Mijnheer, kdepak bych byl zklamán, děkuji Vám. Půjdu si svou cestou, beze strachu a nepokoje. Dotklo se mne však, jaké zoufalství se dotýká vašeho života. Považuji život vůbec za nejsilnější pozemskou i nadzemskou moc. Nikdo nám nemůže vzít život, ani my sami, ani naši nepřátelé, dokonce ani Bůh. Podoba naší existence se může měnit, ale její podstata zůstává nezměněna, o jejíž zdokonalení usilujeme. Toto úsilí chápeme jako poslání, které nazýváme "já".-
Relací
O hostinské Marii Hollové z Nordlingenu, jež byla udána coby čarodějnice, přesto však vyvázla
Když čiperná hostinská z hospody "U koruny" postavila před městského písaře Paula Meiera s milým slovem džbán piva, napil se z něj hluboce, utřel si pěnu z vousů, vstal a pokynul dvěma biřicům, kteří čekali u dveří. Tváří v tvář ohromenému hostinskému i před zděšením oněmělými pijáky dal hostinskou okamžitě, jak tam stála, arestovat pro naléhavé podezření z čarodějnictví. To se stalo odpoledne, dne 28.října léta páně 1593. Ještě téže noci městský písař, biřicové i poslíček Marii Hollovou znásilnili a druhého dne tvrdili, že s ní obcoval ďábel - poznali to neomylně po vilném sténání a křiku, jež pronikaly skrze žalářní zdi. Následujícího dne přišli osobně oba právníci velké městské rady, Sebastian Röttinger a Conrad Graf, společně s purkmistrem Georgem Pferingerem. Před jejich očima musel kat delikventku úplně donaha svléci. Na jejím jinak pěkně stavěném těle bylo jasně vidět černé skvrny od jejího nočního obcování s ďáblem. Přes bedlivou prohlídku, na níž se osobně podíleli i oba doktoři u ní nebyly nalezeny žádné ďábelské amulety. Doktor Röttinger se posléze ještě nabídl, že důkladně prozkoumá kůži a bude hledat místa, jež mohou být pomazána ďábelskou mastí a tak učiněna necitelná. Jasně byly vidět určité jaterní skvrny, do nichž kat píchal jehlou. Kdyby na jediném z těchto míst nebyla vytekla žádná krev, byla by ihned byla usvědčena jako čarodějnice. Ale jí tekla krev všude, čemuž se purkmistr velmi divil. Doktor Graf ovšem rychle vysvětlil, že to působí ďábel, aby oklamal úřady a svou družku ochránil. Poručil ostříhat jí její husté světlé vlasy, jež rozpuštěny jí sahaly až k bokům a také ohanbí. Pak se jistě naleznou ona skrytá místa. Ale doktor Röttinger tomu prozatím zamezil. Místo toho se obrátil na Hollovou s přátelským dotazem, zda věří na čarodějnice. Ona si ho však jen změřila nenávistným pohledem a mlčela. Kdyby to byla popřela, byla by hodna smrti. Kdyby byla přisvědčila, dokázalo by se tím, že o čarodějnicích něco ví. Důstojní pánové se pak poradili, co učinit dále. Městský písař navrhoval zkoušku vodou. Doktor Röttinger byl však toho mínění, že na to je ještě čas. Purkmistr pak sdělil Hollové příkrými slovy, že usvědčená čarodějnice Rebeka Lemp, tvrdila před tím, než ji odvedli na hranici, že ji, Hollovou, spolu s dalšími, které vyjmenovala, viděla na Blocksbergu tančit s ďáblem a jasně ji poznala. Hostinská nato vydala tak pronikavý chechtot, že se všichni přítomní vyděsili. Pak se vysmála městskému písaři, jak to, že teprve teď připadl na takovou hanebnou pomluvu, když Lempovou upálili již před třemi roky. Ten s temnou tváří mlčel. Hodili jí žíněnou košili a vsadili ji do klády. Usoudili, že má zpytovat svědomí. Příštího dne ji velebnosti opět navštíví a to se už musí doznat. Ani evangelický superintendent Wilhelm Lutz s ní nic nepořídil o odešel od ní otřesen. Vznešená rada se tedy usnesl ukázat jí mučírnu a mučicí nástroje a dát jí katem pečlivě vysvětlit možné postupy. To už zacloumalo s mnohými, ale nikoli s Marií Hollovou. Byla tedy určena lhůta pro vyšetřování útrpným právem. Nejprve jí kat nasadil palečnice, až jí pod nehty vyprýštila krev. Ale ona mlčela. Na druhém místě jí svázal vzadu ruce nad hlavou a natáhl ji na válec, až se jí ruce vykloubily. Pak ji tam nechal vícekrát se pohoupat. Ale ona mlčela. Neprolila jedinou slzu, na což poukázal dominikán otec Nikander, který stál v koutku a stále si