Náboženství odpovídající naší době (D.Bumiller)

Náboženství odpovídající smyslu naší doby

"Náboženství", "víra" jsou pojmy, které na sobě nesou zátěž a příchuť církevnictví. Navíc máme tendenci soudit, že víra, respektive víra jako to, čemu se věří, jako soubor určitých názorů, je v rozporu s vědeckým myšlením. Původní řecké slovo, jímž se víra vyjadřuje, "pisteuein", však znamená nejen "věřit", ale i "důvěřovat". Důvěra se ovšem může zcela bez problémů zakládat na jasném a hlubokém myšlení. A platí to jak pro důvěru v určitého člověka, tak pro důvěru v nadsmyslový svět.

Takovou otázkou důvěry, jakou si klade moderní duch, je například, jak smýšlet o samotné mysli. Je myšlení pouhou funkcí mozku? K tomu, abychom vyprodukovali takový názor ovšem netřeba velkého duševního úsilí. Taková myšlenka se jaksi sama  nabízí; je to pasivní myšlenka. Pokud si ovšem představím mozek právě jako nástroj duše – třeba jako to, čím jsou housle v rukou houslisty – musím se vzchopit ke zcela nové myšlenkové aktivitě. Své myšlení nyní zaměřuji na duši a na ducha, myšlením musím uchopit nadsmyslné. Můžeme ztotožnit obsah myšlenky s určitým hmotným procesem v mozku? Ovšem i když sleduji proces myšlení a uvědomím si jej až do nejmenších detailů, přesto se tím nedoberu smyslu myšlenky. Myšlenka je samostatnou entitou, do sebe uzavřenou a v sobě spočívající, jež má určitý smysl, který lze uchopit jen díky intuici ducha. Kdyby tomu bylo jinak, bylo by možné přenášet myšlenky i jejich obsah, tedy moudrost, vnější cestou. Přání něčeho takového tkví v podstatě snu o Norimberském trychtýři, nebo knihy, jež se podkládá pod hlavu. Ale bohužel tomu tak není, nebo spíše bohudík, protože pak by vskutku nebylo ducha a svět by byl právě tak pustý, jak se jeví vnějším poznávacím smyslům.

Pokud dokáži pojmout myšlení jako duchovní věc, pak myslím myšlení samo; mohu si své myšlení postavit před sebe a prohlédnout, myšlení se stává svým způsobem jasnovidným, poněvadž vnímá duchovně. Myšlení počíná důvěřovat duchu, stává se myšlením víry.  Nevěřící je pak z tohoto pohledu ten, kdo z nedostatku duchovní aktivity považuje myšlení za mozkové procesy. Věřící postihuje myšlením nadsmyslné. Není to pouhá víra v pravdivost nepochopitelného. Je to víra, jež poznává.

Každé myšlení má v sobě sílu jasnozření, protože vidí to, co vnější oko nevidí.

Tělesné oko dokáže nazírat plnost barev, avšak nedokáže nahlédnout duchovní spojitost a provázanost myšlenek.

Po válce jsme často vídali následující obrázek: Dům, jehož polovina zůstala zachována, ale druhá byla od prvního patra výše zničená. Ale na přízemí bylo vidět, že dům byl původně vybudován symetricky. Na základě netknuté půle si tak člověk dokázal v duchu vybavit i celou druhou půli domu. Zrak mysli tedy dokáže vidět něco, co bylo, ale co tělesné oko už nevidí. Takových příkladů můžeme uvést celou spoustu. Jen si musíme v běžném životě trochu všímat toho, co ve skutečnosti poznáváme díky tomuto pohledu mysli. Většinou nám funkce tělesného a myšlenkového zraku natolik splývají, že je nedokážeme přesně rozlišit a činnost mysli podceňujeme.

Avšak jestliže postihneme v naší duši její duchovní rozměr, stojíme před další hádankou: Jak je možné, že zastaví-li se, nebo omezí, činnost mozku (jako třeba ve spánku), tento zážitek zmizí a duše se propadá do nevědomí? Je-li duch skutečně duchem, jak to, že  pohasíná ve svém vědomí? Nemají tedy materialisté nakonec pravdu, když vykládají duši i ducha jako funkce těla? Což si pravý duch sám v sobě spočívající nemusí být vždy sám sebe vědom?

