma, které jsme zde nakreslili, vyjadřuje průměrnou délku období růstu, rovnováhy a odbourávání. Každý orgán má však svou vlastní chronotypickou křivku. Každý ví, že asi od 40. roku potřebujeme ke čtení brýle, protože tuhnutí čočky vede k ochabování akomodace oka. u uší je tomu jinak. Již od devatenáctého roku se snižuje rozsah slyšeného  a už neslyšíme tolik vysokých a nízkých tónů. Jeden z mých synů to vyjádřil takto: "Ach, otče, ty vůbec nepotřebuješ hifi, ty přece už neslyšíš vysoké tóny."

Rozsah sluchu lze dosti přesně a snadno zjistit, výsledek, který obdržíme, se nazývá audiogram. Má-li někdo, komu je například 35 let, audiogram 45-letého, pak předčasně zestárl (alespoň, co se týče sluchu). Takový výsledek nás může podnítit k dalšímu zkoumání, zda snad také jiné orgány předčasně nezestárly.  Pro periodu  involuce je  charakteristické ochabování pružnosti všech tkání. Nejen oční čočka, ale také celá plicní soustava je méně pohyblivá, pozorujeme to na tom, že jsme po rychlejším běhu delší dobu bez dechu. A je obecně známé, že cévní stěny ztrácejí svou ohebnost a dokonce degenerují. Omezení funkce věnčitých cév srdce může vést až k ohrožení života a stát se příčinou infarktu srdce, neboť stěny artérií pomalu degenerují až se cévy ucpou. 

U mnohých lidí probíhá vývoj v jiné křivce, stárnou předčasně, nebo zůstávají dlouho mladí a jsou vitální a výkonní ještě ve vysokém věku. Ale také oni potřebují kolem čtyřicítky brýle na čtení a také oni se dříve unaví. Později budeme hovořit ještě o tom do jaké míry psychické a duchovní funkce probíhají paralelně s biologickými funkcemi.  Jak jsme již  viděli, Martha Moers pohlíží na životní fáze z trojího hlediska: tvořivosti, sociálních vztahů a postoje k hodnotám. Takové schéma odpovídá do značné míry mnou zvolenému osobnostnímu pojetí, při němž rozlišuji biologický, psychologický a duchovní aspekt. Z takového pojetí ovšem logicky vyplývá další otázka: Probíhají psychologická a duchovní životní křivka paralelně s biologickou? Sledují biologickou křivku nebo jsou na ní nezávislé?

 (b)Průběh duševního života

Rozvoj myšlení, cítění a chtění v naší duši vykazuje v prvé fázi růstu, která probíhá až do dospělosti, zřetelný vývoj, jehož komplexní formu a většinou měnící se obsah jsem popsal v knize "Vývojové fáze dítěte". V každé ze tří fází růstu je ovšem "vůdčím motivem" pokaždé  jiná oblast 

V kojeneckém a předškolním věku je dítě otevřené všem dojmům a učí se napodobováním svého okolí.  Nejdůležitější, co  v této  fázi můžeme dát vyvíjejícímu se člověku na jeho cestu životem, je pocit jistoty, důvěry, bezpečí, pocit, že je ve světě vítané, přičemž přijímá od lidí lásku a vřelost. Jistota a důvěra vznikají z pevného rytmu života a důslednosti, s jakou s dítětem jednáme; pocit bezpečí pak roste s láskou, jakou k němu chová jeho okolí. Stručně řečeno, v dítěti musí vzniknout základní pocit, že svět je dobrý. Období, jež následuje po první fázi růstu a po výměně zubů, tedy školní věk, je charakterizováno větší uzavřeností dítěte. Dítě žije samo v sobě  intenzívněji a v myšlení, cítění a chtění dává najevo své vlastní duševní schopnosti. K tomu má sílu své fantazie, žije jakoby v malé zahradě za vysokou zdí a za ní si staví svůj vlastní svět, v němž může všechno, čeho ve skutečnosti ještě není schopné.

Dětská  fantazie je základem, z něhož se  může později v sociálním životě a v povolání rozvíjet kreativita. Kdo se v této fázi života neoddává snům a nerozvíjí svou fantazii, tomu později chybí spontánnost a mnohostrannost v mezilidských vztazích. Čistě intelektuálně orientovaná školní výuka umrtvuje fantazii a vychovává lidi, kteří později trpí osamělostí a kteří musí  opakovaně prožívat  neschopnost pravého kontaktu. Vzhledem k tomu, jak vypadá výuka na našich základních školách, se nemůžeme divit, že oslabení vztahů  už dnes nabylo epidemických rozměrů. Pohyblivost psychických schopností, jež je živnou půdou pro originálnost a spontánnost, cvičí estetická výchova, tvořivé  hry a vyprávění rodičů. Dítě ve druhé fázi svého vývoje musí dospět k přesvědčení, že svět je plný radosti a krásy. Při tom pro dítě má krása veskrze jiný význam  než pro  dospělé. Dospělí  lidé jsou většinou neschopní pochopit krásu jednotlivého malého brouka, listu nebo křemene.

Ve třetí fázi, v pubertě a v adolescenci, nastává velký průlom ke  skutečnosti. Již v předpubertálním věku se dětský svět zalitý mírem, o němž jsem právě hovořil, hroutí a mladý člověk je konfrontován se skutečností, která k němu často nebývá přátelská. Následkem tohoto roztříštění dětského světa je pubertální osamělost, pocit, že mu nikdo nerozumí a tendence  k uctívání  nějakého  staršího  člověka. v adolescentní fázi (která podle mě začíná v 16 až 17 letech) je pak úkolem mladého člověka, aby zaujal (i když předběžně) svůj postoj vůči světu.

Zde se pak počíná  hledání obrazu světa, jak jsem je popsal ve "Vývojových fázích dítěte", zájem o náboženství a politiku, který ovšem v tomto věku mívá často ještě také náboženský nádech.  A nakonec  si volí své studium a povolání (aspoň ti mladí lidé, kteří prodělávají normální vývoj). Ve skutečnosti  se tu v nich hlásí ke slovu touha po pravdě a  hledání pravdy: Co vlastně tento svět znamená?

Již u Platóna patří pravda, krása a dobro k základům lidství. Již v mládí jim musí být popřán prostor k rozvoji, aby později mohly přerůst v moudrost, mravnost a kreativitu. Jejich rozvíjení nezávisí na zevním blahobytu, ale na vnitřní plnosti.

Již v roce 1945 se zjistilo, že je zločinem nutit mladé lidi ve 14 nebo 15 letech k zaměstnání nebo práci v továrně. Tyto děti by pak nemohou projít třetí fázi svého dospívání. Že dnes celá tato velká skupina mládeže dostává další vzdělání, je ovšem jen prvním krokem ve správném směru. Každý člověk má právo na přístup k obecnému vzdělání až do svého osmnáctého roku, aby později jako plně vyvinutý člověk mohl společnosti prospívat.

