Andresius | II.A Lidský život a jeho průběh (II)

5. Po pětatřicátém roku života

U většiny lidí v době nadcházející čtyřicítky nejprve trvá a pokračuje bez změny dál, stejný postoj k životu a sebejistota, jakou člověk nabyl v první polovině třicátých let života. V mnoha soukromých i skupinových rozhovorech opakovaně slyšíme: "Vím, co je třeba, romantiku dvacátých let mám za sebou, nyní jsem realista. V tomto světě platí přece jenom to, co člověk může. Člověk se jen musí dostat dost daleko, aby to, co umí a ví, mohl také skutečně prosadit." - "Naplánoval jsem si svou budoucnost ještě na tři roky v tomto místě, pak odejdu a budu si hledat nějaké vyšší místo v nějakém menším podniku" - "Znám své hranice, budu se bránit tomu, abych tyto hranice nepřekročil, pro mne neplatí "Peterův princip", mně se zde daří dobře, jestliže si všichni zvýší životní úroveň, bude to i má zásluha."

A přijde něco nepochopitelného. Jako zloděj v noci se do tohoto jistého a naplánovaného světa vplíží pochybnost. Ano skutečně v noci. Člověk se vzbudí a nemůže spát, denní události mu běží hlavou. Malé mrzutosti, věci, které nedopadly dobře, nás rozčilují. Takový člověk učiní předsevzetí, že tomu či onomu člověku řekne jednou do očí svůj názor, pak přijde polospánek a náhle se jako noční můra vynoří ze sna představa: "Je mi téměř čtyřicet let, ještě mám dvacet pět let do penze. Panebože - ještě dvacet pět let totéž! Vím, že už nemohu očekávat nic nového, budou to tytéž problémy s měnícími se kulisami.

Pětadvacet let!?

Jak může tedy vzniknout ještě něco opravdu nového? Třeba v manželství. "Nu, ano, už se navzájem známe, nemáme se hůř než ostatní, ale cožpak mi toto manželství může ještě přinést něco nového? A v práci? Přece vím, co tam mohu očekávat, v žádném případě nic moc nového. Kde pak má vzniknout něco nového? Začít s novým koníčkem? Nebo mám koupit nové větší auto?"

Další den všechno pomine a život probíhá dál svou obvyklou cestou. Ale takové okamžiky se vracejí, nyní dokonce za jasného dne, dokonce třeba při nějaké konferenci. Najednou se člověk nemůže soustředit.

Pokud doma cokoli naznačí, manželka usoudí, že je třeba, aby navštívil lékaře. Přirozeně, je přepracovaný. Žádný div při takové veliké honičce životem! Lékař nezjistí nic zvláštního, chytře hovoří o stresu, o nebezpečí srdečního infarktu, atd. atd. "Tomu se to mluví! Čerta starého ví o tom, jak člověk zápasí o své místo, teď po posledních fúzích, si zrovna tak můžeme dopřát méně stresu! Mladá generace se již hlásí, aby převzala naše místa."

Může to však probíhat také jinak: Člověk je spokojený s prací a je šťastný i v  rodině. Dobře si rozumí s dospívajícími dětmi a s jejich přáteli, vychází s mladými lidmi - připadá mu, že s nimi je také mladý. Avšak náhle jej přepadne myšlenka: Jen kdybych věděl, co mám opravdu v tomto životě udělat! Opět jej uklidňuje manželka: Jsi zralý pro dovolenou, vyjděme si někam, potom bude všechno vypadat úplně jinak! Máš přece svou práci, ty bys ji přece nikdy za jinou práci nevyměnil! Po prázdninách bude všechno lepší, ale .... Červ hlodá a hlodá, a pokud dosud hlodal jen potichu, tak nyní hlodá stále hlasitěji.

To jsou některé variace na jedno téma, které se snažíme označit jako krize hodnot nebo přechod k novým hodnotovým dominantám. Ve třicátých. letech života se člověk úspěšně pohyboval v určitém systému hodnot. Všechno šlo dobře, neboť vše bylo minimálně principiálně řešitelné, pokud tento systém hodnot platil. A zdálo se, že to byl jediný platný a definitivní systém hodnot

Když však nyní celý systém zakolísá, když náhle cíl, o nějž jsme usilovali, po němž jsme dychtili, nám nyní nic neříká a stává se prázdným, když už nám nemůže dát, co sliboval, pak skutečně ztrácíme půdu pod nohama. Obavy před touto propastí se dají vykazovat jako nějaké hrozivý přízrak do nevědomí, kde může zůstat odložen po několik let. Můžeme je ale také jednoduše ignorovat, jestliže na sebe vezmeme ještě víc práce, když do sebe hodíme skleničku, vyhledáváme erotická dobrodružství, nebo když se necháme v polospánku ukolébat televizí ... Avšak strach, i když je zatlačen do nevědomí, zůstává aktivní.

