|
1. Na počátku
v nadsmyslnu
Slovo bylo.
Ó mocná sílo,
jíž zrod zrodu zrodem se stal.
Otcovská hloubi
z níž stále proudí
s láskou to slovo;
a lůno Otcovo
ho přesto plné je i dál.
|
1. In dem begin
hô uber sin
ist ie daz wort.
Ô rîcher Hort,
dâ ie begin begin gebâr!
Ô vader brust,
^uz der mit lust
daz wort ie vlôz!
doch hat der schôz
daz wort behalden, daz ist wâr.
|
|
2. Jediným dšením
z obou se spájí
v líbezném plání
oběma známý
Duch, jak podoba přesladká
oběma roven
a s nimi spojen.
Tři jedno jsou -
znáš to pravdou?
Jak? Vždyť jen on sám sebe zná.
|
2. Von zw^en ein vl^ut,
der minnen gl^ut,
der zweier bant,
den zwein bekant,
vl^uzet der vil su^ze geist
vil ebinglîch
unscheidelîch
dî drî sîn ein.
weiz du waz? nein.
iz weiz sich selber aller meist.
|
|
3. To pouto trojí
k děsu nás strojí.
Myslit je nelze -
objímá vše
v počátku bezedné hlubině.
K posměchu je mu
vše, co má formu-
divuplný,
nepoznaný
kruh? - Snad bod jedině!
|
3. Der drîer strik
hat tîfen schrik,
den selben reif
nî sin begreif:
hîr ist ein t^ufe sunder grunt.
schach und mat
zît, formen, stat!
der wunder rink
ist ein gesprink,
gâr unbewegit st^et sîn punt.
|
|
4. Ale tu horu
bez odporu
rozum zdolá.
Stezka celá
vede mámením pouště;
do dálav a šíře
táhne se stále,
bez místa ale,
a o času neví míře
podobné jí není jistě.
|
4. Des puntes berk
stîg âne werk,
vorstentlichkeit
der wek dich treit
in eine w^uste wunderlîch
dî breit, dî wît,
unm^ezik lît.
Dî w^uste hat
noch zît noch stat,
ir wîse dî ist sunderlich.
|
|
5. Té pouště předěl
zrak nedohleděl
a krok neodměřil,
kam až její díl,
přesto je a nikdo neví, čím.
Je tu i tam,
hloubí i horou,
je vzdálená
i pod tvou nohou;
vpravdě však není tím ani tím.
|
5. Daz w^uste g^ut
nî v^uz durch w^ut
geschaffen sin
quam nî dâ hin:
us ist und weis doch nimant was.
Us hî, us dâ,
us verre, us nâ,
us tîf, us hô,
us ist alsô,
daz us ist weder diz noch daz.
|
|
6. Krásná a skvělá
touhou setmělá
beze jména
nezjevená
počátku ni konce nemá,
bez pohnutí
na své pouti.
Zná-li kdo, kde
její dům je,
nechť poví nám o její podobě.
|
6. Us licht, us clâr,
us vinster gâr,
us unbenant,
us unbekant,
beginnes und ouch endes vrî,
us stille stât,
blôs âne wât.
Wer weiz sîn h^us?
Der g^e her ^uz
und sage uns, welich sîn forme sî.
|
|
7. Děťátkem buď,
zavři svůj sluch
a v slepotě se
i tvá podoba rozpadne
co já, co ty, vše jedno je,
nech čas i byt
vydej se jít
stezkou, co nit.
Ta bezcestím
vede tě na poušť pokoje.
|
7. Wirt als ein kint
wirt toup, wirt blint!
Dîn selbes icht
m^uz werden nicht,
al icht, al nicht trîb uber hôr!
Lâ stat, lâ zît,
ouch bilde mît!
Genk âne wek
den smâlen stek,
sô kums du an der w^uste spôr.
|
|
8. Ó duše má,
Bůh proniká
celé mé já,
v nicoty božské
bezedný vnoř mě pramen;
uteč sebe
dojdeš ke mně.
Ztrativ sebe
mám jen tebe
a ztrácím se bytí nížinám.
|
8. Ô s^ele mîn
genk ^u z, got în!
Sink al mîn icht
in gotis nicht,
sink in dî grundelôze vl^u t!
Vlî ich von dir,
du kumst zu mir.
Vorlîs ich mich,
sô vind ich dich,
ô uberweselîches g^u t!
|
