Naopak

Není nad zkušenost. Jaja, pokývne hlavou gurmán a třeba si při tom i pomlaskne. Ale onu řadu představ, které se nám vybaví v podobné souvislosti, musíme hned v počátku zarazit. Naše zkušenost je totiž mnohem obsáhlejší nežli specifická zkušenost labužníka, ať v jakémkoli oboru. A patří k ní zkušenosti, které jsme s to označit jako příjemné, ale v nemenší míře i ty, které hodnotíme přesně opačně, jako nepříjemné až bolestné. Mé úvodní tvrzení mířilo právě tímto směrem.

Hrozíte se? Není čeho, není to zvrácené. Svět prostě nemůžeme nadefinovat podle svých představ: přesahuje nás, přerůstá nám přes hlavu a působí v něm síly, jaké běžnými fyzickými a psychickými silami nemůžeme zvládnout. Pokud jsou tyto síly a procesy (nebo i jednotliví lidé!) zaměřeni proti nám, nebo pokud jim prostě stojíme v cestě, zasáhnou nás. To JE součást životní zkušenosti každého člověka.

Máme tedy takové situace vyhledávat? To snad přímo ne, ono to ani není nutné: náš osud a jeho vůdce je vyhledává za nás. Ale máme za ně být vděčni, když přijdou. Proč? Protože právě tyto prožitky nám umožňují skrze ten který konkrétní prožitek (pro jednoduchost můžeme mluvit třeba o bolesti) proniknout jaksi na druhou stranu; můžeme, když se nám podaří zvládnout nejrůznější nepohodu, strach a úzkost s tím spojené, jakoby proplout tím zážitkem na druhou stranu, uchopit jej a podívat se na něj; tím se stáváme jakoby pány této situace, tohoto konkrétního typu zážitku.

Je zajímavé, že radostné a příjemné zážitky většinou tento rozměr nemají. Snad jen u těch nejintenzivnějších uměleckých a intelektuálních prožitků může dojít k jakési ekstázi, která nám umožní se někam posunout – tedy to, co nám běžně způsobí každá středně velká bolest.

Toto je zkušenost běžného života a tudíž přístupná víceméně každému. Další její stupeň je ovšem obsažen ve speciálních knihách zabývajících se duchovním životem a zážitky přesahujícími rámec běžné zkušenosti. (Když píši "běžné", míním tím i tu svoji.) Někteří svědci těchto zážitků [1] píší o zvláštní obrácené perspektivě, s níž se člověk setkává v nižším duchovním – vlastně snovém (tzv. astrálním) světě; jde o to, že zážitky v něm působí jaksi obráceně: vášně a tužby, jež jsou vázány na naši osobnost, k nám přicházejí jako obrazy zvenčí a naopak.

Co člověk vytvořil ve svém (převážně nevědomém) duševním životě za dne, se nám v tomto světě vrací z obrácené perspektivy – hněv může být reprezentován setkáním se zuřivou šelmou apod. Princip je to, doufám, dostatečně jasný, a snad jisté stopy takových zážitků v nás také ještě jsou. Pokud uvedené pozorování platí, jenom nám to potvrzuje důležitost toho, aby člověk dokázal nějakým způsobem "vyjít ze své osobnosti" a pohlédnout na nejrůznější své činy a zážitky i "z druhé strany", "naopak". Bolest nám k tomu poskytuje jedinečnou možnost.

Tuto úvahu bych chtěl doplnit ještě o malou kulturně historickou souvislost. Mnohým obdivovatelům církevního umění, často nejdou do hlavy některé hodně "divoké" atributy světců. Proč má, prosím pěkně svatý Vavřinec rošt a svatý Linhart okovy? Proč má apoštol Šimon pilu a svatá Terezie šíp? A navíc ta spousta svatých s nejrůznějšími vražednými nástroji v rukou, kopími, meči, sekerami, háky? Nejhůře vypadají právě svatí s mečem; vzpomínám si na jeden velmi nepříjemný dojem z vyobrazení svatého Kiliána. A i apoštol Pavel často třímá v ruce meč. Ano, poučenější vědí – jistěže jsou to nástroje jejich umučení, ale stejně se vnucuje otázka: proč jim tyto strašné věci dávat do rukou?

Perspektiva, kterou jsme nastínili v předchozím odstavci, nám možná pomůže tuto hádanku rozřešit. Svatí jsou postavy duchovního světa. Jsou to lidé, nebo alespoň byli lidmi a žili na zemi. Během svého života na zemi zažili často neobyčejné věci. Svatými se však stali ne pro tyto neobyčejné události samotné, ale proto, že tyto často až děsivě temné a bezvýchodné situace dokázali silou své morální osobnosti za přispění víry a milosti zcela proniknout a proměnit. Protože skutečně dokázali přenést zážitky svého života na duševně-duchovní úroveň, projevují se tyto zážitky nyní obráceně, v opačném směru. a tak tedy utrpení, které museli a dokázali snést, se v jejich rukou proměňuje ve velkou aktivitu a moc. Mají své utrpení skutečně "v rukou", neboť je dokázali tím nejlepším způsobem překonat.

Nepřesvědčí nás to konečně o prospěšnosti utrpení?

22. prosince 2011

Václav Ondráček