Při  rozhovoru s dvaačtyřicetiletým ředitelem jednoho podniku, který kdysi začínal z ničeho, se projevil tento pocit takto: "Víte, vybudoval jsem tento podnik z vypůjčených peněz. Do dneška jsem dvanáct let tvrdě pracoval, abych splatil dluh s tím, že pak začnu skutečný život, že budu samostatný člověk a uspořádám obrovskou párty. v posledních týdnech se má očekávání naplnila. Ale nemám chuť k oslavám. jsem hluboce deprimován. Musím ještě třicet let sedět za stejným pracovním stolem, zabývat se stejnými problémy a kromě toho už také pominula radost ze samostatnosti ... Co myslíte, mám podnik prodat a začít někde jinde znovu od začátku? Budu mít pak alespoň něco pro co mohu žít.”

Ale utéci nepomůže - člověk nakonec bere sama sebe všude s sebou. Už nám nikdy nebude devatenáct let, nemůžeme se zbavit krize hodnot, i když jsme ji dlouho potlačovali a zatlačovali do nevědomí. Nelze nic namítat proti tomu, když někdo chce dělat něco jiného, ale měl by se především naučit dělat svou obvyklou práci jinak; pak většinou není ani třeba, aby měnil své zaměstnání nebo místo.

Ono "dělat jinak" nejprve znamená, že je třeba nalézt nové hodnoty, takové "pro něž můžeme žít". Přicházejí z oblasti duchovních zájmů. Proto Martha Moers zdůrazňuje problematiku těchto let pojmem "duchovně duševního vývoje". Rudolf Steiner to označuje jako vývoj duše vědomé, uvědomění si duchovní osobnosti v myšlení, cítění a chtění. Je to problém, k jehož řešení je povolána vůle.

Rozum je odkázán na systém hodnot, pomocí něhož pořádáme jevy vnějšího světa. Chirurg Sauerbruch to jednou vyjádřil slovy: "Rozum je děvka, s níž lze zplodit každé duchovní dítě". Systém hodnot však určuje vůle, jež volí a činí rozhodnutí.

Již jsem říkal, že duchovní vývoj lidí na počátku čtyřicítky se ocitá na rozcestí. Buď bude nadále klesat společně s biologickými funkcemi, nebo stoupat do nových oblastí, kde se probudí zcela nové tvůrčí síly, které umožní druhou kulminaci lidských tvořivých sil. K tomuto vzestupu dochází pak ve druhé polovině padesátých let života a v mnohých případech trvá až do sedmdesátky, ačkoliv normálně po 65. roku nastává zřetelný pokles. Musíme se však ptát, zda tento pokles není v mnoha případech podmíněn kulturně, totiž úlohou, jaká v naší společnosti připadá důchodcům.

Pohlédneme-li na střední fázi života, to je zhruba řečeno na životní období mezi 21 a 42 lety ještě jednou v celistvosti, můžeme v jejím rámci rozlišit tři hlavní periody podle dominantních hodnot:

(1) Vývoj duše pocitové, kde je hnací silou rozvoj duševní vitality. To je doba, kdy je člověk "v nebetyčné radosti - k smrti zarmoucený", doba expanzívnosti a zkoumání sebe, doba, v níž člověk zakládá rodinu a mění své pracovní poměry.

(2) Vývoj duše rozumové. To je období, v němž převládá "materiální rozvoj", období velké aktivity a vynikajících výkonů a systému hodnot založeném na věcnosti.

(3) Vývoj duše vědomé. To je období, v němž pomalu nastupuje "duchovně duševní vývoj", doba, v níž se otřesou jistoty oné uzavřené, věcné fáze, čímž se umožní pokročit dále do úplně nové důležité životní fáze, do třetí velké fáze, v níž člověk dorůstá zralého lidství

Již Guardini poukázal na to, že neexistuje jediná životní fáze, která by byla důležitější nebo méně důležitá než ostatní. v každé životní fázi může být člověk plně tím, čím má být. Od dětství až po adolescenci není "nedospělým člověkem", ale prostě dítětem a jako takový má svůj vlastní úkol vzhledem ke svému vývoji, který je pro naplnění celku života právě tak důležitý jako třeba věk po padesátce. Oba úkoly může člověk zaspat nebo vyplnit, jedna fáze života je stejně tak důležitá jako jiná.

Uprostřed života, asi od 21 do 42 let, se přemáháním odporu, který nám klade realita formuje lidský charakter. Střízlivost a věcnost jsou cenou, kterou za to musí člověk zaplatit. A rozhodující otázka je nyní, zda mohou být nalezeny jiné nové hodnoty.

Biologické slábnutí a možnosti duchovního rozvoje

"Nyní je tou hlavní otázkou, zda můžeme najít ještě jiné nové hodnoty” - tak končil popis různých hodnotových dominant ve střední fázi života. Uvidíme, že nalezení hodnot ve fázi, o níž budeme nyní pojednávat, není tak jednoduché.

Ve střední životní fázi jsme mohli takřka plout po proudu. v naší západní kultuře je člověk téměř nevyhnutelně konfrontován s věcnými a rozumovými hodnotami a téměř automaticky je přijímá za vlastní. Celá naše kultura má stále ještě ráz duše rozumové, a například ve vědě a technice jen ojediněle existuje sklon k vědomému vývoji.

