Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Každé období života má svůj smysl, svůj vlastní úkol. Nalézt jej a orientovat se v něm je to nejdůležitější, v čem spočívá celková adaptace na život.
Erich Stern, Člověk ve druhé polovině života (Der Mensch in der zweiten Lebenshälfte)
Dělení lidského života do fází je už dlouhou dobu sporné. Podle jednoho hlediska vůbec žádné fáze neexistují, každý vývoj je při každodenním a přesném pozorování biografie člověka jen průběžnou změnou. Je tomu jako při přechodu ze dne do noci. Sledujeme-li tento děj po minutách, nikdy nemůžeme říci: "nyní končí den, noc je tady". A přece je najednou fakticky úplná tma, je noc a v té chvíli můžeme najednou konstatovat rozdíl mezi dnem a nocí. Právě tak nemůžeme určit přechod od mládí v dospělost přesně na den, a přece existuje okamžik, ve kterém už člověk získá tolik rysů dospělosti, tolik známek toho, že definitivně vysvléká mládí, takže můžeme právem hovořit o tom, že nyní člověk dosáhl (běžné formy) dospělosti.
....Zvláště v první polovině života tvoří biologický vývoj důležitý základ nové psychické a duchovní orientace. V druhé polovině života přejímá tento úkol, tj. stanovení cíle a volby norem, ovšem přibývající měrou duchovní osobnost,. Jak uvidíme, musí se člověk kolem čtyřicítky, na začátku sestupné biologické linie života, vymanit ze svázanosti s biologickou involucí a vyrazit kupředu k vyšší duchovním úrovni.
Existují systémy, které rozdělují lidský život na periody po 7, 14 nebo 21 letech, a soustavy, které stanoví 5, 7 nebo 9 nestejných fází života.
Ovšem rozdíly mezi různými soustavami jsou menší, než se zprvu zdá. Ve všech soustavách jsou totiž nejdůležitější body životních proměn prakticky totožné, nehledě na to, že dělení závisí na sekundárně zvolených kritériích.
Nejstarší soustava, která ovlivňovala naši západní kulturu, je řecké dělení do hebdomad, tedy do 10 fází po 7 letech. Od svých současníků se liší Ptolemaios, který dělí život do 3 pravidelných fází, jež jsou vždy pod vlivem určitých planet. Římané znali 5 životních fází:
0 - 15 let: pueritia - rané dětství a latentní fáze prvních školních let,
15 - 25 let: adolescentia,
25 - 40 let: iuventus - první fáze dospělosti,
40 - 55 let: virilitas - druhá fáze dospělosti,
od 55 let: senectus – stáří
Z holandských autorů navazuje na dělení Římanů Ruhmke, který vsunuje ještě praesenium od 55 do 65 let a podle něhož začíná stáří až v 65 letech.
Wattering (podle Ruhmka) navazuje na řecké dělení do 10 fází po sedmi letech.
0 - 7 let: doba fantazijního života ,
7 - 14 let: doba imaginace,
14 - 21 let: puberta a adolescence,
21 - 28 let: získání životní základny,
28 - 35 let: utvrzení a ověření správnosti (verifikace) životní základny,
35 - 42 let: druhá puberta - nová orientace v rámci profesionálních cílů,
42 - 49 let: maniodepresivní perioda,
49 - 56 let: boj proti vlastnímu zániku,
56 - 63 let: moudrost,
63 -70 let: druhé mládí - člověk vědomě akceptuje změnu; v této fázi člověk může ještě jednou dosáhnou vrcholu svého života.
Také Steiner vychází z deseti vývojových period, z nichž každá trvá 7 let: třikrát sedm roků psychofyzického vývoje, třikrát sedm roků vlastního duševního vývoje a třikrát sedm let vývoje ducha. Tak projde člověk během 63 let všemi stupni svého vývoje a pak má ještě desáté sedmiletí, aby svůj vývoj konsolidoval. V 70 letech je připravený shromáždit plody svého života a odevzdat je společnosti.