Ve "Vývojových fázích dítěte"  jsem poukázal na úzkou souvislost mezi tělesným a psychickým vývojem. v prvních letech života je tato vzájemná závislost téměř absolutní. Sebemenší střevní nepohoda, hrozící dětské onemocnění, to vše se ihned projeví v chování dítěte, jež se stává mdlé a ztrácí radost. Po pubertě je tato přímá závislost psychického vývoje na biologických procesech zjevně menší, ačkoli i tehdy  je stále větší než v pozdějších letech 

A jak je tomu dál? Odpověď na tuto otázku je ústřední tezí této knihy. Impulsy vycházející z životní (vitální) duše do značné míry sledují linii fyzického života, duchovní a duševní funkce se ovšem čím dále více uvolňují od linie fyzického života, mohou dokonce dosáhnout svého vrcholu  v okamžiku, kdy už biologické funkce silně oslábnou. Psychický vývoj tedy nemůžeme znázornit přímou, chronotypickou vývojovou linii. v prvních dvaceti letech (chápáno  přibližně) probíhají biologické a psychické funkce téměř paralelně, a i poté se vzájemně oboustranně ovlivňují (zvláště ve střední fázi života tvoří člověk naprostou  psychosomatickou jednotu).  Avšak po čtyřicátém roku přichází okamžik, odkdy vitálně duševních funkcí ubývá. Ubývá chuti  angažovat se, ubývá činorodého přístupu ke světu. Dosahovat týchž pracovních výkonů jako dříve je pro člověka stále namáhavější. A člověk se cítí ohrožen nově přicházející generací, která tuto vitalitu má. Později se k tomuto vývoji ještě podrobněji vrátíme. - v okamžiku, kdy vitálně duševní funkce selžou může na jejich místo nastoupit duchovnost. Ale to jen když se ještě v dětské fázi života v něm probudí i funkce duchovní duše. Tak nastávají po čtyřicátém roce života pro další vývoj dvě typické možnosti (přičemž jsou možné  všechny nuance mezi oběma extrémy): buď člověk poměřuje svou hodnotu  podle toho, co byl dosud schopen zevně vykonat - a propadne se do krize, nebo čerpá  pocit své vlastní hodnoty z toho, že tu může být pro druhé - pak u něho může nastat nová, sociální fáze, v níž může dále předávat zkušenosti, které dosud  získal. V zaměstnání  se postupně odpoutává od přímých pracovních požadavků a vidí  své působení  v širších souvislostech. Lidé na vedoucích místech se během toho  odvracejí od takového stylu vedení, kdy člověk všechno organizuje sám, a přecházejí spíše k vymezování rámce, v němž pak jiní lidé mohou rozvinout své síly 

Tuto poslední fázi, která začíná po čtyřicítce, můžeme proto označit jako sociální fázi. Pamatujme si však, že takový naznačený vývoj je možný, ale nemusí tomu nutně tak být. 

(c)Duchovní život

Duchovní vývoj člověka se na počátku života odehrává ve vědomém Já. Vědomí našeho já se v náznaku probouzí již v ranném dětství, prožívání Já se dále rozvíjí ve školním věku a konečně touhou po seberealizaci v adolescenci. Vědomí, prožívání  i seberealizace našeho  Já mohou ve střední fázi života prodělávat další vývoj, který bych chtěl popsat později. Zevně jsou  patrné v duchovním a duševním úsilí lidí, v nacházení normě, ve způsobu, jak v těchto normách žít a praktikovat je ve vztazích k lidem, v pracovním výkonu a v postoji k práci. Manifestují se však také ve schopnosti nacházet pole svých zájmů mimo oblast nezbytnosti, to znamená, pozvednout se  nad pouhé impulzívní reagování na podněty, nad vitálně duševní impulsy.

Kdo již ve střední fázi života rozvíjel zájem o umění, vědu, přírodu a sociální činnost, téměř ani nepozoruje velký obrat ve své cestě životem po čtyřicátém roku. Dokáže i na druhé straně tohoto prahu čerpat svou životní sílu z duchovního pramene. Avšak takový člověk, který ve střední fázi svého života usiloval jenom o svůj osobní úspěch, kdo chtěl všechno dělat jen sám, vycházet jenom sám ze sebe, odsunovat vše, co by bránilo jeho kariéře, nebo kdo byl ve své práci jen  pasivní, nebo se choval trpně vůči životním podmínkám, ten po čtyřicítce dospěje do období existenční krize a v pětapadesáti letech z něj bude ubožák, který stále jen vzdychá po starých dobrých časech a cítí se ohrožován vším novým.

Biologický rytmus vývoje se projevuje nejsilněji v období před dospělostí. Psychický vývoj se svými zákonitostmi se projevuje nejvýrazněji ve střední fázi života. Duchovní vývoj je rozhodující v poslední fázi života.

The main business of  the adolescent is to stop being one. (Cole and Hall, Psychology of Adolescence)

Člověk je živoucí v každé fázi svého života.(Guardini, Die Lebensalter)

V krizi dospívání, v pubertě se počíná  probouzet osobnost. Toto probouzení pokračuje v následující fázi adolescence, je to ústřední bod, kolem něhož se všechno otáčí. Jestliže se tento proces nepodaří, pak osobnost zůstane závislá na svém okolí nebo ztuhne v pubertálním protestu proti všemu, co pociťuje jako autoritu. Důležité otázky v této fázi proto jsou: Kdo jsem? Co chci? Co mohu?

Právě  proto, že  tyto základní  otázky nejsou  ještě zodpovězeny, jasně se zde projevuje to, co Ruhmke popisuje jako charakteristický rys adolescence: Provizorium - ještě nemůže nalézt své určení - deziluze z pubertálních idejí. V této fázi života pak vznikají mezi jinými tyto úkoly: spojit smyslovou (biologickou) sexualitu a duševní eros". v pubertě  si  mladí  lidé  uvědomují  svou  sexualitu, v adolescenci se musí probudit erotika, aby v příští fázi života mohli prožít první klíčení lásky k jiné osobě.

Také  Künkel  podrobně  pojednává  o  významu  eróta v adolescenci. Říká: "Duše vzplane v Ty - ve světě tohoto Ty, které se otevírá erótu" a "Svět vzplane, pokud vzplane duše".

Künkel tím poukazuje na to, že člověk v této fázi života žije intenzívněji z nitra navenek. Zamilovaným se celý svět mění. To, jak člověk prožívá život, nezávisí na objektivním výkladu reality, ale na subjektivní zkušenosti této reality. Künkel v této souvislosti říká: "osud přichází z nitra". Eros ukazuje mladému člověku skutečnost v novém světle, nyní si může zvolit vlastní cestu. Proto také vzniká v adolescenci nebezpečí, že se sexualita bude rozvíjet dál, avšak eros se neprobudí.