Odpovídám: To, co vnímáme v běžném životě jako svého ducha, je pouhý odlesk naší vyšší podstaty. Zde leží klíč k oné závažné otázce našeho sebepoznání: Jsme zrcadlením sebe sama. Naše duchovní podstata vyzařuje do naší tělesnosti a odráží se tam jako v zrcadle – ponejvíce v nervové a mozkové struktuře a její funkci. Obraz, jež tímto zrcadlením vzniká, je právě naše obyčejné vědomí. Při poškození nebo omezení činnosti mozku nemůže vzniknout náležitý zdravý obraz. Duch a duše se sice od sebe neoddělí, ale nastane noc bezvědomí. Pomocí duchovních cvičení můžeme pozvolna procitnout svému vyššímu Já. Potom již neupadáme do nevědomosti. A selže-li mozek, duch to bude prožívat tak, jako když houslistovi selže jeho nástroj. Jím se již vyjadřovat nemůže, ale sám sebe si je stále vědom. Kdo věří svému vyššímu Já a věří v jeho probuzení, je vpravdě v moderním smyslu věřícím.

Jestliže se pojímáme jako bytosti ducha, budeme uznávat ducha za počátek a původ člověka i světa.  Neuspokojí nás vývojové hypotézy (jako například hypotéza o velkém třesku), které předpokládají pouze řetězové reakce materiálních procesů. Budeme chápat tělesnost jako konec božích cest a hmotu za kondenzovaného ducha. Tak se před našima očima vynáří vývojová linie sestupující shora dolů. Staré učení o pádu  nabývá nového smyslu. A proti darwinovské teorii vývoje se profiluje jiná, v níž jsou například zvířata výslednicemi odštěpených větví vývoje lidské bytosti; zvířata pocházejí z člověka, nikoli naopak.

Jako tlak na prsou a zlá můra tíží moderní vědecký světový názor představa země ztracené jako zrnko prachu kdesi uvnitř solárního systému, jenž sám se ztrácí uprostřed mléčné dráhy. Země není zrnkem prachu, ale semenem veškerenstva. Zrnko prachu mizí a pomíjí, ze semene však přes jeho nepatrnost poznenáhlu vzchází nový svět.

Můžeme to zde naznačit jen v krátkosti, přesto však, doufám, z toho vysvítá, že se na dění ve světě můžeme dívat rozdílným způsobem: buď pohledem aktivního ducha, nebo materialisticky pasivním, způsobem věřícím či nevěřícím.

Když smyslové oko pohlíží na svět, vidí vždy totéž. Oko ducha vidí různé věci podle stupně své vyspělosti. Bude mít sílu a odvahu uchopit nadsmyslové, nebo se zachytí pouze vnějších dojmů?

I člověk Ježíš z Nazareta byl zcela vnějším smyslovým zjevem. Někteří v něm viděli jen syna Josefova – snad dávného kamaráda dětských her a spolužáka, lidového baviče a společníka ve víře. Jiní v něm rozpoznali božího syna. A jaký postoj k němu zaujímáme my?  To závisí také na tom, jak smýšlíme o něm jako o člověku. Je pro nás jen produktem syntézy různých vlivů a tradic, nebo ho chápeme jako nadsmyslovou bytost, jež se při početí spojila právě s oním proudem dědičnosti a zděděných tradic? V prvním případě neuvěříme jen tak snadno, že mezi pozemskými lidmi se najednou přítomně zjevil Bůh. Smýšlíme-li však oním druhým způsobem, pociťujeme v sobě jistý zvláštní rozměr myšlení, díky němuž můžeme v tomto Ježíši rozpoznat Krista.

Je také možnost setkat se s Kristem díky osudu, zcela nezávisle na jakékoli předchozí myšlenkové aktivitě. I pak je ale třeba daný prožitek zapracovat a včlenit do svého obrazu světa – jak to třeba udělal Pavel, protože bez myšlení se člověk neobejde. Člověk se musí stát v duchu  činným a tak se stane věřícím ve smyslu, jaký odpovídá naší době.

Snad  mohou i tyto úvahy přispět k tomu, aby slova náboženství a víra ztratila své církevní předznačení. Víra totiž nestojí stranou proudu moderního života. Je to síla, kterou duch doby potřebuje.

Dieter Bumiller