Zde uvedu stručně upozornění. Nikdo z autorů, kteří popsali běh lidského života v sedmiletém nebo čtrnáctiletém rytmu, a to platí také pro Rudolfa Steinera, tím nemyslel, že se fáze střídají na den přesně. Jsou to spíše milníky, průměrné hodnoty, ideální časové úseky, kolem nichž se pohybuje individuální vývoj. Ale přece jen jsou to měřítka, o něž se můžeme opřít, abychom případně rozeznali důležité odchylky. Můžeme podle nich hledat příčiny akcelerace nebo retardace. V dětském věku je takové hledisko zcela normální: dítě, které není v 7. roce zralé pro školu, má nějakou poruchu ve vývoji. Mladý člověk, u něhož nastává puberta již v 9. roce nebo teprve v 17. roce, je většinou již v lékařské péči. Čím je člověk starší, tím spíše u něho může nastávat urychlení nebo zpomalení jednotlivých fází jeho individuálního vývoje, aniž by to bylo patologické. Steiner pojednává o třech rovinách duševního vývoje, které označuje jako duši smyslově vnímající, duši rozumovou a duši vědomou. Mezi 21. a 42. rokem života pak můžeme postupně na tyto roviny umisťovat hodnotový střed osobnosti nebo dominující centrum lidského vývoje.
...
Nejznámější autorka, která se zabývá průběhem lidského života je Charlotte Buhlerová. Ta opět rozlišuje 5 fází života, které souhlasí s fázemi podle Ruhmka. Ale důležitější než dělení do period je idea Charlotte Buhlerové, že každý člověk má vůdčí motiv, na jehož základě si stanoví cíle a volí cestu k uskutečnění tohoto cíle. Podle Charlotte Buhlerové se v průběhu života uskutečňuje vývoj na základě určitých základních biologických tendencí. Těmi jsou:
1) uspokojování potřeb
2) přizpůsobování, což znamená sebeomezováná z vnitrních popudů; můžeme je také nazvat regulací životních procesů,
3) zachovávání vnitřního řádu, které je umožněno kontinuitou (Charlotte Buhlerová zde uvádí jako příklad pravé svědomí, které prostřednictvím " pravého Já" takto působí další sebeomezování),
4) tvůrčí expanze.
Různé fáze života jsou se definují různou intenzitou těchto základních tendencí.
Kromě toho spočívají podle Charlotte Buhlerové možnosti vývoje na protikladu mezi vitalitou (biologicky - tělesným aspektem člověka) a mentalitou (duchovním aspektem člověka), který je zaměřen na realizaci životního úkolu. Vidí tak ve vzájemné interakci dvě vývojové linie - biologický a duševně duchovní vývoj. Ony základní tendence vycházejí z biologické osobnosti , duchovní osobnost na ně působí motivy.
Psychický aspekt průběhu života se stává "průběhem motivací". Každý život má svůj hlavní cíl - vůdčí motiv. Vedle biologického života, který sestává z budování - rovnováhy - odbourávání - smrti, se staví schéma biografické, typu: rozběh - hledání a zkoušení - definitivní cesta - vrchol - bilance a sestup.
...
Zvlášť důležitý příspěvek k průběhu lidského života přinesl filosof Guardini. Jeho kniha "Období života" (Die Lebensalter) by měla vlastně ležet na každém nočním stolku. Ačkoli ji snadno přečteme za jeden večer, obsahuje mnoho pečlivě formulované lidské moudrosti a bystré postřehy Několik vět z této knížečky: "Člověk se stále znovu a znovu vymezuje...... ve všech fázích je to jeden a tentýž člověk, který zde žije ... totiž osoba, která o sobě ví a která zodpovídá za dotyčnou fází života... každá fáze je ojedinělá a nemůžeme ji odvodit ani z předchozí ani z následující fáze ... Podoby života dávají také podobu hodnotám... Mezi nimi se pak vynářejí určité hodnoty, které přijímáme za své dominanty... Dítětem není člověk jen proto, že má vyrůst, ale také proto, i když ne prvořadě, aby bylo sebou, tedy dítětem a jako dítě také člověkem.Člověk žije v každé fázi života... Opravdové dítě není o nic méně člověkem než opravdový dospělý člověk."