Pojem eros zde používám v takovém smyslu, jaký měl pojem "mine" ve středověku. v pozdním středověku byla "mine" kulturním faktorem. Minesengři zpívali o čistých duševních vztazích mezi mužem a ženou. "Mine" znamenala uctívání ideálu ženství mužem a uctívání ideálu mužství ženou. Když rytíř táhl do boje nebo na turnaj ve jménu své "panny", sexualita při tom nehrála vůbec žádnou roli 

"Mine" byla pěstována jako umění, tak jako pěstujeme hudbu. Rozhodující byl hravý prvek a jako každá jiná hra i  tato také probíhala  podle přesných pravidel. Probuzení "mine" znamenalo pro mladou ženu nebo pro mladého muže obrovský zážitek, avšak tato "mine" nebyla ještě osobní láskou. Teprve duchovní láska, která se rodí ze setkání a z poznání Já v druhém člověku, dává vnitřní jistotu, která pak vede k věrnosti individualitě konkrétního člověka. v Parsifalovi   od Wolframa von Eschenbach konají Parsifal a Gawain také mnohé milostné služby ve smyslu této "mine, aniž by tím byla dotčena jejich oddanost v lásce vůči Condwiramur či Orgeuleuse. v zážitku eróta (nebo "mine") se duše vyvíjí o další krok, ale ještě nejde o vývoj ducha. Rozdílu mezi biologickou sexualitou, psychickým erótem a duchovní láskou se budu ještě věnovat v kapitole o manželství. Zde ovšem toto veliké lidské drama začíná, tento vývojový proces je zde již realitou.

Guardini vidí v adolescenci pokračování krize dospívání, čili puberty. Počíná se probuzením osobnosti a jejím vývojem směrem k takovému "já, jež bude odlišné od ostatních.” "Pud" zde zvyšuje vitalitu vývoje a působí jeho urychlení. Ježto ještě chybí povědomí o tuhém odporu skutečnosti, dochází k určitému deficitu smyslu pro realitu, což vede k tomu, že je "dobré" každé jednoznačné hodnocení a veškeré kompromisy se odmítají. Guardini to nazývá "bezhraničnost nikdy nezapočatého". Pravé ideje a správné smýšlení přece musí být stavu překonat realitu. "Odtud tedy pochází také zkratovitost v soudech i v jednání; všechno je ovšem tím mocnější, že osobnost není ještě upevněna ve svém bytí."

Přeceňuje se význam idejí a protestu vůči bezpráví, neboť ještě zásadně schází vyrovnanost s realitou ovládanou průměrností a všedností. Ale právě taková nezkušenost a neobeznámenost se skutečnými překážkami může dát odvahu k životnímu rozhodnutí, na jehož uskutečnění bude pak potřeba desítek let. Už sama volba povolání potřebuje odvahu.

Pro Guardiniho a jeho přístup k problému je typické jeho hledání hodnotového vzorce, který ovládá a řídí danou životní fázi v tom, jak se člověk určitým způsobem rozhoduje a zaměřuje. Tento vzorec nazývá Guardini "hodnotovým středem" [Wertmitte]. v adolescenci to znamená, že mladý člověk "přijímá sám sebe": tedy se učí sám sebe přijímat a odpovídat za svá rozhodnutí. To není nic jiného nežli schopnost přejmout individuální odpovědnost. Ovšem cestou k něčemu takovému musí každý nasbírat celou řadu osobních zkušeností, musí "dělat svoje vlastní chyby" - jenom když už je připraven poučit se z nich.

Guardini důrazně poukazuje na to, že každá jednotlivá fáze života má v rámci celkového vývoje svůj zvláštní úkol. Používá Goethových slov, že člověk nechodí jen proto, aby někam dospěl, ale také protože žije svou chůzí. Tato slova jsou zvlášť důležitá pro posuzování a význam adolescence. Jsou ve zřejmém rozporu s prvním z obou mott, která jsem uvedl na začátku této kapitoly. To vychází totiž z úplně jiného myšlení. Kniha "Psychology of  Adolescence" od Coleho a Halla dává  téměř  úplný  přehled  o všem, co o adolescenci říká behaviorismus a empirismus, a jako taková je to velmi užitečná příručka. Ovšem zde se nahlíží na adolescenci jako na přechodnou fázi, v níž mladý člověk musí řešit řadu problémů, dříve než dospěje do ráje dospělosti. Přitom jde o devět následujících bodu: (1) obecná emoční zralost, (2) probuzení heterosexuálních zájmů, (3) obecná sociální  zralost,  (4)  emancipace  od  rodičů,  (5) intelektuální zralost, (6) volba povolání, (7) učení, jak zacházet s volným časem, (8) budování životní psychologie, která vrcholí chováním založeném  na svědomí a vědomí povinnosti, (9) identifikace sama se sebou, označována také jako vnímání Já.

Proto je údajně adolescence období, v němž musí člověk pracovat na úkolech na různých úrovních, a díky tomu se rozvíjí chování, které už můžeme označit jako dospělé. Toto "být dospělý" je zřejmým cílem adolescenční fáze. Krátce řečeno: nejdůležitějším úkolem adolescenta je, aby jím přestal být 

Tato velice podrobná a znamenitá kniha však v nás zanechává pocit, že adolescence musí být ošklivé období. Pokud možno se rychle prokousej oněmi  devíti úkoly - tak bude asi znít rada autorů této knihy - aby ses dostal do zaslíbené a blahobytné pohádkové země dospělosti, do  skutečného života!  - Avšak adolescence je  skutečnou fází života,  se svým konkrétním specifikem: s radostmi a strastmi, jež do celku života vnášejí naprosto nepostradatelnou kvalitu. Touto kvalitou je Guardiniho hodnotový střed: odvaha k sobě samému a přijetí úkolu rozvíjet vnitřní svobodu. K tomu je třeba zdravý rozvoj vlastního Já. v knize "Vývojové fáze dítěte" jsem rozlišil tři stupně rozvoje Já: vědomí Já, které se rozvíjí kolem třetího roku života, zážitek Já, který začíná ve věku kdy dítě chodí do základní školy a plně se projeví  v předpubertálním  věku,  a realizace Já v adolescenci. Současně při každém vývojovém kroku u jednoho aspektu dostávají také jeho dřívější formy nový obsah. Dětské vědomí Já dostává pubertou a začínající adolescencí novou kvalitu. Již v pubertě se otevřel mírem obklopený dětský svět okolnímu světu a ono uzřelo skutečný svět a otázka nyní zní takto: "Jaký postoj zaujme toto mé já ve světě?" "Jaký je tento svět ve skutečnosti?" "Jaké síly v něm působí?" "Jaké jsou v něm poměry sil, nebo jinak vyjádřeno, co ve světě znamenám?"