něco mumlal. Za třetí jí kat zavěsil na obě nohy padesátiliberní závaží a znovu napjal s oběma pomocníky Holovou na válec, že to vypadalo, že ji roztrhnou vejpůl. Tak ji nechal viset, co by se otčenáš pomodlil. Když sebou pak praštila dolů, vydala výkřik, ale ne z rozkoše. Kněz vyrazil kupředu s napřaženým křížem a myslel, že se nyní dozná. Ale ona mlčela. Za čtvrté jí nasadil kat španělskou botu a se svými pacholky tak utáhl šrouby, až jí zlomili holenní kost.Ale ona mlčela. Kromě toho pozbyla vědomí. Když ji takto asi šest hodin trýznili, , hodili ji v bezvědomí do jakési vlhké díry, kde ji ponechali jejímu osudu. Následující den ji odtáhli při každém pohybu sténající opět do mučírny. Corpus juris sice zakazuje opakované mučení v téže věci, ale právníci Röttinger a Graf poukázali na to, že v tomto případě nejde o opakování, leč o pokračování mučení, jemuž se delikventka vyhnula simulací. Za čtvrté jí tedy kat ostříhal vlasy, polil ji hlavu kořalkou a ožehl ji plamenem jako se opalují štětiny u poražených vepřů - tam ovšem bez kořalky. Křičela, protože jí oheň vnikl do oka, ale nedoznala nic. Za páté ji kat posadil na železnou stolici s ostrými hroty a pod ní zapálil dřevo. Když hrozilo, že kouř Hollovou zadusí, muselo se vyšetřování protentokrát opět přerušit, neboť neměla být připravena o život bez doznání. Dopřáli jí dokonce delší přestávku k zotavení, využili ale čas tím, že jí dávali jíst jen slanečky bez kapky vody. To vydržela tři týdny, aniž by pozbyla rozumu. Jistě lízala vlhkost se stěn žaláře, jinak by při tom byla zahynula. Poté ji opět navštívil superintendent a vytýkal jí, že o její vině je přesvědčen dokonce i její muž o odvrátil se od ní. Tomu ona však nechtěla věřit, načež se superintendent rozhněval a obvinil ji z rouhačství, ježto mu podsouvá lež. Hollová odpověděla, že důvěřuje Matce Boží a ta že jí dává sílu, vydržet trápení, a také že věří ve věrnost a neochvějnou náklonnost svého muže. Ve skutečnosti se opravdu hostinský obrátil na Ulmskou městskou radu, odkud Marie Hollová pocházela, a požádal ji o pomoc. Ulmští poslali dokonce do Nördlingenu petici, v níž poukazovali na její bezúhonný původ. To způsobilo vznešenému panstvu poněkud rozpaky, a tím více je podnítilo tvrději naléhat na doznání, aby tím vyvrátili všechny možné námitky a pochybnosti. Vyšetřování útrpným právem pokračovalo ještě šestapadesátkrát se všemi myslitelnými krutostmi, takže katovi už nakonec šlo o čest, protože jeho umění vyznívalo naprázdno. Bez přípisu z Ulmu by ji byl jistě umučil k smrti. Navíc se začal obávat jejího strnulého pohledu. Nakonec když neustále mlčela jí pacholek roztrhl ústa a kat vyrazil Hollové kladivem zuby. Byl by jí asi roztříštil lebku, kdyby nebyl přiskočil dominikán, aby zachytil kloktavé zvuky, jež vyrazily z jejích úst, ale nadarmo. Nakonec obyvatelé začínali čím dál silněji reptat, že všude oblíbenou hostinskou od Koruny a matku dvou nezletilých dětí takovou dobu drží v těžkém žaláři, aniž by byli schopni podat důkaz její viny. Dokonce i superintendentovi byly tyto nálady na pováženou a počal do purkmistrovy mysle zasívat nedůvěru, zda v tomto ojedinělém případě skutečně nejde o přehmat. Městský písař i nyní doporučoval zkoušku vodou, ale purkmistr se obával, že by to vzbudilo přílišnou pozornost veřejnosti a navíc se dá očekávat, že se žena se zpřelámanými údy a navíc spoutaná utopí, a tím s jistotou dokáže před zraky všech svou nevinu. Nechali si tedy předložit dobrozdání právníka Röttingera. V něm stálo, že nevina Marie Hollové sice není prokázána, ale nemá již být vystavena mučení a také nemá být dále městem zadržována. Musí ale písemně odpřisáhnout a zůstat po celý život v domácím vězení, kteroužto milost jí vyprosila přímluva Ulmské městské rady. Tak vyšla v únoru léta páně 1595 Marie Hollová z vězení, v němž v temnotě a osamění strávila více než rok. Je jedním z oněch nečetných případů, kdy někdo obviněný z čarodějnictví nebyl usvědčen. -