Guardini hledá pro každou fázi její dominantní hodnotu, těžiště nebo hodnotový střed. Jeho fáze jsou:
1) život v mateřském lůně, zrození a dětství,
2) krize dospívání (puberta),
3) mládí (adolescence),
4) krize ze zkušenosti (přechod od adolescence k expanzivnímu dospělému věku),
5) plná dospělost (třicátníci),
6) krize ze zážitku hranice (počínající čtyřicátníci),
7) vystřízlivění
8) krize z odpoutávání,
9) moudrost.
Je nápadné, že Guardini se zabývá především důležitými švy mezi fázemi života. Pro všechny fáze platí: "Všechny tyto fáze dohromady vytvářejí celek života. Nikoli však tak, že by z nich byl složen. Onen celek stále existuje - na začátku, na konci a v každém bodě .......... Každá fáze je součástí celku a také součástí každé jiné fáze. Škody v jedné fázi škodí celku i každé jednotlivé fázi zvlášť."
..........
Do čtyřicátého roku života má člověk před sebou budoucnost. Ještě je všechno možné, to vlastní teprve přijde. Nyní tato budoucnost dostává horizont, hranice. Ještě 25 let do penze, a co bude pak? Najednou čas ubíhá stále rychleji, zatímco minulost je stále delší. ... Člověk se nyní zajímá spíše o činnosti, v nichž hraje úlohu vědění, životní zkušenosti a schopnost úsudku. v posledních letech této fáze se člověk pídí především po tvůrčí činnosti nebo po velkých výkonech komplexnější duchovní povahy. ....
Proces, který Jung označuje jako "oproštění od lpění na sobě" popisuje Martha Moers následovně: "Člověk příliš soustředěný na sebe, hnaný touhou vyniknout a úsilím o moc a prospěchářský v okamžiku blížícího se stáří dospěje do krize, v níž se promění celý jeho život. A po jejím překonání se musí rozhodnout, jak vykročí vstříc konci svého života.”
Právě lidé s určitým duchovním úkolem, například umělci nebo vůdčí politické osobnosti, teprve nyní dostávají ten pravý rozlet a prožívají padesátku jako začátek opravdové tvůrčí fáze. ..."V žádném jiném období života není duševní konstelace již tak příznivá pro rozsáhlé uvolnění z přehnaného zaujetí vlastním Já, a tím také pro rozvoj pravého soucitu a nezištné připravenosti pomoci", říká Martha Moers. Chtěl bych zde ještě jednou připomenout odlišnost biologických pudů, touhy, jež vládne v duši a duchovního zaměření čili impulsu vycházejícího z vůle. Na lidskou duši působí ze dvou stran síly, odrážející se v prožívání vlastní existence: "zezdola" působí pudy nebo vášně, "shůry" tendence.
Ve střední fázi života musí Já všechny pudy a vášně pozvednout "vzhůru ", a pak je v duši konfrontovat s vlastními tendencemi. Výsledkem tohoto procesu je rozvoj různých aspektů lidské duše, které jsem podle Rudolfa Steinera označil jako duchovníuše pociťující, duše rozumová a (Já) duše vědomá
Po čtyřicátém roku života má člověk k dispozici všechny tyto aspekty své psýché, v dalším průběhu života může všechny tyto aspekty použít. Tím vzniká velká otázka: K čemu je mám použít? Co mám vlastně v tomto životě dělat? Jaký je můj opravdový úkol?
Na konci čtyřicátých let života dochází k postupnému oslabování krize. Nyní se ukazuje, zda člověk nalezl něco nového či nikoli. Jestliže tomu tak není, má nastávající životní fáze tragickou, sestupnou tendenci. Člověk stále více propadá své práci. Každého mladého člověka v expanzívní fázi života považuje za své ohrožení. Stále častěji si myslí, že má právo na svůj vlastní stav a postavení, to znamená: člověk se křečovitě drží svého formálního postavení. Nic nového již nedokáže zpracovat, idealizuje svou minulost a vlastní zkušenosti ze života. Dnešní mládež nic neumí, je zhýčkaná, příliš mnoho vydělává, je drzá a nemá žádný respekt vůči starším (tyto výroky nacházíme už ve staroegyptských textech).