Právě takové otázky nyní prožívá naše Já. Předpubertální aspekt zážitku Já vyjadřuje silné zaměření  dítěte  k sobě samému a k vlastním zážitkům. Otázkou "co znamenám ve světě" se dítě obrací, i když ještě nejistě a zkusmo, k vnějšku. Otázka pokračuje: "V co mohu nyní věřit?" "Kam budu směřovat svými ideály?" "Existuje něco vyššího k čemu bych mohl směrovat, co by mohlo být ‘mou hvězdou'?" Když se nyní  Já již plně realizuje, zaujímá postavení  v societě vůči svým vrstevníkům a vůči starším (neboť mladší pro ně v této době sotva hrají nějakou roli; jedině tehdy, když dítě chce utéci před nároky svého vlastního věku).

Vedle této nové úpravy  sociálních vztahů zaujímá své místo také volba typu studia nebo povolání (alespoň tam, kde mladí si ještě mohou povolání volit, a ne, kde už "musí být samostatní"). Volba povolání vlastně vyžaduje pořádnou míru sebepoznání a stejně tolik poznání světa. To je však dnes obzvlášť obtížné, protože nezasvěcenému není již skutečná povaha mnoha povolání vůbec přístupná a kromě toho mu nejsou zdaleka známé všechny možnosti a alternativy vzdělání. Následkem toho mnoho mladých lidí se rozhoduje jen tak, naslepo. Skutečnost, že mnoho studentů po určité době přeruší studium nebo změní studijní zaměření, ukazuje na to, jak je těžké se v 18 letech s konečnou platností rozhodnout pro nějaké studium. Právě tak je těžké specializovat se na vyšším stupni, tedy již 2 - 3 roky před maturitou na určitou kombinaci oborů, když si je často mladý člověk v pubertálních letech volí jen podle dobrých nebo špatných známek.

Oběťmi této situace jsou na prvním místě mladí lidé, kteří musí vstoupit do zaměstnání již v 15 letech. Naštěstí je dnes možné se nově orientovat také v rekvalifikačních  kursech  nebo  v dalším  podnikovém vzdělávání. Dnes je téměř pravidlem, že jen malé procento mladých lidí, kteří ve 14 až 15 letech získali odborné vzdělání v určité profesi a byli pro ni vyškoleni, zůstává v téže profesi i  po deseti letech.

V letech dospívání má všechno výlučný charakter, ale současně také charakter provizoria. To je pozoruhodná a rozporuplná  situace, která však na adolescenta nepůsobí nijak rušivě. Úsudky a pocity jsou absolutní, alespoň pro daný okamžik. Každá volba je - "předběžně  absolutní"!

Univerzitní studium a jiné formy vyššího vzdělávání zcela nepřirozeně prodlužují adolescenční situaci až daleko do dvacátých let života. Tím je narušen zdravý vývoj v první fázi dospělosti,  v němž  má být  dosaženo určitého stupně samostatné zodpovědnosti.  Požadavky na spoluodpovědnost při plánování studia, které studenti dnes vznášejí a situace na univerzitách, jsou docela zdravou reakcí na tuto abnormálně dlouhou závislost. Dostanou-li však tyto požadavky absolutní a dogmatický charakter, budou symptomem zastydlé adolescence.

Ústředním problémem adolescenta je, jak bylo řečeno, nalézt individuální a vlastní postoj k sociální realitě své kultury a doby, do nichž nyní vrůstá. Jak vypadá tato sociální realita? Jak vzniká? Odpověď může znít takto: Veškerá sociální realita je dílem lidí.

Schillerovo  učení  o  třech  principech, které působí v sociální oblasti, může být vodítkem k odpovědím na tyto otázky. v "pudu k formě" (Formtrieb) je člověk nesvobodný, vázaný na zákony ducha  a logiky, na fráze, konvence a rutinu. V "pudu k věcnosti" (Sachtrieb) se podrobuje přírodním zákonům a fyzické existenci a je zde tedy také nesvobodný. Jen ve styku s ostatními lidmi  si může vytvářet nezávisle na duchovních a přírodních zákonech svou vlastní, svobodnou existenci.

Tato svoboda ve společenském styku s ostatními je ovšem trvale ohrožována přejatou morálkou, oním "to smíš, to nesmíš" a dogmatickým "vědecky fundovaným" obrazem člověka a světa. Na druhé straně je omezena tvrdou realitou fyzické existence, pro niž člověk musí vydělávat peníze, aby mohl žít, nemá-li být závislý na jiných lidech.

Mezi formou a matérii se však může rozvíjet to, co Schiller označuje jako "pud ke hře" (Spieltrieb). Považuje jej za nejvyšší tvůrčí schopnost lidí. V tomto potýkání s duchem a hmotou nachází adolescent prostor svobody, v němž může přežít. Důležité pro něj je, aby přes omezení daná fyzickými podmínkami, přes veškerá duchovní a kulturní tabu a přes "nespornost" konkrétních sociálních situací vytvořil něco ojedinělého a osobního. To pak je najednou jeho konfrontace s člověkem, přírodou a kulturou mnohem svobodnější. Každý má volnost, ať už má peníze nebo je bez peněz, na přírodu "nahlížet" nebo ji "přehlížet", "setkávat" se s lidmi nebo je "míjet".

Tuto svobodu rozhodovat se v konkrétní situaci musí každý objevit  a vyvinout  právě v adolescenci. Často nám pomohou nezvyklé události, při nichž z šedivé jednotvárnosti vyplavou jisté věci na povrch. Když někdo  začne kreslit, i když si myslí, že to vůbec neumí, uvidí svět náhle nově a v netušeném světle. Každý, kdo se učí ve skupině tanci a pohybu, náhle vidí, jak on sám, ale i jiní jsou ve svém pohybu nesvobodní a uvažuje o osvobozujícím úniku z konvencí. Mnohé formy skupinové, umělecké a pracovní terapie spočívají na tom, že člověk dává lidem příležitost, aby rozvinuli svůj pud ke hře, a tím získali vnitřní rovnováhu 

Co se týče místa,  které chce adolescent zaujmout ve společnosti, je zvlášť důležité, aby se zavčas začal vzdělávat a učit tvořit v kreativní a sociální oblasti, aby mu toto nové umění pomohlo rozvíjet  vlastní pohled na obtížnou situaci, kterou s sebou nese  stát plný blahobytu.

Každá kultura předává  následující generaci své pozitivní i negativní možnosti. v kultuře, která je orientovaná spíše duchovně, jako například staroindická, byla všechna energie a všechny otázky zaměřeny na duchovní problémy. Kdo slouží duchu, toho duch odměňuje bohatými plody. Kdo však pilně a vytrvale slouží hmotě, jak to dělá naše západní kultura, ten  má nadbytek  materiálních statků,  dokonce takový nadbytek, že ho tento nadbytek může zničit a nyní jsme již na nejlepší cestě k tomu, něčeho podobného dosáhnout. Adolescent, jenž patří na toto bláznivé a marnivé soutěžení nezaujatýma očima, bude spíše hledat svou sílu, která ho ponese dále, někde v jeho protipólu. 