Naše kultura stojí před obratem k hledání nových, duchovních hodnot. Staré hodnoty magické a mystické minulosti zakrněly už v období racionalismu a materialismus je s konečnou platností zlikvidoval. Chce-li člověk opět probudit k životu víru a náboženství - a to má základní význam pro sociální vztahy mezi lidmi - pak musí starý hierarchický řád duchovních hodnot ustoupit nové struktuře, která je však nyní budována odzdola vzhůru. Již nerozhodují jiní, co je pro mě na duchovní úrovni dobře, ale hledám sám se svým učitelem, ať už je skutečný nebo je to jen jeho hlas zprostředkovaný literaturou, kterého poznávám jako duchovní vzor a od něhož se učím tak dlouho, dokud nepřejdu k dalšímu. Tak mnozí lidé objeví, že staré obsahy mohou být znovu reálné.

Hodnoty, které musíme znovu nalézt, jsou existenční hodnoty. To znamená, že je nemůžeme akceptovat jenom jako teorie nebo nemůžeme být na nich závislí, ale my sami "jsme" zároveň touto hodnotou, realizujeme je v sobě. Při hledání vyššího Já člověk dospěje do světa duchovních skutečností, kde se stávají všechny psychické kvality silami, jimiž může člověk dosáhnout této duchovní skutečnosti a zmocnit se jí. Řekneme-li to obrazem: Každým dalším duchovním krokem se otevírá nová krajina : s novými setkáními, které především na začátku dané fáze nemusí být vždy jenom pozitivní. Třetí velká fáze života (podle čínského výroku je to fáze, v níž se člověk stává moudrým) začíná ve čtyřicátých letech, přesněji ve čtyřiceti dvou letech. Kolem této průměrné hodnoty kolísá v jednotlivých případech rychlejší nebo pomalejší vývoj.

Na začátku této fáze jsou bouřlivá léta. Z biologického hlediska nyní dochází k ústupu životních sil. u ženy patří do těchto let zřetelné ukončení generativní fáze. u muže je to doba vystupňovaných sexuálních potřeb, které ženy většinou nechápou. Psychicky se tato fáze vyznačuje pochybnostmi, ztrátou orientace a sklony k iluzorním řešením, při nichž může nastat krátký přelétavý pocit štěstí. Duchovně tato léta znamenají boj s prázdnotou: člověk se domnívá, že ztratil půdu pod nohama a nemůže nalézt žádnou novou.

Reakce na tuto situaci mohou být velice rozdílné. Mnozí, kteří přicházejí do těchto let nepřipraveni, se uleknou. Vidí v této situaci důkaz vlastní slabosti a myslí si, že jej musí tak rychle, jak je to jen možné, potlačit. Pracují ještě víc, dělají kariéru ještě zavileji a agresivněji, anebo se snaží přehlušit hlásící se slabost alkoholem, sexuálními dobrodružstvími nebo pasivním sledováním televize. Mnozí se také snaží udělat ze svého manžela, manželky, dětí nebo ze svého šéfa, obětního beránka, toho, který mu kalí radost ze života. u muže dochází ke známému: "Marie mi už nerozumí", u ženy: "Honza se už o mne nezajímá". Tyto pocity se mohou natolik koncentrovat, že člověk vidí sama sebe a ostatní blízké osoby jen jako svého dočasného, ovšem velmi reálného dvojníka (o tom více později).

Na své cestě životem člověk nyní stojí na určité křižovatce a volba, kterou teď provede, určuje další běh jeho života. Nyní se rozhoduje, zda je možné realizovat onen vytoužený vůdčí motivu, nebo zda vůdčí motiv klesne do temných hlubin podvědomí, kde zůstane do konce života a bude moci kdykoli ohrozit vnímání naší vlastní hodnoty. Pochybnost, vzniklá z pozůstalých hodnot expanzívního, "jáského" (ich-haften) postoje v životě se nyní stává existenčním problémem. Ten se již ohlašoval ke konci třicátých let. Kdo až do této doby nesledoval nikdy nemateriální životní hodnoty, musí tuto situaci považovat za velmi ohrožující. Pro prožívání vlastního Já a vnímání vlastní hodnoty je zjištění, že mizí vitalita a že je stále obtížnější vše si sám zařídit a naplánovat, tvrdým zásahem. K tomu se přidává hluboká nespokojenost s vlastní situací. Je pochopitelné, že také Martha Moers vidí tuto (podle svého počítání čtvrtou) fázi života od čtyřicátého druhého do padesátého šestého roku života, tedy dobu kolem pětačtyřicátého roku, jako fázi predisponovanou ke krizi. Srovnává ji s pubertou, které rovněž předchází období jistoty, ta však náhle pomine objevem, že člověk nezná ani sebe ani život. Avšak velký rozdíl tkví v tom, že první puberta se odehrává na vzestupné linii života, druhá však za sestupné nebo ubývající vitality. Ačkoli v obou případech se starý pořádek nachází v ohrožení, nyní má krize zcela rozdílnou náplň: tehdy se člověk snažil, aby vší silou pronikl ke skutečnému "pravému životu", dnes při ubývající vitalitě má pochybnost o hodnotách tohoto "pravého života". Zmenšená vitalita spočívá v ústupu tkáňové tvorby. Každý orgán lidského těla má svou vlastní funkční životní křivku. U určitých orgánů - u oka, ucha nebo u endokrinních žláz lze tuto jejich životnost exaktně změřit, proto je přesně známa. Na životnost jiných orgánů, například soustavy látkové výměny nebo nervové soustavy existují rozdílné názory.