...Také poznámka jako: "Jsem ještě zde, ještě se mnou musíte počítat, ještě několik let mám zde vše v rukou", ukazuje na beznadějný pokus, jak prosadit svou autoritu, která už fakticky neexistuje. Je samozřejmě otázka, zda takové situaci nelze dobrou personalistikou předejít. Ještě se o tom zmíníme později.
Pro muže, který překonal krizi čtyřicátých let života, je padesátka vysvobozením. Horizont je větší, jsou vidět nové a dalekosáhlé všeobecné problémy. Život je zajímavější, distance od malých všedních problémů je větší.Pociťuje dosud nepoznanou hlubokou radost, když vidí, jak mladí lidé v expanzívní fázi života rostou. Při zaujetí takového postoje je možné být mladším nápomocen radou i činem a být od mladých lidí akceptován
Vývoj však ještě není u konce. Přibližně v šestapadesáti letech (je pozoruhodné, že tento věk udávají téměř všichni vědci) začíná nové období. V poslední fázi se život odehrával jakoby na náhorní výšině: člověk měl sice daleký výhled, avšak přece jen vnímal převážně svět okolo sebe. Nyní opět obrací pohled do nitra. Téměř se zdá, jako by nyní člověk musel všechny hodnoty znovu existenčně prožít.
Ruhmke a Charlotte Buhler hovoří o této fázi proto jako o preseniu; zdůrazňují, že při něm je rozhodujícím činitelem vyhlídka na nadcházející konec nebo alespoň na odchod do důchodu. U mnoha lidí vzniká pocit, že musí ještě jednou projít těžkým obdobím. Ještě jednou musí vše projít oním "zemři a vznikni". Nalezené hodnoty vlastně zůstávají neotřeseny, ale je jasné, že jsme si je fakticky ještě neosvojili. Položíme-li si otázku, co si vezmeme s sebou branou smrti jako plod našeho života, odpadá mnohé, co bylo vázané na vědění, postavení a zkušenost. Mnozí prožívají začátek této fáze jako předzvěst ještě větších zkoušek, pro mnohé vystupuje do popředí pocit, jako by nyní dostali úkoly, které si nikdy nepřáli. U muže také často dochází ke zklamání z povolání. Je-li člověku přes šedesát, myslí si ostatní, že už příliš dlouho zavází, i když ještě perfektně funguje. Ještě jednou se musí člověk osvobodit od věcí, které sám vybudoval a nechat druhé, aby v nich pokračovali. Až tehdy se skutečně vymaní a osvobodí. Před tím o tom člověk jen teoreticky uvažuje.
Nyní je nejvyšší čas k připravit se na to, co ještě chceme vykonat, co uspořádat, čeho nechat, a pustit se do toho, co chceme dovést do konce. Narůstá v nás strach, že jsme snad vykonali méně, než jsme zamýšleli. Připomínáme si minulost a je pro nás nepochopitelné, že jsme ztratili tolik drahocenného času pro nějakou nicotnost. Mnohý uvažuje takto: "Kdybych tak měl před sebou všechen ten čas, který mi dříve uplýval jako písek mezi prsty!" "Můj život nemá již žádnou velkou budoucnost - a co nakonec všemu navzdory přetrvá?"