V  této situaci je pro adolescenta dnes těžké, aby nalezl kreativní postoj k věcem. Všechny sociální struktury jsou dnes nepřehledné. Zvětšené dimenze vedou v sociální oblasti k psychické osamělosti a odcizení. Tento problém důkladně popsal Blauner, který vidí v odcizení, osamělosti, nesmyslnosti a bezmocnosti symptomy tohoto procesu, avšak konstatuje, že se relativně zřídka vyskytují v pracovních poměrech, které odpovídají situacím v rukodělných a řemeslných povoláních (což je ovšem možné i v kancelářích), ale nejčastěji se vyskytují při mechanické práci, kde je větší množství lidí. Tyto problémy se pak opět zmenšují, dostanou-li menší skupiny zřetelně vymezený prostor vlastní odpovědnosti k rozvinutí svých možností. Tyto výsledky lze bez dalších úvah převést na situace na univerzitách. Student, který mohl dříve s profesorem  v seminářích spolupracovat jako jeho "učedník", musí nyní proudit s davem na  přednášky. Kdesi daleko stranou sedí a poslouchá kohosi neznámého, jak přednáší. Byť existují důležité a hrdinské pokusy učit i v prvních semestrech studenty v seminářích, nemohou tyto semináře pro velký počet účastníků vytvářet protiváhu všeobecné masovosti. To je možné teprve později, když asi polovina ze všech začínajících se "odpaří", jak mi jednou přátelsky sdělil rektor university 

Takové "odpaření" mnoha tisíců mladých lidí znamená ovšem v každém individuálním případě pochybnostmi a pocit méněcennosti a může zanechat trvalé stopy na celý další život. Jako studentský psychiatr jsem prodělával tento "proces odpařování" na druhé straně, mezi studenty a spolu s nimi. Bylo by důležité, aby adolescenti byli lépe připravováni na tuto frustrující situaci, dříve, než zahájí své studium.

Přesným opakem situace studentů je situace (nevyučených i vyučených) mladých dělníků v továrnách. Mnoho mladých lidí se začleňuje do pracovního života uprostřed puberty. Tak jsou vsazeni přímo do společnosti dospělých, pracují v pracovní době společně s dospělými a  zachází se s nimi jako s dospělými. Krade se jim adolescence, jejich objevování sama sebe probíhá  šokem a v okamžiku, kdy jejich Já ještě není dostatečně vyzrálé, aby zpracovalo celý tento proces. Ačkoli jsou brzy  hospodářsky nezávislí a tlakem okolností jsou nuceni tento fakt až přeceňovat, jsou přece jen značně duchovně nesvobodní při utváření obrazu světa a v posuzování kulturních a sociálních situací.

Osvěta v návaznosti na profesionální odborný výcvik je již krokem správným směrem, ale stále jen malým krokem. Opakuji: Každý člověk má právo na všeobecné vzdělání až do svého osmnáctého roku života. Je  téměř samozřejmé, že toto vzdělávání nemůže být pro všechny mladé lidi stejné; dokonce nemůže být stejné ani pro všechny mladé lidi v jednom odvětví, mělo by být koncipováno otevřeně a nedogmaticky, aby odpovídalo možnostem a potřebám konkrétních skupin.

Tuto kapitolu  nechci uzavřít, aniž  bych se nezmínil o "studentských  revoltách"  na  konci  šedesátých let. Na vysvětlenou  uvedu  následující  pozorování.  Boj  za demokratizaci byl často veden lidmi, kteří sice měli adolescenci za sebou, jejichž charakter se však vyznačoval strukturou podobnou jako u lidí, jejichž adolescence byla narušena nebo probíhala  nedokonale. Tím ulpěli na vývojovém stádiu a způsobech chování, které už vlastně měly být překonány - na fanatickém idealismu,  který nebere ohled na druhé, a tudíž také na zjednodušování komplexních  otázek se sklonem k "psychologii obětního beránka". Skutečného řešení společenských problémů nelze dosáhnout vládou mas, ale tím, že se jednotlivec učí být kreativní v konkrétní lidské situaci. Jen ten, kdo se naučil vytvářet své sociální vztahy jako  dospělý  člověk,  může úspěšně zasahovat  do strukturálních problémů naší společnosti.

V následující kapitole ukáži, že to je namáhavá cesta, při níž se vyskytují stále nové a překvapující obraty. Existuje mnoho způsobů, jak být dospělým, které se dokonce vyskytují vedle sebe v životě jednotlivého člověka. Dobrá společnost musí poskytovat pro všechny tyto různé formy dospělého života stejnou možnost realizace.

Můžeme to shrnout: Ústředním problémem adolescence je: "Kdo jsem? Co chci? Co mohu?" Kdo si v této fázi života neklade tyto otázky - byť i jen tak, že ho trápí, že nezná na ně odpověď  - ten nepoložil základ k probuzení psychické stránky svého lidství a vystavuje se nebezpečí, že v dlouhé střední fázi života bude uvězněn v pudově vitální oblasti a že navěky ulpí na  pubertálním chování. Vědomí  své vlastní hodnoty  bude odvozovat z mínění okolního světa, nebo bude z nejistoty na svět okolo stále útočit.

Toto je ideální popis adolescence. Možná že se bude zdát čtenáři staromódní. Řekne, že takoví byli adolescenti před padesáti lety, ale dnes že jsou jiní. Mezi tím člověk prodělal pokrok, osvobodil se od mnoha zákazů. Pro každého adolescenta je sexualita známý terén a takzvaný eros, jak jsme jej zde popsali, je pro ně produktem dávno překonané měšťanské morálky. Starší adolescent a mladší dospělý člověk kolem dvaceti let žijí vědoměji. Představa, že se někdo bude kolem dvaceti let ženit a mít malé děti, které se mu budou batolit kolem nohou, pochází, jak ukážeme v následující kapitole, z  doby předcházející generace. Dnešní mladí lidé žijí spolu, aniž by se vzali, a děti při tom běžně nehrají žádnou roli.

Můžeme si myslet, že je to něco docela nového. Kdo však dokáže vidět tyto problémy v poněkud větším historickém rámci, shledává, že před více než sto lety byla sexualita něčím, o čem se volně a otevřeně hovořilo právě tak jako tomu chceme dnes a že sexuální vztahy v letech adolescence byly sice oficiálně zakázány, byly však podle určitých pravidel tajně praktikovány,  především mezi vesničany.

