Liturgii hodin se věnuji většinou sám, mám tak možnost vychutnat si nejrůznější její podoby včetně protestantských ( ano jsou i takové!). Nezříkám se však jí ani v (mírně) kolektivním provedení. Něco jsem už o tom také napsal. ( http://andresius.pise.cz/131978-zalmy-v-tradici-krestanske-cirkve-ukazka.html ) V nejnovější době pak jsem měl možnost prožít úžasný Svatý týden spolu s ostatními členy sdružení Introitus - a to na gregoriálnském soustředění v Roudnici. Obohatilo mě to umělecky i duchovně. Měl jsem takové trochu rozjitřené období před padesátkou a leccos podstatného se tam odehrálo. Já asi světu rozumím hodně skrze hudbu; skrze ni a pak skrze myšlení - i abstraktní. Ale například porozumět světu skrze lidské vztahy bývá pro mne těžké - to se projevilo i tam. A - na Velkou Noc jsem zvonil! Asi po třiceti letech. Úžasné! Byl to středně těžký zvon (na dva lidi), no - a když jsem po třeslavých nohách sešel dolů z věže a z kopečka, byl jsem docela oddělaný - hlavně asi srdeční kapacita to nezvládala. Ale vezměte si to: zvon - ta úžasná schránka, která má SRDCE - potřebuje velmi silné LIDSKÉ SRDCE.
To byla ale odbočka ke starším věcem. Chtěl jsem říci, že jsme vždy velmi rád, když mohu liturgii hodin - nejčastěji nešpory - slavit v malém, intenzivně žijícím společenství. Znám jedno takové. Je to několik mnišek, žijících v zastrčeném koutě na kraji Prahy. Prožít s nimi půl hodiny v jejich bělostí zářící kapli patřívá pro mne k vrcholným zážitkům, které jsou teď navíc pro mne, když již nebydlím v Praze, dosti řídké. Vypravil jsem se tam i minulé pondělí. Shodou okolností byl den svaté Brigity a o té je dobré učinit aspoň malou zmínku: Žena, ovšemže šlechtična, tedy laik, obdařená mystickými vizemi, která navíc silně ovlivňoval církevní politiku své doby (14.stol.!) Naslouchali jí císaři, papeži i králové. a já jsem v ten den vkročil mezi pět bíle oděných žen, jichž si hluboce vážím a měl možnost půl hodiny s nimi sdílet jejich duchovní svět. Když jsem pak vykročil dále, měl jsem o čem přemýšlet: Přemítavým se stává náš duch před oltářem..., praví jedna z úvodních antifon Obřadu posvěcení člověka. A vskutku; má cesta totiž pokračovala do domu mé vrstevnice, sníž a s jejímž mužem mně váže dávné přátelství, která nyní nastupuje - na dráhu kněžky Obce Křesťanů. Otázka, která se vnucovala, byla: jak je tomu s duchovností u žen, jak jsme ji schopni vnímat a jsme ji ochotni vůbec připustit? Moudrá žena? - Ovšemže! Zkušená žena? - Běžné. Duchovní žena ??? Jistěže máme již hodně profesorek a jiných žen, které pronikly na toto specificky mužské pole. (Ovšem - neříkáme mužské tam, kde bychom po právu měli říci lidské? Vždyť duch je jaksi bezpohlavní.) Existuje však něco jako duchovní tradice sdělovaná a opatrovaná ženami? Tady se mi nejeví jednoznačná odpověď.(pod čarou - O cosi podobného se pokusily už za pozdního středověky polořeholní domy bekyň. Byly však záhy oficiální církví zakázány.) Ale v komunitách, jako je ta, kterou navštěvuji, by mohla vzniknout!
29.7.20012
andresius