Andresius | Zápolení s andělem smrti (Eliezer Diamond)

 Zápolení s andělem smrti: jeho podoba a význam v rabínských příbězích o smrti a umírání

(výňatky)

A,   "Když seděl rabbi Se`orim, bratr Ravův, před Ravem[1], tu uviděl že [Rava] umírá.[2] I pravil Rava bratrovi: ‚Pověz andělu smrti, ať mě netrápí.' On mu odpověděl: ‚Což ty sám nejsi jeho důvěrným přítelem[3]?' A Rava řekl: ‚Poněvadž můj osud[4] přešel do jeho rukou, již na mě nedbá.‘ Tu mu [rabbi Se`orim] řekl: ‘Zjev se mi ve snu'. Ukázal se mu tedy A na otázku: ‚Cítil jsi bolest?' odpověděl: ‚Jen jako píchnutí při pouštění žilou.‘”

B,   "Když seděl[5] Rava před rabbi Nachmanem, tu uviděl že [rabbi] umírá. I praví mu: ‚Pověz andělu smrti, ať mě netrápí.' I řekl mu [Rava]: Což nejsi významný muž?[6] Ale on odpověděl: ‚kdo je ctěný, kdo vážený, kdo uznávaný před andělem smrti?' Tu mu [Rava] řekl: ‘Zjev se mi ve snu' I zjevil se mu. A na otázku: ‚Cítil jsi bolest?' odpověděl: ‚Tak maličko, jako když se sbírá vlas z mléka; ale přesto: Kdyby mi Bůh řekl: ‚Jdi zpátky do světa jako předtím, nechtěl bych protože se toho[7] velice bojím.'

Tyto příběhy jsou poměrně podobné, ale přesto se významně liší. Co mají společné, je jakási záměna rolí u umírajícího učitele. člověk by čekal, že se před ním rozvine klasická scéna úmrtního lože rabína, kdy učenec na svém úmrtním loži předává svým žákům jisté poučení nebo moudrost. To jsou příběhy, u nichž smrt mudrce odpovídá jeho životu duchovního vůdce. Tady, v našich příbězích se ale role obracejí: učitel žádá žáka (Rava má v rabínské hierarchii přednost před svým bratrem[8] a rabbi Nachman je přímý Ravův učitel), aby zasáhl v jeho prospěch. Jaký smysl asi tyto příběhy mají? Co nám říkají? - Ano, naši učitelé nás mohou poučovat a inspirovat, až do chvíle jejich odchodu. Ale, když na svém odchodu stanou tváří v tvář smrti, jsou sami a bezmocní a často mají strach právě tak jako každý jiný člověk. To je poznatek na jedné straně děsivý, na druhé útěšný. Děsí nás poukazem na křehkost našich hrdinů tváří v tvář smrti; útěchou nám může být to, že strach ze smrti je hnutí, které s námi sdílí všichni lidé.
Podobnost mezi oběma příběhy je i v  míře bolesti, kterou oba učenci pociťují. Smrt rabbiho Nachmana je ještě bezbolestnější nežli smrt Ravova; přesto by se bál projít jí ještě jednou. Příběh o rabbi Nachmanovi nám ukazuje, že smrt není, nebo alespoň v první řadě není, pouze fyzickým fenoménem. Je strachem z temnoty, neovladatelným a neznámým okamžikem, který nemůžeme nikdy zvládnout.

Komentář překladatele: (lze bezbolestně vynechat)
tyto dva příběhy podle mého soudu dobře vykreslují onu dvojakou povahu smrti a její rozdílnou podobu, podle toho jak se jeví při pohledu z tohoto našeho lidského života a při pohledu z druhé strany. Při pohledu z duchovního světa není samozřejmě smrt spojena s žádnou výraznou "bolestí"; přesto zůstává temným okamžikem, těžkým momentem paradoxně právě pro své spojení s tělem (jež ve smrti opouštíme). Podobně těžce a nevábně musí z duchovního světa vypadat i zrození. Duše oproštěná od těla nemá smrt samu spojenou s žádnou bolestí. Přesto přirozeně netouží , a vlastně ani bez dalšího vtělení nemůže, tento pro ni těžký zážitek opakovat. V té souvislosti se mi vybavují slova Lukášova evangelia o tom, že "...jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.'(Lk 16,26)