Vlastně máme za sebou jen jedno století měšťácké morálky, která byla pokrytecká a dvojaká a v níž bylo dovoleno všechno, jen když to bylo potajmu. Ale sama dvojí morálka (muž smí všechno, žena nesmí nic) měla svůj kodex cti. Bylo samozřejmé, že vztah byl brán vážně a byl něčím víc, než uspokojením pudu. Měšťácká pokryteckost je dnes prolomena. Mladí lidé mohou spolu žít bez zábran, přičemž se opět předpokládá, že to spolu myslí vážně. To však, znamená, že vedle sexuality zde opět hraje určitou roli eros. Platí to však jen pro malou část evropského obyvatelstva, totiž pro městské obyvatelstvo. u obyvatelstva na vesnicích a u pracující mládeže se vůbec nic nezměnilo. Tam je stále velká míra volnosti s jediným pravidlem, že mladý člověk nesmí opustit těhotnou dívku. To bylo zcela pochopitelné v době, která neznala ochranné prostředky.

Kolem roku 1925 jsem jako student bydlel u svého bratrance, který byl vesnickým lékařem v Drente. Jednou v neděli odpoledne ho volali ke dveřím. Vrátil se, smál se a říkal: "Pojď se mnou ven, zasměješ se". Přede dveřmi stála delegace mladých lidí, která oznamovala po celé vesnici svatbu dvou mladých lidí. "Ale oni se nemusí brát!" volali přede všemi dveřmi, čímž bylo řečeno, že to bude nevynucená a mimořádná svatba.

Stejně samozřejmý způsob, jak zacházet se sexualitou, jsem prožil při svých četných kontaktech s pracující mládeží v době, kdy městská (a akademická) mládež ještě tkvěla v  prudérii přelomu století. Lidé spolu jednali úplně volně. Pak nastával pevný vztah a vzali se. Ale vzájemné sympatie a antipatie byly přesně takové jako u romantických vztahů. Je třeba si jen vyslechnout rozhovory baliček u pásu. Zatímco při práci automaticky manipulovaly rukama, přátelsky se popichovaly: "Viděla jsi, jak se včera Gerhard okolo tebe točil? Opatrně, má milá!"

Zákony lidského vývoje jsou hlubší než všechny módní projevy a mnohé moderní vymoženosti nejsou ničím jiným než návratem něčeho již dávno známého. Ono dávno známé je vývoj, zahrnující všechny tři aspekty - tělo, psýché a ducha, i když dnes je moderní považovat za platný pouze tělesný vývoj.

Ve 21 letech je člověk dospělý a plně zodpovědný za své činy. V tomto tradičním  chápání práva spočívajícím na předvědeckém vědění, se odráží úsudek o okamžiku vlastní odpovědnosti. Ačkoli se to  přirozeně neodehraje v jediném okamžiku, ale procesem přechodu, který navíc může být ovlivňován jak po biologické stránce, tak politickými okolnostmi, je to přeci jen z biologického i psychického hlediska vhodně zvolený okamžik.

Budeme-li fáze rozdělovat na kalendářní roky, pak budeme stále narážet na tytéž obtíže, že totiž přechod nemůžeme přesně určit. Již jsem uvedl příklad dne a noci. Adolescence a raná dospělost přecházejí navzájem do sebe tak dlouho, až v určitém okamžiku převáží dospělost.

Začátek dospělosti vyvolává uvnitř  pozitivní pocit, odpadají pochybnosti a provizornost adolescence, nyní mladý člověk začíná uchopovat budoucnost. Ve všech  oblastech nastává silná a  vitální  expanze. U muže je nyní nejdůležitější založit životní společenství a začít svou životní dráhu v zaměstnání. Žena je hlavně odpovědná za podobu svého vlastního okolí. Pokud se z nějakých důvodů tento okamžik opozdí, pociťuje to vnitřně jako nedostatek, který chce pokud možno potlačit. v každém případě člověk musí v této fázi rozvíjet patřičnou dávku kreativity. Najít si partnera pro život, zařídit vlastní byt, uchytit se v povolání, v tom se zřetelně projevuje a navenek projikuje určitá  vnitřní psychická struktura.

Nyní musí dva lidé vytvořit  společný životní styl. "Jak se k sobě budeme chovat, jak budeme jíst, čím budou naplněny  naše společné večery? Naplníme něčím společný čas, naše snídaně, čas kdy přicházíme domů?  Budeme na sebe hovořit a vycházet si vstříc, nebo si jen budeme vyměňovat krátké poznámky, aniž bychom se zabývali tím, o co druhému skutečně jde? A jak si zařídíme byt? Dělá osobní dojem? Vypadá jako výkladní skříň obchodu s nábytkem nebo spíše jako snůška všeho, co přijde náhodně pod ruku?" Těmito otázkami se musí  zabývat jak mladí manželé, tak ti, kteří chtějí do společného života vstoupit . Kdo navštěvuje pacienty, ten ví, že návštěva bytu může o někom říci víc než rozhovor u psacího stolu. Nalézt nový životní styl znamená vytvořit kulturu a nové prostředí, a je to proto tak důležité, poněvadž to bude prostředí utvářející novou generaci. To také platí pro společenský styk. Malé dítě, které se plazí po podlaze mezi nábytkem, ještě nerozumí, o čem se baví otec s matkou. Ale velmi dobře chápe tón rozhovoru, slyší, že otec něco říká a matka odpovídá: "Ty to sice takto vidíš, ale já mám jiný názor." Slyší, že jeden druhého nechápe a odsuzuje, nebo že se navzájem  respektují a ponechávají druhému svobodu. To vše jsou věci, které společně formují postoj dítěte k životu daleko dříve, než to může konkrétně chápat. Také diferencovaná řeč (kterou doma z pohodlnosti často zanedbáváme)  formuje  dítě.  Máme-li dítěti vytvořit odpovídající fyzické a psychické okolí, musíme vynaložit mnoho energie a námahy, přináší nám to však mnoho uspokojení.

První zaměstnání a počátek profesionální kariéry  je zrovna takový kreativní výkon, tentokrát ve společenské  sféře. Ať začínáme svůj profesní běh kdekoli, na jakémkoliv stupni, vždy nám jde především o to, slyšet ocenění z úst představených a kolegů, bez toho nemůžeme existovat. První místo je jen jako třmen, po němž se člověk vyšvihne do sedla. Teprve  pak může prokázat  své schopnosti. Ve dvacátých letech je citový život ještě prudký a labilní. Když bylo Goethovi 27 let, charakterizoval zpětně fázi života, kterou měl za sebou, nesmrtelnými slovy: "V nebetyčné radosti - k smrti zarmoucený". Sebehodnocení člověka v této fázi života závisí na jeho (expansivním) jednání a činnosti. Když jej šéf pochválí, je v sedmém nebi a doma to musí oslavovat, po důtce nebo když se mu práce nepodaří, vidí svět smutně a zakaboněně.