Nejznámějším projevem stáří je tvrdnutí oční čočky, které ovlivňuje akomodaci. To znamená, že člověk už nemůže číst bez brýlí. Každý čtyřicátník, potřebuje na jemnou práci brýle na blízko.

Každý také ze zkušenosti ví, že plicní tkáň je méně pružná, což se projevuje zřetelně, když člověk dobíhá odjíždějící tramvaj nebo autobus, a pak déle než tomu bylo dříve popadá dech. Ve veškerém svalstvu ubývá napětí, to vede k tomu, že starší člověk spotřebuje na stejný tělesný výkon víc energie. Změna je postupná. Člověk ji většinou objeví náhle v určité situaci, při níž se projeví.

Nejdůležitější a nejznámější změna nastává u endokrinních žláz. u muže i u ženy přestávají tyto žlázy fungovat, ale tento proces probíhá u obou pohlaví velmi rozdílně (o významu ženské a mužské menopausy pro manželství budeme hovořit ve zvláštní kapitole). Známá americká gynekoložka Elisabeth Parker popsala ve své knize "The Seven Ages of Woman" (Sedm období ženy) život ženy a její vztah k průběhu fyzické aktivity. Počítá ovšem také s psychickým duševním vývojem, což v podobných knížkách nacházíme jen zřídka. Zahrnuje různé formy menopausy do třech fází: předmenopausa, menopausa a postmenopausa. v předmenopause často od žen slyšíme: "Ani nevím, co to se mnou je. Vlastně nejsem nemocná, ale prostě se necítím dobře. Jsem nervózní a podrážděná, rodině jsem na obtíž. Vyvádějí mě z míry maličkosti, musím stále plakat. Ztratila jsem v životě všechny přátele, mám starosti o svůj stav." Jiné ženy mají tělesné potíže, které je nenechají spát - tuhá záda, vleklé bolesti v rukou a nohou. Trpí bolestmi hlavy, což dříve u nich nebylo, nebo je bolí klouby, zvláště u prstů. Mnohé ženy se bojí, že mají něco se srdcem, poněvadž v noci se jim náhle roztluče srdce (je pozoruhodné, že takový záchvat srdce je symptomem menopausy i u muže, jen u něho přichází o deset let později).

Takové stavy jsou následky změny hormonální rovnováhy v endokrinních žlázách. Ustává funkce vaječníků, menstruace je nepravidelná, je buď slabší nebo naopak silnější. Výpadek ženského pohlavního hormonu (estrogenu) povzbuzuje hypofýzu ke zvětšené aktivitě, což dále působí na štítnou žlázu a na nadledvinky. Stručně řečeno, je celá rovnováha narušená a bude to trvat několik let, než se znovu ustaví. A když k tomu dojde, zmizí všechny potíže menopausy, žena se cítí jako znovuzrozená, vyvine novou, mnohdy nespoutanou životní sílu.

Mužská menopausa probíhá jinak. Vystupňování sexuální potřeby muže, která se zpravidla vyskytuje uprostřed čtyřicátých. let, je projevem předmenopausy. Hormonální změna pravděpodobně také vyvolává psychický neklid. Ale jinak probíhá jeho menopausa mnohem pomaleji, dokonce panuje názor, že vlastní proces involuce probíhá až po pětapadesáti. Tělesné projevy provází duševní labilita. Náhle má muž slzy v očích nebo se mu třese hlas, jestliže se ho věci dotýkají. Mimo to má sklony ke zrychlené srdeční činnosti (tachykardie), která může trvat několik minut až čtvrt hodiny. Dokáže muži nahnat velký strach, poněvadž k ní dochází většinou během dne, uprostřed práce a poněvadž má dojem, že je to životu nebezpečné (i když tomu tak není). Protože však ve fázi mezi čtyřicátým pátým a šedesátým rokem je procento výskytu srdečních infarktů skutečně velmi vysoké, udělá záchvat tachykardie na dotyčného a jeho okolí samozřejmě velký dojem. Jistě, je správné jít po takovém záchvatu k lékaři a nechat se prohlédnout.

Skutečná hormonální involuce může po této předmenopause ještě trvat deset až dvacet let. Jejími následky jsou "staromládenecké potíže", hypertrofie prostaty, která nastává následkem ochabnutí funkce varlat. Dalším nepříjemným průvodním jevem je, že starší muže v období hormonální involuce pohlavních žláz mnohdy postihují sexuální fantazie, které přicházejí hlavně v polospánku a mohou se stát posedlostí, a to především tehdy, chce-li je dotyčný z morálních důvodů potlačovat. O tomto problému se muži vyjadřují jen ve velmi důvěrných rozhovorech. Naštěstí na to existují velmi účinné léky. Ve Starém zákoně se tento problém zračí v příběhu o Zuzaně v lázni, kterou pozorovali staří soudci. Tito starci nebyli žádní "bezvýznamní lidičkové", a přece dělali takové věci.

