"Chceš být zdráv?" - Tak se táže Kristus nemocného u rybníka Bethesdy. Mohlo by nás napadnout, že to je vlastně divná otázka. Je přece zcela samozřejmé, že nemocný chce být zdráv. Tak co? - Ovšem v Janově evangeliu nemůžeme počítat s tím, že by Kristus kladl bezvýznamné otázky a ptal se na samozřejmosti.
Vykresleme si tu scénu. Máme u rybník Bethesdu a v něm vodu, jež se občas vzdouvá. A podle něj pět baráků s nemocnými čekajícími na takový milostivý okamžik: slepí, chromí, vyzáblí, souchotináři - veškerá bída lidského rodu proměněná do tohoto zástupu ubožáků.
Čteme-li příběh v řeckém originále, s hrůzou si povšimneme, že v textově kritickém vědeckém vydání je pasáž o andělovi, který má údajně vzdouvat vodu vykázána do poznámek pod čarou, mimo rámec standardního textu. V důležitých rukopisech skutečně schází. To by se snad dalo vysvětlit tak, že v časech orthodoxně-církevního tuhnutí křesťanství mohlo otevřené mluvení o andělovi působícím ve vodě působit jako něco, co vychází vstříc pohanskému přírodnímu náboženství. Ale což Apokalypsa, připisovaná jako zjevení témuž Janovi, nezná anděla, který přísluší právě určitým vodám? (Zj 16,5)
Ona občas (v originále to zní kata kairos) tryskající voda umožňuje tím neviditelné duchovní bytosti, aby se v ní (lépe řečeno na ní) ztělesnila. Ale neměli bychom vlastně pro to používat výraz "ztělesnit". Je to jen přechodné, krátkodobé přijetí tělesnosti prostřednictvím vhodně uzpůsobené hmotné substance. Voda byla k tomu považována starými vidci za zvlášť vhodnou, a to právě když nebyla ve stavu mrtvé stagnace, ale byla oživena, prýštila, vzdouvala se, tryskala.
Anděly bylo možno prožívat právě v jejich pohybech sestupování a vystupování. Viděl to praotec Jákob ve svém nočním vidění nebeského žebříku a právě o tom také mluví Kristus ke svým učedníkům na počátku své dráhy (J 1,51). Při "vystupování" přenášejí do vyšších světů to, co uzrálo na zemi. Když "sestupují" přinášejí požehnání shůry tomu, co je pro ně na zemi vnímavé. Tak anděl z rybníka Bethesdy tam vnáší v milostný okamžik z vyššího světa uzdravující síly a tak činí na chvíli vřící vodu nositelkou a prostředkem éterického působení.
V obrazné řeči německých lidových bájí a pohádek přináší dále čáp malé děti právě z rybníka. Což není pozemská lidská existence odcizená svému nebeskému původu a propadlá chorobám a neduživosti v pravém slova smyslu "na suchu"? Ale rybník Bethesda (hebrejsky to znamená dům milosti) stále ještě umožňuje jakési zpětné napojení na původní, stvoření blízký stav.
Je tu ale podstatné omezení. Obnovení k obrazu počátečního zdraví od Boha nalezne ve vodách andělem vzbuzených pouze "kdo přijde jako první". Jako v případě anděla, ani zde to není nějaká "lidová pověra", přes kterou by se měl moderní čtenář bible povzneseně přenést. Přiblížíme si to, když uvážíme třeba toto:
Předpokládejme, že utahaný obyvatel velkoměsta, který si potřebuje odpočinout, si udělat výlet do okolí města, a řekněme, že v pondělí. To ale všude naráží na neradostné pozůstatky předchozího víkendu, kdy si na příslušná místa vyrazily tisíce lidí. Nejen, že je příroda všude pro oko znetvořena odpadky, ale dokonce i když se k ní všichni výletníci zachovali spořádaně a šetrně, i tehdy zůstává jakýsi dojem, že do přírody vstoupilo cosi rozkladného. Jakoby byla část jejích éterických sila právě odčerpána. Louky a stromy vypadají trochu jako papírové kulisy a celá ta krásná zeleň je jaksi "deéterizována". Během týdne, když je ponechána v klidu, se poněkud étericky obohacuje až k následujícímu vysání. Proto kdo si to může dopřát, vyhledává oddech v krajině pokud možno nedotčené lidskou aktivitou, v níž je ještě cosi cítit z oné "božské přírody". Ale to nemůže každý. Kdo tu možnost má, nechť ji vděčně přijme, ale ne bezděčně: Může se totiž těšit zotavení přírodními silami právě proto, že tam nejsou ostatní. Jakmile by tam jeho ostatní bližní přibyli - třeba z počátku jen v řadu stovek, nemluvě o statisících a miliónech - bylo by po každém léčivém účinku. Z tohoto omlazujícího pramene se může těšit vždy jen relativně málo lidí. A pak tedy se postupuje nemilosrdně podle pravidla: "Kdo první přijde, sklidí uzdravení - ostatní prominou." A k těmto znevýhodněným ostatním již po léta náležel onen nemocný od rybníka Bethesdy. Ze zvyku ještě čeká, ale již se vzdal naděje, že by se mu dostalo privilegia být první.