Mladý dospělý člověk by  se chtěl osvědčit ve všech situacích, aby poznal sám sebe a své schopnosti. Když ještě byly řemeslnické cechy, byl to věk tovaryšů, v němž putovali od mistra k mistrovi a pokaždé se v nových životních podmínkách naučili něčemu novému. Moderní zaměstnání k tomu poskytuje málo možností, člověk se musí postavit proti převládajícím tendencím a uchopit iniciativu do vlastních rukou.

To nejhorší totiž, co může v této fázi postihnout nějakého člověka je, když musí dělat 10 let stejnou práci, aniž by se při tom mohl učit něčemu novému. Silnější jedinci se od této úmorné práce odvracejí, sami si budují svou kariéru a všude zůstávají jen tak dlouho, dokud se tam nevyučí. Většina se však s jistým reptáním přizpůsobí a tak se naučí po zbytek života už nevyvíjet vlastní iniciativu. A pak už je jen přirozenou reakcí, že se stále více opírají o vnější záruky a o síť sociálních jistot.

V letech po dvacítce a především po pětadvacítce  přijímá vnitřní duševní život poprvé osobní formu. Je to forma, kterou Steiner označil "pocitová duše"   a Martha Moers jako "rozvoj vitální duše", který popisuje jako síly, v nichž vzniká vlastní psýché jako uzavřená jednota. "Rozvoj vitální duše není pouze vyšší stupeň nebo sublimace  biologických  pudů,  ale  ztělesňuje  něco specificky nového, skok v psychickém vývoji, který vede .... dál než biologická smyslovost a tím nad sféru pudů. Zpočátku se tyto síly silně zaměřují na sebe sama a jsou prožívány hlavně v citu, ale vedou už k potřebě zabývat se duchovními problémy a vidět sama sebe ve vývoji obepínajícím celý život.”

Já bych to chtěl vyjádřit asi takto: Nyní vzniká vlastní niterný svět, v němž jsou popudy pocházející z tělesné oblasti jen jednou veličinou mezi mnohými. Se stejnou závažností vedle nich stojí například vědomí svého vlastního životního úkolu a jeho celistvosti, a není to jen vědomí, ale konkrétní prožívání začátku a konce života, smyslu a nesmyslnosti a dobrovolně přijaté  odpovědnosti k lidem a společenským institucím. Celá střední  fáze života  od rané  dospělosti do  začátku čtyřicátých let je dobu, kdy se rozvíjí bohatý niterný život s celou svou  rozmanitostí a kdy se současně objevují nové vnější cíle.

První fází "pocitové duše" neboli " rozvoje vitální duše " je také doba, v níž tento vývoj probíhá se vší mocí v citovém životě a propůjčuje osobnosti její první, prozatímní podobu. Je pochopitelné, že životní pocit vyvíjející se osobnosti je zprvu ještě labilní: vidíme to na silném kolísání citů a také na tom, že člověk nejprve musí vyzkoušet své schopnosti v různých lidských vztazích a povoláních.

Martha Moers se domnívá, že vývoj ženy v této době probíhá jinak, především proto, že "dozrávání" (přechodová fáze od adolescence k dospělosti) je u ženy ve 21 letech již ukončeno, zatímco u muže trvá až do 24 let. "Žena je zralou osobností dříve nežli muž”. "Bytost ženy se silněji domáhá duševní lásky ...  u  ženy  (je)  také v pohlavním zážitku přítomen mateřský pud a intenzívně se ho zúčastňuje svou produchovnělou mateřskostí (často i u zcela prostých téměř primitivních charakterů).” Přitom má žena na začátku dospělosti dvojí úlohu, což u ní často vede k vnitřnímu konfliktu. Musí věnovat všechny své síly na zachování lidského rodu a plně nést toto břemeno. Na druhé straně dnes život vyžaduje intenzivní účast na mužsky organizované činnosti a na veřejném životě. Tomuto konfliktu je žena vystavena už v adolescenci a později je ještě vyhrocenější. Když se děvče vdá, může se také zcela věnovat jen svému specificky ženskému povolání. Vnímat tyto úkoly je pro vývoj ženy proto tak důležité, poněvadž se tím posiluje a podporuje  "duševně duchovní rozvoj".

Raná dospělost je fází, ve které se pro další život zakládá vývoj od sexuality přes eros k lásce. Dítě se stává láskou rodičů člověkem, hravou formou se v něm probouzí eros a sexualitu objevuje v době biologického zrání, tedy jakmile začne puberta.  

První  setkání se  sexualitou může  být šokem, ohromujícím zážitkem, nebo také podružnou záležitostí, vždy podle toho, za jakých individuálních a kulturních podmínek nastane. v adolescenci může pak člověk ještě jednou prožít eros, nyní však ve vztahu k jinému pohlaví. Eros je duševní oblast, v níž sem a tam kolísají sympatie a antipatie, naděje a zklamání, otázky a odpovědi. Může se rozvíjet nezávisle na sexualitě v přátelství v úctě. Eros je velkým stimulátorem umění, především poezie a hudby.

Když se duše otevře jinému člověku, když se člověk vcítí do jiného člověka tak, aby  měl jistotu, že je milujícím poznáván, pak z eróta vznikne láska. Tento celý okruh problémů je pro raná dvacátá léta důležitým faktorem. Volba partnera může být určena čistě biologicky - sexuálně, pak takový vztah nebude trvat pravděpodobně dlouho. Vztah ale může být také nejprve založen na sexuální přitažlivosti, avšak pak  se stane intimní  hrou plnou malých překvapení a iniciativ, které mají větší význam pro duši než pro tělo. Nakonec z toho může  vyzrát láska k duchovní podobě  partnera, který se teprve pak cítí sám plně uznán,  osloven a povzbuzen ve svém duchovním lidství.

Již v první fázi manželství jsou v zárodku přítomny všechny možnosti dalšího vývoje vztahu. Také zde se po  lidech požaduje velmi silně  expansivní postoj, který však je zaměřen na  vnitřní vývoj. Jestliže v této fázi nenastane vnitřní vývoj, pak se ve třicátých letech vynoří - jak uvidíme - téměř nepřekonatelné obtíže, a v krizi svých čtyřicátých let stojí člověk s prázdnýma rukama. Kolem osmadvacátého roku (tento věk udávají téměř všichni vědci) nastává citový odliv, člověk zaujímá od událostí spíše odstup. Zde dochází k prvnímu ohlédnutí, k významnému pocitu, že se člověk loučí svým mládím, pohlíží dopředu a cítí, že nyní vstupuje do fáze, v níž na něj čekají úplně jiné úkoly a že spontánnost emocionálního vývoje bude zatlačena do pozadí. V mnohých biografiích a v mnoha rozhovorech se tento pocit vyjadřuje slovy: "Mládí je pryč, nyní začíná vážný život!"