Exkurs na téma mužské menopausy nás dovedl k problematice mnohem pozdějšího věku života. Je jasné, že ve čtyřicátých letech života můžeme hovořit u muže jen o předmenopause a že se problémy projevují spíše v psychické, především pak v duchovní oblasti. Psychicky muž prodělává konflikt: na jedné straně by chtěl být mladým, aby mu ještě jednou bylo dvacet let a mohl znovu prožít celou expansivní fázi, nyní však se zkušenostmi, které již nasbíral; na druhé straně chce dospět a proniknout ke svému skutečnému životnímu úkolu, k uskutečnění vůdčího motivu svého života a k duchovní jistotě, v níž koření jeho vyšší Já. Přání být znovu mladý (které má zakrýt vnitřní touhu po něčem novém v životě) může směřovat v projekcích do zevního světa. Mnozí muži v tomto věku nosí švihácké a sportovní oblečení, chodí jako na pérech a snaží se být vtipní. Připomínají kohouty.

Ale i ženy se chtějí najednou omlazovat kosmetikou a chtějí být rády svým dcerám staršími sestrami. Iluze, že člověk bude moci začít ještě jednou od začátku, že mu bude ještě jednou dvacet, musí přirozeně pominout, avšak existují muži a ženy, kteří si tuto iluzi udržují velmi dlouho. V tomto okamžiku je rozhodující otázka, zda se člověk dokáže oprostit od přehnaného lpění na sobě, jak to označuje Jung. To je proces strukturální přestavby, který bych mohl popsat jako "duchovní zrání". Tento proces jde ruku v ruce s novým pojmem o čase. Do čtyřicátého roku života má člověk před sebou budoucnost. Ještě je všechno možné, to vlastní teprve přijde. Nyní tato budoucnost dostává horizont, hranice. Ještě 25 let do penze, a co bude pak? Najednou čas ubíhá stále rychleji, zatímco minulost je stále delší. Vůle nám poskytuje stále slabší podněty (k docílení téhož efektu je třeba většího tlaku). Hlavně to platí u činností, jejichž obsah se rychle mění. Člověk se nyní zajímá spíše o činnosti, v nichž hraje úlohu vědění, životní zkušenosti a schopnost úsudku. v posledních letech této fáze se člověk pídí především po tvůrčí činnosti nebo po velkých výkonech komplexnější duchovní povahy. To platí pro všechna povolání a při zdravé personální politice bychom na tuto tendenci u odpovídající věkové skupiny měli brát ohled (více o tom ve zvláštní kapitole).

Proces, který Jung označuje jako "oproštění od lpění na sobě" popisuje Martha Moers následovně: "Člověk příliš soustředěný na sebe, hnaný touhou vyniknout a úsilím o moc a prospěchářský v okamžiku blížícího se stáří dospěje do krize, v níž se promění celý jeho život. A po jejím překonání se musí rozhodnout, jak vykročí vstříc konci svého života.”

Právě lidé s určitým duchovním úkolem, například umělci nebo vůdčí politické osobnosti, teprve nyní dostávají ten pravý rozlet a prožívají padesátku jako začátek opravdové tvůrčí fáze. Lehmann proto označuje léta po krizi jako "the age of the eminent leaders", dobu velkých vůdčích osobností. Zvláště pro lidi, kteří ve svém povolání mají co činit s mladými lidmi, například učitele, znamenají léta krize opravdovou zkoušku. Kdo přemůže krizi a osvobodí se ze zajetí Já, ten se rozvine v opravdovou vůdčí autoritu, kterou mládež akceptuje, kdo se však z krize nevymaní, ten u mládeže nevyhraje. Mladí lidé mají jemný cit pro autentičnost člověka a vidí jasně, zda se někdo křečovitě a neuroticky lpí na svém postavení, vědění nebo prestiži. Z tohoto hlediska znamenají čtyřicátá léta života, jestliže ne poslední možnost, tedy minimálně zvláštní příležitost na cestě procesu zrání.

"V žádném jiném období života není duševní konstelace již tak příznivá pro rozsáhlé uvolnění z přehnaného zaujetí vlastním Já, a tím také pro rozvoj pravého soucitu a nezištné připravenosti pomoci", říká Martha Moers. Chtěl bych zde ještě jednou připomenout odlišnost biologických pudů, touhy, jež vládne v duši a duchovního zaměření čili impulsu vycházejícího z vůle. Na lidskou duši působí ze dvou stran síly, odrážející se v prožívání vlastní existence: "zezdola" působí pudy nebo vášně, "shůry" tendence.

Ve střední fázi života musí Já všechny pudy a vášně pozvednout "vzhůru ", a pak je v duši konfrontovat s vlastními tendencemi. Výsledkem tohoto procesu je rozvoj různých aspektů lidské duše, které jsem podle Rudolfa Steinera označil jako duše pociťující, duše rozumová a (Já) duše vědomá

Po čtyřicátém roku života má člověk k dispozici všechny tyto aspekty své psýché, v dalším průběhu života může všechny tyto aspekty použít. Tím vzniká velká otázka: K čemu je mám použít? Co mám vlastně v tomto životě dělat? Jaký je můj opravdový úkol?