Ale teď přichází Kristus a bere to za úplně jiný konec. co je to převratně nové u tohoto jeho divu? Nemocný ve svém utkvělém přemýšlení dokáže říci jen:"Nemám nikoho, kdo by mě odtáhl do rybníka, když se pohne voda, a než se tam dostanu, jiný mě předběhne." A to je vše, co řekne na otázku: "Chceš být zdráv?" Ale s tím se Kristus nespokojí. Nesnaží se mu obstarat nosiče, který by jej zavčas donesl do vody. Obrací se však k nemocnému a budí skryté hlubiny nitra jeho bytosti. a na tento apel na samotné jádro jeho bytosti a v něm skrytou vůli dostává zprvu jen tuto odpověď. Zaznívá v ní rozkladná chronická únava, za léta neúspěchů zautomatizovaná. Můžeme si však představit, že - zatímco toto probíhá na povrchu vědomí - se přede Kristovo slovo "Chceš být zdráv?" zarývá do hlubokých základů duše. To by totiž nebyl nemocný jinak schopen na druhou Kristovu výzvu: "Vstaň, vezmi své lůžko a choď!" reagovat tak, že skutečně setřese své ochromení. Bez dalšího ohlížení na rybník Bethesdu je napřímen a obnoven tím, co se odehrálo mezi Kristem a vnitřním jádrem jeho bytosti.
Tím se otevírají nové perspektivy pro budoucnost. Je stále zřejmější, že přirozené ozdravění lidstva se v budoucnu nebude dát popřít. A bude stále významnější, na jakém základě pěstuje člověk svůj vztah ke Kristu. K tomu patří i ona vůle být zdráv.
Tato vůle může být u člověka narušena dvojím způsobem. Na jedné straně existuje nebezpečí, že tato vůle bude vnitřně ochromena. Nemoc se může velice snadno dostat do osudového spojení s egoismem. Leckdo se tak svou nemocí činí zajímavý, překypuje tímto zájmem sama o sebe a očekává, že každý, koho potká, bude tento jeho zájem sdílet. Nemoc společně s příslušnými ohledy a výsadami navykne nejednoho pacienta na to, že se ze svého privilegovaného postavení jaksi těší. Tím se ovšem velice oslabuje opravdová vůle k uzdravení, jež s sebou přináší opět ony střízlivé a neviditelné každodenní povinnosti. Dokonce se stává, že se lidé z určitých obtížných situací přímo uchýlí k nemoci. Počíná se to už ještě poměrně neškodně u školáčka, jenž si s výhledem na otravnou dřinu ve třídě přeje dostat malou chřipku. Něco takového se ovšem může později vyvinout v opravdové životní dezertérství.
Otázka: "Chceš být zdráv?" nepoukazuje tedy v žádném případě na něco samozřejmého.
Vůle ke zdraví, již v člověku vzněcuje Kristus, je vždy také vůlí po naplnění své životní povinnosti. Marný není ani úkol, který Kristu uzdravenému dává, totiž odnést pryč svou podušku. Je velmi symbolický. Uzdravený už není tím, jenž je břemenem, ale musí si zvyknout na to, že bude nyní brát břemena na sebe a ponese je, zatímco dříve potřeboval , aby někdo nosil jeho.
Ještě jinak: Vůle být zdráv může být u člověka být opravdová, ale i do takové opravdové vůle se může vmísit egoismus a proměnit ji v brutální čistě tělesné sobectví zaměřené na čistě animální úroveň. V Kristově smyslu má obnova tělesnosti být pouze průvodním jevem vnitřního uzdravení, vnitřního napřímení, povstání z hříchu.
Příběh o nemocném od rybníka Bethesdy má významnou dohru. Dokonce bychom v ním mohli vidět klíč k celému příběhu. Kristus nachází posléze uzdraveného v chrámě. - On ho tam chtěl potkat a chtěl mu ještě jednou pohlédnout do očí, aby to, co se již událo, bylo dokončeno a potvrzeno. Je to setkání ve svaté intimní sféře. Dochází při něm k uvědomění: "Hle, byl jsi uzdraven." A z tohoto poznání má vzklíčit nová vůle. Vůle, jež ponejprv sloužila k obnovení těla se pozvedá k vyšším cílům a projevuje se nyní ve své nejhlubší podobě. "Chceš být zdráv?" se proměňuje ve třetí Kristovo slovo: "Již nehřeš!" Chtěj přemoci chorobu hříchu!
I okamžik, v němž se příběh u Bethesdy odehrál, nám může něco říci. Byl tehdy "onen židovský svátek" - podle lepšího čtení. tím se v oné době mínil podzimní svátek stánků, následující po dni velkého smíření. Vše je tedy ve znamení podzimu, mohli bychom říci " v michaelské náladě". K ní se pojí to, že tehdy na podzim je člověk více nežli kdy jindy vyvázán z přírodních souvislostí a více sám sebou, a otázku "Chceš být zdráv?" prožívá mnohem vážněji a jeho "ano" na tuto otázku, jeho vůle po setkání s uzdravující vůlí Kristovou a obnovení božského obrazu v něm je mnohem upřímnější.