V jistém ohledu životní vývoj dospívá v třiašedesáti letech ke svému předběžnému závěru. Ve svém mládí, když jsme byli malé děti, školáci a adolescenti jsme přijali nesmírně mnoho. ... V posledních letech před dosažením onoho biblického věku nyní můžeme provést vyúčtování a vyladit se na klid a mír stáří, avšak také na jeho zvýšenou vnitřní aktivitu, z níž nakonec vyrůstá dobrota. Ale také se musíme naladit na ubývání tělesných sil, na vetchost a závislost na ostatních lidech. Kdo by si nevzpomněl na příběh z mládí, kdy děda nesměl jíst u stolu s ostatními, protože by rozlil polévku. Musel sedět v rohu a jíst z dřevěné misky. Jednoho dne viděl otec, jak syn osekává kus dřeva. "Co to bude?", ptá se ho. Odpověď zní: "Dělám pro tebe dřevěnou misku, až budeš tak starý jako děda." Budeme se ještě muset naučit přijmout svůj tělesný úpadek, nebo zemřeme jako zdraví lidé? To jsou konkrétní problémy každého, kdo se připravuje na stáří....Dopisy a výroky velkých starých lidí ukazují, že prožívajíposlední léta svého života velmi rozdílně . Tak jeden starý člověk, kterému je hodně přes 80 let píše, že totální závislost jej nakonec vedla k tomu, že šel do sebe a dokázal opravdově a hluboce prožít slova: "Kristus ve mně". Jiní staří lidé zase zoufale lpějí na životě a který jim pomalu uniká.
Víme, že i ve vysokém stáří se mohou rozvíjet tvůrčí síly. Asi před dvaceti lety sklidila velký úspěch jistá Grandma Moses, což byla žena, která začala malovat, když jí bylo téměř 80 let. Její výstavy a ilustrace vycházející v časopisech měly u publika velký úspěch. .... Starý Goethe jednou charakterizoval fáze života takto: dítě je realista, mladík je idealista, muž je skeptik a stařec mystik.
Pomáhat starým lidem a vytvářet pro ně tvůrčí a stále ještě plodný soumrak života je důležitým úkolem. Tak jako je pro dítě potřebná životní kultura, vycházející z jejich domova, tak by měla i pro staré lidi být vytvářena jejich domovu vlastní a jejich životním pocitem prozářená kulturní atmosféra. Domovy pro seniory by se měly stát středisky, v nichž se konají přednášky, koncerty a kreativní kursy, kterých se mohou účastnit lidé ze sousedství. Obě strany mohou z toho mít prospěch: sousedé by mohli mít centrum, kde se dějí zajímavé věci a staří lidé by neztratili kontakt s okolním živým světem. Víme, že zdravotní stav aktivních starých lidí je lepší než zdravotní stav starců, kteří vegetují jen u televize a u rádia anebo již ani k tomu nemají sílu. Existuje mnoho umělců, kteří vytvořili svá nejlepší díla až po sedmdesátce. Traduje se výrok japonského malíře Hokusai o tom, že vše, co udělal před svým třiasedmdesátým rokem, nemělo hodnotu a jeho umělecká dráha začala teprve potom. Tizian namaloval svá úchvatná díla, když mu bylo téměř sto let. Verdi, Richard Strauss, Schütz, Sibelius a jiní skladatelé pracovali ještě dlouho po osmdesátce a seznam hudebníků, kteří tvořili ještě po sedmdesátce je příliš dlouhý na to, než abychom je zde mohli uvádět. Spisovatelé, malíři a hudebníci mohou ve srovnání s vědci a podnikateli vykonávat svou práci často mnohem déle než oni. To tkví v tom, že ve stáří stále více pronikáme do nitra, zatímco ubývá schopnost vnímat to, co se děje vně. Často jsem zažil, že starým podnikatelům, kteří nechtěli uvolnit své místo, sice zůstala inteligence a rutina, ale rapidně u nich klesla schopnost, správně vyhodnotit nové situace. A tak přivedli mnohé úspěšné podniky na pokraj krachu a do konkursu Pokud však jde o to, čeho dosáhli lidským zráním, je jasné, že moudrost starých lidí se může projevit ve světě neomezeně. Každému, kdo je ještě aktivní, se tu otevírá rozsáhlá oblast. Nyní může zrekapitulovat to podstatné v životě, nalézt svět hodnot a smyslu, který již nepomíjí.