Lessingova pozdní léta (Wilhelm Schneider)

Wolfenbüttelská knihovna byla v Německu proslavená. Léta shromažďovány rukou Brunšvických vévodů se  v ní skrývaly ty nejcennější písemnosti. Kdysi je opatroval sám Leibniz, nyní tam seděl na místě knihovníka první německý novinář a kritik, ctihodný a obávaný Gotthold Ephraim Lessing. Svobodné spisovatelské povolání, bez vazby na jakoukoli dvorskou přízeň nebo univerzitní funkci, jež si zvolil už v devatenácti letech, ho vedlo nejprve do Berlínského "Vossische Zeitung", pak do Lipska, kde mu padl obětí starý Gottsched, onen pedantský kantor a idol starší generace, pak do vojenského ležení pod Vratislaví, jako dramaturga do Hamburku a nakonec v jedenačtyřiceti letech mu vyneslo stolici knížecího knihovníka ve Wolfenbüttelu. Místo bylo sdostatek honorováno, i když obnos nebyl vyplácen zcela pravidelně a také veliký okrouhlý knihovní sál, chrám plný knih, se nevytápěl. To poznával nyní, v únoru roku 1776 podle svých zmrzlých rukou.

Co to jen bylo za bláznivý rok! Tíseň jeho postavení, kdy se mu od korunního prince Ferdinanda neustále dostávalo jen slibů, ho nakonec přivedla k srdnatému rozhodnutí změnit místo i způsob obživy a vydat se na cesty: byl v Drážďanech, ba, také ve Vídni, u císaře Josefa si vyprosil audienci, a dobře ho císař přijal. Mohl i pobýt s Evou Königovou, elegantní a vytříbenou vdovou po bohatém hamburském kupci, která je s ním teď již pátým rokem zasnoubena, ale kterou si jako počestný muž přeci jen stále nemůže vzíti, když jsou jeho poměry takové nejisté. A pak se najednou objevil ve Vídni  brunšvický kníže Leopold a vyžádal si jej za průvodce na cestu po Itálii. A čímpak byl jiným, než jen nesvobodným a nedobrovolným hofmistrem, bez jakéhokoli vnitřního užitku, který by mu z toho plynul,. když pomlčíme o vnějších poctách. A teď seděl opět v chladném wolfenbüttelské knihovně. Až o čtyři měsíce později princ Ferdinand konečně svolí  a přidá dvě stě tolarů a tak získá Lessinga definitivně pro Brunšvik. A také se může konat svatba. Lessingovi je osmačtyřicet, Evě Königové čtyřicet. Nehraje snad náhodou ve své vlastní komedii? - Onoho Majora von Tellheim, kterého si vznešená slečinka Mína nemůže vzít, neboť jeho čest je porušena? Ale ne, není to komedie , spíše melancholické spojení dvou hrdých bytostí. A Eva je z Hamburku - z toho Hamburku, kde proti Lessingovi a jeho "Fragmentům anonyma" pořádá s patřičnou omezeností theologa tažení vrchní pastor Goeze. Jemu patří také Lessingovy úsečné odpovědi. Boj se zpátečnictvím neúnavného bojovníka Lessinga vždy posílí.

Na Vánoce sedmasedmdesátého roku se mu narodí syn, ale umře do 24 hodin. Tato osudová rána Lessinga zasáhne strašně. Na Silvestra píše příteli Eschenburgovi:

"Píši Vám v okamžiku, kdy má žena leží zcela smyslů zbavena, abych Vám poděkoval za Vaši účast.

Má radost trvala krátce: Jak nerad jsem se  sním loučil, s tímto synem. Vždyť byl tak moudrý, tam moudrý! Věřte nebo ne, ale těch pár hodin otcovství ze mně udělalo naprostého hlupáka! Vím, co říkám. - Co jiného, nežli moudrost ho přiměla, aby při první příležitosti odsud ze světa zase zmizel? Snad mi ten malý rošťák nakonec s sebou odloudí i matku! Je jen malá naděje, že mi ji ponechá. Jednou jsem se chtěl mít stejně jako ostatní lidé! ale  i z toho pošlo neštěstí!”

O deset dní později umírá i porodem těžce vyčerpaná šestinedělka. Druhý dopis:

"Má žena zemřela, takže už vím, i co je tohle. Těším se pouze, že už mi nezbývá prožít mnoho podobných zkušeností a je mi docela lehce. - Rovněž mě těší, že si mohu být jist soustrastí Vaší i ostatních přátel v Brunšviku.”

V co ještě doufá? Nepřemožitelný bojovník za jasnost a pravdu se sbírá z posledního těžkého úderu. O rok později, již sám stižen vleklou chorobou, věnuje nyní padesátiletý Lessing lidstvu nezralejší plod svého života - do orientálního pohádkového hávu zahalenou dramatickou báseň Moudrý Náthan, divadlo plné lidskosti a tolerance, s podobenstvím o třech prstenech. Tři velká náboženství, křesťanství, islám i židovství se odchýlila od původní pravdy. Kdo může říci, že ji pojal do svých rukou? Tím Lessing jakoby vtiskl pečeť na svá slova, jež napsal kdysi svému příteli Moše Mendelssohnovi: " Kdyby Bůh držel ve své pravici veškerou pravdu a v levici neustálé puzení k pravdě, byť s tím, že bude neustále vystaveno omylům, a promluvil ke mně: ‚Vyber si!‘ , s pokorou bych se obrátil k jeho levé ruce a řekl: ‚Tohle, Otče. - Čistá pravda je přece jen pro tebe samého.'”

Ale ještě nebyl konec s tímto hledačem pravdy. Ještě o rok později píše stručné stoodstavcové pojednání "O výchově lidského pokolení", v němž se zabývá třemi stupni božského díla výchovy. Z hloubi jeho duše se nyní vzpíná - zcela neslýchaně pro obrozenecký sluch a jeho představy - myšlenka opakovaného žití na zemi: "Proč by jeden a týž člověk se nemohl vyskytnout na zemi vícekrát? Což je tato hypotéza směšná jen proto, že je nejstarší? To jen protože lidský rozum hned upadl, když ho školská sofistika rozmělnila a oslabila... Proč bych se neměl vracet s posláním získat nové poznatky a schopnosti? Odnesu toho najednou tolik, že se znovu se vracet nevyplatí? ... Nebo že bych tím ztratil příliš mnoho času? - Ztráta času? A co tak mohu propást? Což mi nepatří celá věčnost?”

Těmito vzletnými větami zakončuje Lessing své dílo. Několik týdnů nato mu vyrazí pero z ruky smrt. Umírá dvaapadesátiletý, 15.února 1781 v Brunšviku.  Když dnes po dvoustech letech na něm spočine náš pohled, musíme říci, že byl jako bystrý myslitel, mocně burcující ze spánku,  jako první umělecký kritik vždy hledajícím člověkem a bojovníkem, který svůj cíl nalezl až na konci života. Jeho díle se stalo základem pro další rozvoj a rozkvět německého ducha.