Demi-monde

Procházel jsem onehdy po Václavském náměstí. Všude zářivé reklamy, mohutně svítící i za dne. Mezi tím nadneseně proplouvali lidičkové obojího pohlaví, povětšinou dobře oblečení, kteří jakoby se toho všeho jen lehce dotýkali a užívali si toho vcelku nebo i konkrétně. Svět butiků, úžasných věcí a požitků, jež jsou zde, všem, na dosah ruky. Ta úžasná aura, kterou produkují proudící peníze.

Nedělám si iluze o první republice, bylo to tehdy hodně podobné. Jenom společnost ještě nevystoupila na tu úroveň bohatství, jakou má dnes. Tomu blyštivému světu velkoměstských bulvárů se však tehdy ještě stále říkalo demi-monde, to je polosvět, i když byla už na spadnutí jeho proměna v americký big world. Ta změna je významná. Protože demi-monde ještě stále ví o své křehkosti a vlastně neskutečnosti; je to svět kreací, ve kterých se přivírají víčka a zapomíná se na to, co je poza ním. Ale big world, to je opravdický svět, šáhni si na něj man; a právě jen on je skutečný, vše ostatní je šunt a bída. Nyní jsme však ještě o krůček dál: zatímco na bakelit a chromovou ocel nálevních pultů a motocyklů si stále bylo možno sáhnout, dnešní "realita", jež sugeruje pocit "in" už vůbec není materiální. Spočívá ve znacích a signálech: Částečně ovšem v módě, lépe řečeno stylu, kterým se ten který či ta která dotyčná vyhraňuje a zároveň zařazuje do určité identifikační skupiny; to není nějaká převratná novinka. Částečně ovšem v identifikačních a referenčních znacích, které mají charakter značky, brand mark. A na nic jiného, nežli právě na mluvu a komunikaci těchto znaků (a samozřejmě také super- nebo metaznaků, které tkví zanimi – metaznaků typu "úspěch", "bezpečí", "bohatství" apod.) celá ta tichá vřava blyštivých písmen neodkazuje. Jejich džungle je pro mnohé natolik "skutečná", že je mnohem skutečnější nežli například březový les. Na druhé strany pro ty, kteří by si na nějaké hodnoty v tomto našem úžasném světě plném zářivého bohatství také třeba rádi sáhli, skýtá nejedno trauma: Pomerančovník, úžasné dílo přírody s několika pokroucenými útlými kmínky, usychajícími pobočnými haluzemi a několika ještě ne úplně dozrálými plody. – Je z plastu.

Ty si to, člověče, troufáš nazvat polosvětem? Však ti tento svět ukáže, zač je toho loket, že jeho skutečnost nebude soudit žádný subjekt s reliktním vnímáním přírody a vlastní osobnosti! Pomine tě, zanedbá tě, vymaže tě. Ani kůrku od tebe nikdo nevezme a samozřejmě tě také nebude živit!

Ano je to umělý svět, vyhnaný a vypěstovaný umělými penězi. Ale jak dokáže tísnit lidské duše! Jak na nás křičí: "Zanechte vší naděje, kdož vstupujete, nebude jiné reality než této! Nepokoušejte se ji nalézt, jinak se se zlou potážete!"

To není noční můra. To je denní můra. Matrix.

26.3.2012

Václav Ondráček