Andresius | V Michaelském věku (Barbara Nordmeyer)

Podzim. Hranice viditelného se pomalu vytrácejí a ze země mizí její krása. A lidé předchozích dob cítili, jak silně právě teď vystupují do popředí obrazy a podoby bytostí z neviditelného světa. Na prvním místě mezi nimi byl archanděl Michael, jehož blízkost byla takřka hmatatelná, taková, že umožňovala dokonce vylíčit jeho vzezření. A je nesčetné množství obrazů, na nichž různí lidé na sobě vzájemně nezávisle zachytili podobu tohoto anděla. A z onoho mnohotvarého zářivého přediva vyobrazení pronikavě vystupují především gesta: pozvednutá paže naznačující pohyb vzhůru, často ozbrojená mečem; druhá ruka pak napřažená k zemi. Bytost sama v sobě ztělesňující princip vah v silovém poli neviditelných mocností: na váhu kladouc/....

Ale což vůbec je něco takového jako neviditelný svět? Není to jen něco mlhavého, což si o něm můžeme vybudovat konkrétní představu? My jsme se bohužel dali přespříliš spoutat a přemoci magickou mocí viditelného a z našeho vědomí tak zcela vypadl duchovní svět, v němž tkví základ naší duše. Ale když to uděláme a vymažeme ze svého vědomí plnou polovinu skutečného bytí, stane se náš život znenáhla strašidelný.

Možná už jste zažili něco podobného: Vypravujeme se za mlžného dne do hor.  Vidíme sice domy i uličky, i údolí a louky, pak však z výše však padá na vše ohromná stěna mlčící mlhy a vše je najednou zdánlivě sobě rovno, není vrchů ani dolin. Kdosi nám vypráví o vrcholcích nás obklopujících, jmenuje je všechny, ale my je nevidíme, musíme pouze věřit, že tam jsou. A když se mlha drží po více dní, stanou se ony vrcholky něčím nereálným a raději se obrátíme k vesnicím a údolím. Pak se jednoho dne zvedne vítr a mlha se začne tu a tam trhat a ve slunci začnou probleskovat zelené horské louky a skaliny a nakonec se odhalí i mocné sněžné štíty všude kolem. Jaké je to překvapení, jak se náš životní pocit projasní a rozšíří. Pohled stoupající vzhůru k horským výšinám zasáhne i naši duši. To měl na mysli žalmista, když pěl: "Pozvedám své oči k horám, odkud mi přichází pomoc.”[1]

Nezaměřili jsme se příliš na pouhé dno života, na to známé, co probíhá v našem kruhu, a nepozapomněli jsme přitom na duchovní svět okolo nás? Zvykli jsme si na mlhavost, na duchovní temnotu, takže svět za touto stěnou nám připadá nevěrohodný. Oči naší duše pohasly. Ale neviditelný svět je svět duchovní skutečnosti a Michael k němu ukazuje svou pravicí, abychom na něj nezapomněli. Bez myšlenky na něj, bez jistoty v něm by náš život zde byl neskutečný a mechanický. Byli bychom zasaženi nemocí v samém jádře svého lidství.

Stále znovu žasnu, jak přesně věděly dávné národy o těchto souvislostech. Třeba jedna africká pověst nám vypráví o muži, který měl veliké stádo krav a řádně se o ně staral. A jednoho dne zjistil, že když je jde dojit, jsou všechny už podojeny. Aby zjistil, kdo je potajmu dojí, rozhodl se probdít u nich noc na stráži. Kdo vylíčí, jeho zděšení, když viděl, jak v paprscích měsíčního světla sestupují na zem bíle oděné postavy a dojí jeho krávy do zlatých nádob. Jsou tedy i jiné bytosti a i ty se musí živit! Nakonec vystoupí ze skrytu a podaří se mu pohnout poslední z oněch nebeských panen, aby s ním zůstala. Slíbí mu to, ale on nesmí nikdy nahlédnout do košíku, který má u sebe. To jí hned slíbí, ale později ho přemůže zvědavost. Jaké rozčarování: koš je prázdný; a už se chce proto své družce vysmát. Ale nebeská bytost ho musí opustit: ani ne tak proto, že porušil slib. Mnohem spíše proto, že v košíku nic neviděl, když byl přece naplněn všemi oněmi podivuhodnými poklady, na nichž se zakládal jejich společný život.

Je to tak: našim očím hrozí stále aktuálněji slepota pro neviditelné síly duchovního světa. Ale bez nich bude náš život nudný a prázdný. Zmatenost a neštěstí se vkrádají do lidských poměrů a ty se nedají jinak uspořádat, jen když přijmeme za své i druhou polovinu našeho bytí. Můžeme o těch silách něco vědět?