Kolem dvacátého osmého roku musí člověk prožít, že v něm odumírá mladistvá forma eróta. (Künkel, Životní období)

Následující fáze od konce dvacátých do poloviny  třicátých let života má docela jiný charakter než předchozí fáze. Mládí je pryč, konečně nastal vážný život. To se projevuje v nejrůznějších oblastech. Člověk už nemění své zaměstnání. Nyní jde o to, dospět k určitým závazkům, které mu mohou zajistit vzestup, nebo alespoň splnění nějakých široce pojatých úkolů. Celý postoj nyní určuje  spíše intelekt. Stále sice ještě trvá určitá expanze a je také podporována příslušnou dávkou vitality, ale vedení přejímá rozum. Přibližně ve  třiceti letech člověk bilancuje: ví, co může, co  je pro něho obtížné a co pravděpodobně nikdy nedokáže. Ve dvaceti letech si může otestovat své naděje a svá přání, nyní plánuje, co podnikne dále. 

Rudolf Steiner tento vývoj nazývá vývojem "duše rozumové", Martha Moers jako "věcný rozvoj" - a i zde máme dva pojmy, které znamenají  totéž. V profesním životě, můžeme  toto  období  označit jako organizátorskou fázi, poněvadž v této době má člověk sklony řešit všechny problémy organizátorsky. Člověk musí mít přehled, musí umět analyzovat činitele a činit logická rozhodnutí, která budou spočívat na věcných faktech a prognózách. Takové chování vystupuje nyní do popředí.

Vedle toho má především muž rostoucí potřebu, aby dokazoval organizátorské schopnosti mocenskou pozicí. Künkel říkal již v roce 1920: "Prvním projevem zralé mužnosti je rozkaz. Všechno musí být krátké,  stručné, jasně vymezené a - bezohledné. Mezi třicátým a čtyřicátým rokem života nachází člověk své naplnění na zemi v rozkazování  a  poslušnosti,  v  suchopárné  službě, v organizované práci.” To sice zní velmi německy, kdo se však rozhlédne kolem a pozoruje mentalitu manažerů, kterou jsme importovali z Ameriky, ten všude v zaměstnání zjistí, že může potvrdit obecnou platnost této poznámky.

Člověk musí stihnout kariéru do svých čtyřicetin; kdo do té doby nevynikne - tak zní názor většiny - toho už budou nadále při povyšování přeskakovat. V každém případě, díváme-li se na to kvantitativně, je člověk na vrcholu své pracovní síly v pětatřiceti letech. v rámci možnosti si vybudoval svou strukturu osobnosti, založenou ve značné míře na jistotě. Má svůj život ve svých rukou. Ví, čeho může dosáhnout a usilovně, cílevědomě na tom pracuje. Domnívá se, že všechny obtíže a také lidské problémy se budou řešit  logicky a organizačně. v této fázi života je také, samozřejmě podle své specifické struktury osobnosti, největším materialistou.

A jak je to se ženou? Také ona prochází fází zřetelně rozumově orientovanou. Pro ni byl dvacátý osmý nebo dvacátý devátý rok snad největším přechodem a ještě obtížnějším rozloučením s mládím než tomu bylo u muže. Také od ženy se v jejích třicátých letech žádá relativně velký organizátorský výkon. Děti jsou již větší, chodí do různých škol s různou vyučovací dobou. Musí tam každé dítě posílat ve správnou dobu a se vším, co duševně i tělesně potřebuje, být hotová s domácností dříve, než se první dítě vrátí domů a pak mít na každého čas a večer být ještě přitažlivá a podněcující: to si žádá právě takový organizátorský talent jako mužovo vedoucí místo.

Přicházející třicítku, když člověk činí první životní bilanci, prožívalo mnoho lidí, s nimiž jsem hovořil, ať pacienti nebo zdraví lidé, i lidé činní ve svém povolání, jako vnitřně poměrně nejklidnější fázi svého života. Tím je myšleno, že sice zevně se děje leccos, ale  vnitřní rovnováha a vnitřní jistota jsou velké.

V  manželství končí první zamilovanost a, jak jsme již říkali, musí být odkryty jiné zdroje, nemá-li manželství zakrnět a proměnit se ve střízlivý a věcný vztah, v němž každý má svůj úkol a sexuální život se stává rutinou bez vzrušení a bez překvapení. Do další, nové fáze může manželství provázet společný, duchovní svazek.

Pětatřicátý rok je kulminací života. V pětatřiceti  letech uzavírá Faust dohodu s Mefistem, poněvadž cítí, že nemůže jít dál. Dante začíná svou dlouhou cestu, poněvadž se domnívá, že vnitřně bloudí v temnotách, v temném lese. To jsou vlastně pocity, které patří už do příští fáze, to je tušení, že život může mít jiný obsah, nežli jen střízlivě věcný. Podle mých zkušeností se však v naší době takové zážitky vyskytují až koncem třicátých nebo na začátku čtyřicátých let života. Zatím je tady svět proto, aby byl uchopován a měněn. Vybrali jsme si a jsme připraveni nést důsledky naší volby.

Psychický obraz osobnosti nabývá na zřetelnosti a zjevuje se v jasných rysech. Člověk získává sebevědomí a soudí, že život půjde dál stejným způsobem. Poměrně velké je nebezpečí, že člověk může propadnout zatvrzelosti a egoismu. Člověk se zahrabává do své práce, a tak si sám připravuje sociální izolaci. Nenachází už nové "přátele", má jenom "známé", s nimiž se společensky stýká, hlavně jsou to potřební známí. Zajímá se o politiku, je buď sám politicky aktivní, anebo podporuje nějaký dobrý a logický program. (Že pak často volí opačnou stranu, ukazuje na to, že logika nejsou jen logické soudy.)

Nadaní lidé mohou jíž ve svých dvaceti letech podávat bez většího úsilí velký výkon. Ale uprostřed třicátých let přicházejí  teprve výkony vyžadující důslednost a schopnost prosadit se. Je známé, že Richard Wagner, jak sám říkal, obdržel svou hudební inspiraci před dvacátým osmým rokem ale musel ještě mnoho let tvrdě pracovat, aby zkomponoval všechna témata. Ve vědě tomu není jinak a také v hospodářství se setkáváme a neuvěřitelným pracovním nasazením mladých šéfů, kteří se starají o to, aby všechno běželo. Výkon těchto lidí je statisticky podrobně prozkoumán a vyplývá z něj maximum výkonu mezi třicátým a čtyřicátým rokem s kulminací asi uprostřed mezi těmito daty.

Ve třiceti má člověk (relativně ) sklon k tomuto chování: zde jsem já - tam je svět, který musí být pokořen, dobyt, proměněn a zaopatřen. Jinak se ho musím bát. Každé úsilí o moc vychází z konceptu vlastní jedinečnosti. Na něm se však také zakládá nebezpečná psychologie obětního beránka - vina je vždy na ostatních. Když je odstraníme nebo přeorganizujeme, bude problém vyřešen. Dostat za pravdu  je v této fázi života důležitější než být v právu.