Andresius | Oltář (Martin Buber)

Oltář ducha byl kdysi vzdělán na Západě v jednom alsaském klášteře mistrem Matyášem Grünewaldem a nyní ho ukazují v jiném alsaském klášteře, ale svou mocí stojí nade všemi kostely a církvemi, podobně jako slovo Eckhartovo, jenž dvě stě let před tím v alsaských klášteřích kázal. Tito dva – Eckhart a Matyáš, jsou bratři, čemu učí, je spolu spřízněno. Grünewald ovšem učí jazykem zázraků a barev a to tak, jak před ním ještě žádný Němec nedokázal.

To je pravý západní oltář ducha a Kolmar tak vyrůstá v západní Benares. Přistoupit k němu může ovšem jen poutník, jenž zachytil povolání v tomto jazyce.

A jako všechny veliké obrazy minulosti i tento naše doba (už na svém úsvitu) rozebrala. Když byl ještě celý, viděl ho poutník nejprve zavřený a na zavřených křídlech bylo ukřižování.

Na tomto obraze je churavý Kristus ve svém zmučeném těle s doširoka rozevřenými prsty přibitých rukou. Stranou před ním stojí rudý Křtitel, jenž na něj ukazuje jako nějaký gigantický vyvolávač a na druhé straně učedník třesoucí se jako věchýtek nebo bludička. Před nimi dvě pozemské ženy – dvě pozemské duše: stojící Maria a klečící Magdaléna.

Maria má oči zavřené Magdaléna otevřené. Mariiny sinalé ruce jsou zaklíněny do sebe, bez dalších detailů; Magdaléniny prokrvené ruce jsou zběsile zkřížené, takže je vidět jeden každý prst U Marie se ztrácejí před strašlivou smrtelnou bělobou pláště, jenž ji obepíná jako rubáš, i ty zbytky barev, jež se ještě drží na jejích rukávech, na prsou a na lemu roucha. Na Magdaléně není kousíčku místa, ať již na těle, či na oděvu, na němž by barvy jásavě nehrály a nezpívaly : její rumělkový oděv je přepásán sytě červeným pásem, proudící záplava zlatožlutých vlasů mu odpovídá a hýří i skrze tmavý závoj. Je zasnoubena s barvou stejně tak jako je Maria vydána své jednotné bezbarvosti: ale její barvy nejsou smyslné a Mariina bělost není zbavena života. Jsou to dvě duše. Žádná z nich není pravým duchem Země. Září do noci světa u pat Ukřižovaného, činíce tak každá svým zvláštním a přesto spolu spřízněným gestem, jakoby otázkou lidství.

Pak se otevřou křídla a obepnou svou zadní stranou z obou stran vnitřek. Odkryje se srdce oltáře. A tak je ho třeba čísti:

Nalevo Zvěstování. Zvěstuje se odpověď.

Uprostřed Narození. Na něm září křišťálovou čistotou jitro světa: V něm trůní Panna s dítětem Vysoko nad ním se řinou z nebeské slávy jako nekonečně zářivá pylová zrnka zástupy andělů. Slávou obepjati skrývají ještě svoji barvu v zářivém slunečním světle, jak však se houpavě snášejí dolů, nabývá v onom světě mezi nebem a zemí každý své vlastní barvy. A s ní již také poklekají na levém portálu nebo poletují hrajíce na své nástroje. "To je totiž materia ultima, nejvýsostnější hmota a ta sama v sobě povstává a jásá ve svém vyvýšení." Zázračné povstání barev se zde slaví, zázrak vzniku mnohého z Jednoty – První mystérium. Toto mystérium se nám zjevuje, ale neudílí ve statek. Sláva nebeské záře je duchem nebeským, nikoli pozemským, odtud k ní není přístupu. Andělé ji vylévají na zem, ale nevidí ji. My zase nedokážeme nalézt za závojem mnohosti živoucí Jednotu. Odejmeme-li barvy, nezříme světlo, ale temnotu, byťsi třeba opojivou a vábivou. Kdo se sebe shodí bílý plášť, odcizuje se životu a svoji pravdu může prožít jen se zavřenýma očima: "Poznáváme, že Bůh ve své podstatě není bytostný." Svět je náš barevný svět.

Jsme tedy vydáni napospas mnohosti jako Magdaléna? Byli bychom, neodvrátíme-li se od moci skutečnosti a nezapřeme-li v sobě plnost svého prožitku, tedy rozptýleni mezi věci a jejich podmíněnost? Musíme navěky těkat od bytosti k bytosti a od dění k dění neschopni pojmout jednotu veškerenstva?

Ale jen čtěme dále:

Napravo Zmrtvýchvstání. To je noc i den světa v jednom: uprostřed ohromné barvami překypující Slunce vznášející se ve hvězdném prostoru, jež se rozpíná ze svého světle žlutého středu skrze červená kola až po modrý okraj, jímž zasahuje v temnotu. A v ní, nad rozvaleným hrobem a poraženými strážci se strmě tyčí Zmrtvýchvstalý v plášti barvy prvních červánků, bouřkových mračen, blesků a nejjasnější nebeské modři, barevný požár od sluneční září ověnčené hlavy až ke konečkům prstů, skromně se růžolících. Čím je pestrost Magdalény ve srovnání s touto duhou všech světů? Čím je unylost Mariiny běli ve srovnání s jeho všezářící barvou? Sjednocuje tóny bytí ve svůj vlastní smysl, každý jeden tón, pročištěný a zintenzívněný – a všechny spojené zákonem všesvětové osobnosti. Nehýří, neplýtvají měnící se barvou; pyšní se svou nádherou jsouce  seřazeny okolo vyššího Já, jež je všechny – všechny barvy, všechny anděly a bytosti vůbec, do sebe pojalo a vyzdvihlo. To je zázrak oslavení, sjednocení mnohosti: Druhé mystérium. A toto mystérium je nám dáno. Zázračné hýření barev, na vše strany odhalená, vzestupná sláva věcí je duchem Země.

Už to není Žid Ješua,ve svém čase   putující a vyučující v Galileji – ale je to také Ješua.Není to jednorozený Logos, jenž sestoupil z bezčasí do času – ale je to také Logos; je to Člověk: Člověk od věků a všude, Člověk zde a nyní, jenž vystoupil k dokonání světa. Je to Člověk, jenž obsáhne svět a jeho rozmanitost ho nerozdrobí, spíše ještě více sjednotí – On Jediný Činný.

Miluj svět, neodmítá žádnou z jeho barev, ale také žádnou nepřijímá než je absolutně čistá a intenzívní. Miluje svět, ale bojuje za svou nepodmíněnost vůči všemu podmíněnému. Láskou dovádí svět až k nepodmíněnosti, nese svět vzhůru k jeho vlastnímu bytí. On, Jediný, tvoří ze světa jednotu.

Náš barevný svět, je svět. Ale je skrytý ve svém tajemství To spočívá ne v jeho nečistotě, ale v jeho sjednocení v nebeské slávě: Ta pak pochází z Vývoje a z Činu.

Nemůžeme nahlédnout za mnohostí živoucí jednotu. Můžeme však z mnohosti živoucí jednotu učinit.