Snad není velkou chybou, řeknu-li zde něco soukromého o sobě. Od třiceti let jsem se teoreticky zabýval všemi těmito problémy. Přesně jsem věděl, co by mělo přijít, a myslel jsem, že já sám se mohu plnou parou proplout těmito krizemi, kdyby někdy nastaly. Ale ve skutečnosti tomu bylo jinak. Poznání určitých procesů nás nezprošťuje úkolu, abychom v okamžiku, kdy jsme s těmito procesy konfrontování, je prožili a protrpěli. Po několik let jsem si v bezesných nocích kladl otázku, co nyní vlastně mám dělat, jaký je můj úkol v životě. Přitom jsem měl zajímavou práci jako dětský psychiatr a vedl jsem velký institut pro výchovu duševně postižených dětí. Tuto práci jsem si sám vytvořil a byl jsem obklopen vynikajícími spolupracovníky. A přece! Odpověď přišla z nečekané strany, sám bych na ni nikdy nepřišel. Okruh ekonomů mne požádal, abych převzal vzdělávání mladých, nevyučených dělníků z továren, později jejich další vzdělávání a organizaci jejich práce. Po této nabídce mi bylo jasné, že to byl opravdu můj "vůdčí motiv", ale museli mi jej nadhodit jiní, teprve pak jsem ho mohl rozpoznat. Přistoupil jsem k této práci s velkým nasazením sil a radostně, zvláště proto, že jsem po mnoho let jsem musel čekat, pln vnitřních pochybností. Již jsem vícekrát zažil, že byť přijde impuls zvenčí, člověk na něj nereaguje, jestliže pro to není dostatečně zralý. Abychom dospěli k této zralosti - to je vývoj, kterého nezůstane nikdo ušetřen, ani ti, kteří o něm vědí. A přece má poznání krize čtyřicátých let života velkou výhodu. Víme, že se zde jedná jedině o nás, a uděláme chybu, budeme-li hledat v okolí nebo v okolnostech obětní beránky. Jestliže mají platiti slova H. Künkela, že "osud přichází z nitra", pak to platí především pro tuto fázi. Osud přichází z nitra, i když to je zevní svět, kdo nám to říká.

Na konci čtyřicátých let života dochází k postupnému oslabování krize. Nyní se ukazuje, zda člověk nalezl něco nového či nikoli. Jestliže tomu tak není, má nastávající životní fáze tragickou, sestupnou tendenci. Člověk stále více propadá své práci. Každého mladého člověka v expanzívní fázi života považuje za své ohrožení. Stále častěji si myslí, že má právo na svůj vlastní stav a postavení, to znamená: člověk se křečovitě drží svého formálního postavení. Nic nového již nedokáže zpracovat, idealizuje svou minulost a vlastní zkušenosti ze života. Dnešní mládež nic neumí, je zhýčkaná, příliš mnoho vydělává, je drzá a nemá žádný respekt vůči starším (tyto výroky nacházíme už ve staroegyptských textech).

Kdo takto hovoří, neříká mnoho o současné mládeži, ale spíše o své tragické situaci. V zaměstnání jsou takoví lidé pro každý podnik klackem pod nohama. Abychom uvedli příklad: v jedné správní organizaci seděl vedoucí oddělení, kterému bylo kolem pětapadesáti let. Byl zvyklý přicházet každé ráno deset minut před začátkem pracovní doby, v ruce držel hodinky a každého, kdo přicházel, kontroloval. Jen v pondělí ráno chodil deset minut po začátku pracovní doby, položil vždy tlustou hromadu aktů na psací stůl a zavzdychal: "Pánové, vy můžete, přirozeně, doma trávit klidný víkend. Kdybych ale já tohle nevyřídil, nikdy bych to nikdo neudělal." Každý sklonil hlavu a mumlal: "Ano, pane Nováku", ale za jeho zády si každý ťukal na čelo.

Také poznámka jako: "Jsem ještě zde, ještě se mnou musíte počítat, ještě několik let mám zde vše v rukou", ukazuje na beznadějný pokus, jak prosadit svou autoritu, která už fakticky neexistuje. Je samozřejmě otázka, zda takové situaci nelze dobrou personalistikou předejít. Ještě se o tom zmíníme později.

Pro muže, který překonal krizi čtyřicátých let života, je padesátka vysvobozením. Horizont je větší, jsou vidět nové a dalekosáhlé všeobecné problémy. Život je zajímavější, distance od malých všedních problémů je větší. Nyní se člověk zajímá spíše o všeobecné problémy plánování a vedení. Pociťuje dosud nepoznanou hlubokou radost, když vidí, jak mladí lidé v expanzívní fázi života rostou. Při zaujetí takového postoje je možné být mladším nápomocen radou i činem a být od mladých lidí akceptován. Již jsem se také zmínil o tom, jak důležitý je takový vývoj u lidí, kteří vzdělávají a vychovávají mladé.

Nyní se projevují i nové tvůrčí schopnosti: v pětatřiceti letech například člověk může být dobrým právním zástupcem nebo činorodým šéfem, ale nyní bude vynikajícím právníkem a dobrotivým šéfem. Člověk, který se neustále vyvíjí, stoupá uprostřed padesátých let svého života k druhé tvůrčí kulminaci. Může shrnout a urovnat své zkušenosti a ještě je natolik vitální, aby je vnesl do své práce. To je věk oněch "eminent leaders", věk velkých vůdčích osobností.