Jednou z nejdůležitějších ctností, kterou zmiňuje pisatel Apokalypsy, je trpělivost (u`pomonh.). Ve třinácté kapitole Zjevení se s velkou, až hrůznou konkrétností líčí obě odpůrčí bytosti. Ale pak je tam kratičká větička, cosi jako jazýček na váze: "Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru”[2]

Tak tedy trpělivost, v řečtině doslova "setrvání dole" - a v tom má být Michaelova síla? Což se to mnohem častěji nechápe spíše tak, že trpělivost musí člověk mít, když selže vše ostatní a jsme odsouzeni k nečinnosti? A trpělivost nám také dlouho nevydrží a nic nepřináší. Abychom vytušili onu dimenzi síly, jíž se zde dotýkáme, zkusme na její místo podsunout trochu jiné výrazy, třeba vy-držet, nebo s-nést. Ozimy musí také "zůstat-pod" sněhem, mají-li přinést úrodu. Celkově by však bylo dobré vzít v patrnost větší časový rozsah, nežli na jaký je zvyklá dnešní překotně ubíhající doba. "Nalézá se v/...Nelly Sachs) Kdo dokáže svým pohledem obejmout život jako myšlenku opětovného navracení na zem, může dát své trpělivosti dýchat v pokojnějším a volnějším rytmu, i když se třeba hned nepozvedne k moudrosti Lessingově, který byl schopen prohlásit: "Což není má celá věčnost?”

A víra? I zde musíme nejprve tento pojem očistit od pachuti, která na něm lpí a která se dá zhruba vyjádřit: "Co nevíme jistě, tomu musíme prostě věřit.” A tak musíme nejprve objevit, že víra je mocnou silou, jež působí samostatně a je navýsost tvůrčí. Kolik schopností jen v nás ve skrytu dříme a rozvinout se mohou až tehdy, když se najde někdo, kdo v ně uvěří a v této své neotřesitelné důvěře jakoby vytvoří půdu, na níž se může rozvinout v mocnou sílu. Goethe nazývá víru láskou k neviditelnému.

Milující srdce vydává teplo. Vzhůru stoupající teplo uvádí do pohybu vzduch. Pro řečtinu je to totéž slovo jako duch - pneuá,ma.

V dnešní době zažíváme ve zvýšené míře celou onu bezvýchodnost zmatených poměrů, jaké vládnou na zemi a mezi lidmi. Nutně potřebujeme všude nové myšlenky a ty můžeme získat jedině z oné neviditelné říše ducha. Neproniknutelná mračna, která se zdají ji skrývat, se pohnou a propustí je, když k nim dospěje oheň našich milujících a hledajících srdcí.

Protože je dnes veškerá naše pozornost směrována navenek, je třeba veliké pozornosti, abychom nezanedbali vnitřní aktivitu. I ona si žádá každodenní intenzivní péče.

Jestliže Novalis mohl říci"" Kameni je v jeho žhnoucí krev vepsáno záhadné znamení”, tím spíše můžeme mluvit o znamení člověka, jež je třeba rozluštit: a není to žádné jiné znamení, než znamení kříže. Není jen vepsáno v naši postavu, je celkovým znamením našeho lidství, duchovní signaturou života povstávajícího ze smrti.

Jistě není bez příčiny, že právě v tomto století shledáváme tolik uměleckých zpodobení Michaelových. V naší době totiž opět nastává epocha Michaelova vůdcovství - michaelský věk! A občas se zdá, jakoby se k již známému gestu připojovalo cosi nového - lidé jsou vtaženi do boje.

Tento archanděl je ve zvláštním spojení s Kristem, do jisté míry jej předchází. Je možné, že lidé v současnosti cítí vyzvání pokusit se o nový vztah ke Kristu, aby si dokázali uchovat své lidství. Na Golgotě bylo znamení člověka, kříž, povzneseno na prýštící zdroj věčného života. Mysteria neviditelného světa vstoupila na okamžik do světa viditelného. Tam vede Michael náš pohled, abychom se připojili ke Kristu na kříži. Tento svazek pročišťuje pohled a skýtá mysli odvahu. K čemu? K smrti! Bez odvahy zemřít, jež k nám prýští z výsostného znamení kříže, to již v michaelské době nepůjde.

Na podzim pozorujeme, jak rostlinná říše přijímá pečeť smrti. Listí vadne a opadává. Co napřesrok vykvete a přinese plody, není ještě vidět. Jestliže však staré ustupuje, umožňuje to nové. Smrt coby trik přírody, kterým získává více života.

A sem nás právě chce Michael zavést - abychom se s pohledem upřeným na kříž naučili v tvůrčí svobodě přeměnit ono "Zemři a povstaň!" v říši lidského nitra.