Také před ženou se otevírají dvě možnosti. Negativní reakce vypadá takto: má již za sebou menopausu a cítí, že se jí vrací síla k životu, často dokonce silnější než dříve. Nenachází však svůj nový úkol a naříká: "Nikdy jsem si pro sebe nic nemohla udělat. Stále jsem zde byla jen pro rodinu, od rána do večera jsem pro ně uklízela, nikdy jsem neměla čas, abych něco přijímala. Nyní je příliš pozdě. Děti jsou pryč z domu. Muž chodí do zaměstnání a já zde stojím s prázdnýma rukama." A s křečovitým vztekem se vrhá na domácnost, uklízí co už je čisté, stírá imaginární prach a tyranizuje celé své okolí, neustále naříká, že všechnu práci musí dělat sama. Otřesné příběhy ilustrují tuto situaci: Jeden muž náhle zemřel na začátku své šedesátky. Notář otevřel jeho závěť a přečetl z ní: Poslední vůlí zemřelého bylo, aby byl zpopelněn. Jeho popel pak měl být rozsypán na koberci v obývacím pokoji. Můžeme jen tušit bídu tohoto muže, která jej vedla k takové závěti.

Z vlastní praxe znám situaci, v jaké se ocitají starší zaměstnané ženy, myslím tím například vrchní sestry v nemocnici. Také zde existují dvě možnosti: jedna vrchní sestra, která si svou zahořklost vylévá na svých žákyních, budoucích zdravotních sestrách, a jiná vrchní sestra, která vede své žákyně jako matka a na jejímž oddělení vládne radostná a přátelská atmosféra. Ve vychovatelských a pečovatelských povoláních se odvádí těžká práce. Je správné, že ženy v takových povoláních mohou v šedesáti letech odejít do důchodu. Pak mají ještě dostatek času a energie, aby si po ukončení zaměstnání vybudovaly další život. Protipólem k uklízející domácí semetrice a k zahořklé zaměstnané ženě je žena, která svou krizi zpracuje pozitivně. Nyní se zadostiučiněním pociťuje zvýšenou sebedůvěru a zjišťuje, že nyní může konečně uskutečnit svůj "vůdčí motiv". Je vděčná za období, které má za sebou, v němž tady mohla být pro druhé. Nyní může nalézt svůj úkol ve společenské oblasti, vyžívat se na zahradě nebo znovu začít hrát na hudební nástroj, na který se dříve učila. A jistě se také může vcítit se zdrženlivostí a elánem do úlohy babičky a ještě jednou vytvářet okolí, v němž se rodí nová generace dětí, a slyší se příběhy, jaké nikdo neumí tak živě vyprávět.

Vývoj však ještě není u konce. Přibližně v šestapadesáti letech (je pozoruhodné, že tento věk udávají téměř všichni vědci) začíná nové období. V poslední fázi se život odehrával jakoby na náhorní výšině: člověk měl sice daleký výhled, avšak přece jen vnímal převážně svět okolo sebe. Nyní opět obrací pohled do nitra. Téměř se zdá, jako by nyní člověk musel všechny hodnoty znovu existenčně prožít.

Ruhmke a Charlotte Buhler hovoří o této fázi proto jako o preseniu; zdůrazňují, že při něm je rozhodujícím činitelem vyhlídka na nadcházející konec nebo alespoň na odchod do důchodu. Já sám bych chtěl tuto problematiku uchopit šířeji, ačkoli je jistě správné, že zde má svou úlohu i setkání s koncem, jakási konečná inventarizace.

Nyní u mnoha lidí vzniká pocit, že člověk musí ještě jednou projít těžkým obdobím. Ještě jednou musí vše projít oním "zemři a vznikni". Nalezené hodnoty vlastně zůstávají neotřeseny, ale je jasné, že jsme si je fakticky ještě neosvojili. Položíme-li si otázku, co si vezmeme s sebou branou smrti jako plod našeho života, odpadá mnohé, co bylo vázané na vědění, postavení a zkušenost. Mnozí prožívají začátek této fáze jako předzvěst ještě větších zkoušek, pro mnohé vystupuje do popředí pocit, jako by nyní dostali úkoly, které si nikdy nepřáli. U muže také často dochází ke zklamání z povolání. Je-li člověku přes šedesát, myslí si ostatní, že už příliš dlouho zavází, i když ještě perfektně funguje. Ještě jednou se musí člověk osvobodit od věcí, které sám vybudoval a nechat druhé, aby v nich pokračovali. Až tehdy se skutečně vymaní a osvobodí. Dříve o tom člověk jen teoreticky uvažuje.

Nyní je nejvyšší čas k připravit se na to, co ještě chceme vykonat, co uspořádat, čeho nechat, a pustit se do toho, co chceme dovést do konce. Narůstá v nás strach, že jsem snad vykonal méně, než jsem zamýšlel. Připomínáme si minulost a je pro nás nepochopitelné, že jsme ztratili tolik drahocenného času pro nějakou nicotnost. Mnohý přemýšlí takto: "Kdybych měl před sebou všechen ten čas, který mi dříve uplýval jako písek mezi prsty!" "Můj život nemá již žádnou velkou budoucnost - a co nakonec všemu navzdory přetrvá?"

V jistém ohledu životní vývoj dospívá v třiašedesáti letech ke svému předběžnému závěru. Ve svém mládí, když jsme byli malé děti, školáci a adolescenti jsme přijali nesmírně mnoho. Tento svět skýtá běžně radost i utrpení, zážitky, které nás brzdí i zážitky, která nás vedou vpřed. Vitálně duševní, věcný a duchovní rozvoj poznamenaly naši expanzívní fázi. V této fázi jsme byli světu schopni poskytnout velké pracovní nasazení, velká přátelství a nepřátelství, vládu i poslušnost. Na druhé straně to také byla fáze, v níž bylo možné a také nutné osvojit si staré zkušenosti a zniternit je. Z této fáze expanzívnosti jsme vyšli jako dospělé osobnosti, jako lidé, kteří vědí, co chtějí a jaká je jejich cena. Krize a sestup, vrchol života v jeho padesátých letech a posléze konečná, závěrečná inventura učinili z nás zralého člověka, který si vyvinul cit pro rozdíl mezi chytrostí a moudrostí, pýchou a skromností. V posledních letech před biblickým věkem nyní můžeme provést vyúčtování a vyladit se na klid a mír stáří, avšak také na jeho zvýšenou vnitřní aktivitu, z níž nakonec vyrůstá dobrota. Ale také se musíme naladit na ubývání tělesných sil, na vetchost a závislost na ostatních lidech. Kdo by si nevzpomněl na příběh z mládí, kdy děda nesměl jíst u stolu s ostatními, protože by rozlil polévku. Musel sedět v rohu a jíst z dřevěné misky. Jednoho dne viděl otec, jak syn osekává kus dřeva. "Co to bude?", ptá se ho. Odpověď zní: "Dělám pro tebe dřevěnou misku, až budeš tak starý jako děda." Budeme se ještě muset naučit přijmout svůj tělesný úpadek, nebo zemřeme jako zdraví lidé? To jsou konkrétní problémy každého, kdo se připravuje na stáří. O samotném stáří nechci hovořit. Vždyť kdo může odpovědně hovořit o fázi, kterou dosud neprožil a nemůže porovnat vlastní zkušenosti se zkušenostmi, které získal z rozhovorů s přáteli nebo pacienty? Ovšem dopisy a výroky velkých starých lidí ukazují, že prožívají velmi rozdílně poslední léta svého života. Tak jeden starý člověk, kterému je hodně přes 80 let píše, že totální závislost jej nakonec vedla k tomu, že šel do sebe a dokázal opravdově a hluboce prožít slova: "Kristus ve mně". Jiní staří lidé zase zoufale lpějí na životě a který jim pomalu uniká.

Víme, že i ve vysokém stáří mohou být rozvíjeny tvůrčí síly. Asi před dvaceti lety sklidila velký úspěch Grandma Moses, což byla žena, která začala malovat, když jí bylo téměř 80 let. Její výstavy a ilustrace vycházející v časopisech měly u publika velký úspěch. Mnozí chtěli jít v jejích šlépějích, byť ne vždy se stejným úspěchem, ale vždy s velkým vnitřním ziskem. Starý Goethe jednou charakterizoval fáze života takto: dítě je realista, mladík je idealista, muž je skeptik a stařec mystik.

Pomáhat starým lidem a vytvářet pro ně tvůrčí a stále ještě plodný soumrak života je důležitým úkolem. Tak jako je pro dítě potřebná životní kultura, vycházející z jejich domova, tak by měla i pro staré lidi být vytvářena jejich domovu vlastní a jejich životním pocitem prozářená kulturní atmosféra. Domovy pro seniory by se měly stát středisky, v nichž se konají přednášky, koncerty a kreativní kursy, kterých se mohou účastnit lidé ze sousedství. Obě strany mohou z toho mít prospěch: sousedé by mohli mít centrum, kde se dějí zajímavé věci a staří lidé by neztratili kontakt s okolním živým světem. Víme, že zdravotní stav aktivních starých lidí je lepší než zdravotní stav starců, kteří vegetují jen u televize a u rádia anebo již ani k tomu nemají sílu. Existuje mnoho umělců, kteří vytvořili svá nejlepší díla až po sedmdesátce. Traduje se výrok japonského malíře Hokusai o tom, že vše, co udělal před svým třiasedmdesátým rokem, nemělo hodnotu a jeho umělecká dráha začala teprve potom. Tizian namaloval svá úchvatná díla, když mu bylo téměř sto let. Verdi, Richard Strauss, Schütz, Sibelius a jiní skladatelé pracovali ještě dlouho po osmdesátce a seznam hudebníků, kteří tvořili ještě po sedmdesátce je příliš dlouhý na to, než abychom je zde mohli uvádět. Spisovatelé, malíři a hudebníci mohou ve srovnání s vědci a podnikateli vykonávat svou práci často mnohem déle než oni. To tkví v tom, že ve stáří stále více pronikáme do nitra, zatímco ubývá schopnost vnímat to, co se děje vně. Často jsem zažil, že starým podnikatelům, kteří nechtěli uvolnit své místo, sice zůstala inteligence a rutina, ale rapidně u nich klesla schopnost, správně vyhodnotit nové situace. A tak přivedli mnohé úspěšné podniky na pokraj krachu a do konkursu

Pokud však jde o to, čeho dosáhli lidským zráním, je jasné, že moudrost starých lidí se může projevit ve světě neomezeně. Každému, kdo je ještě aktivní, se tu otevírá rozsáhlá oblast. Nyní může zrekapitulovat to podstatné v životě, nalézt svět hodnot a smyslu, který již nepomíjí.