Rozhodl jsem se, že je čas, abych otevřel téma, které bylo doposud v Obci Křesťanů tabu a to téma podoby a formy Obřadu posvěcení. Předesílám, že považuji Obřad za mimořádně zdařilou a vybroušenou liturgickou formu, mnohotvarou a ve většině ohledů podivuhodně vyrovnanou a schopnou člověka uvést skutečně na práh mysterijního zasvěcení. Další superlativy si vzhledem k formě prezentace - blog - ušetřím. Celý tento úvod je zde jen proto, abych sdostatek důrazně potvrdil, že jsem si vědom nemalých pozitivních hodnot jež Obřad přináší.

Chci však poukázat na několik vad, jež - alespoň mne - při sledování obřadu nemile ruší. PODSTATNÉ výtky, tj. takové, které se týkají samotného TEXTU obřadu mám dvě a z toho první mám za skutečně závažnou. Proto v následujícím jsou mé připomínky seřazeny v pořadí podle klesající závažnosti.

Výtky textové

1.o pokoji

Na jistém místě Obřadu se objevují slova, jež (v češtině) znějí "V míru jsem se světem, proto buď tento mír též při vás." Tím, že jsou tato slova uvedena v první osobě, budí u posluchačů dojem, ač se to explicite netvrdí, že jde o slova Kristova. Taková slova však v žádném kanonickém evangeliu nenalezneme! Nalezneme však slova PODOBNÁ, která zvukově vzbuzjí podobný dojem, ale jejich SMYSL je téměř PROTIKLADNÝ tomu co se uvádí v textu Obřadu. Jde o místo Jan 14,27, z Ježíšovy řeči na rozloučenou (první verze). V ekumenickém překladu, (který je věrným, prakticky doslovným, překladem originálu, jenž zní EIRÉNÉN AFIÉMI HYMÍN, EIRÉNÉN TÉN EMÉN DID´OMI HYMÍN. Ú KATH´OS HO KOSMOS DID´OMI HYM´IN) tato slova znějí: "Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám. Ponechme stranou, zda je vhodnější termín mír nebo pokoj - v češtině jde o synonyma. Byť nejsou slova obřadu v striktním logickém rozporu se slovy evangelia (je teoreticky možný mír, který není ze světa a je se světem, resp. vůči světu.) přesto důraz a smysl je v obou případech velmi rozdílný. V Obřadu je zdůrazněm mír SE SVĚTEM v Janově evangeliu mír, který NENÍ ZE SVĚTA, je jiného druhu, jiného řádu,  nežli jaký může být ve světě a - jak soudí mnozí renomovaní vykladači - je do jisté míry "světu"  (což je svébytný termín janovské theologie, mající zásadně NEGATIVNÍ hodnotu) protikladný  - budí odpor světa a nepřátelství vůči "synům pokoje". Zakomponovat do Obřadu posvěcení výrok, který se tváří jako výrok Ježíšův a je svým smyslem takto protikladný doloženým slovům Ježíšovým zavání až falšováním Ježíšových slov.  Jakkoli jsem si vědom možných theologických motivů , jež mi nejsou v principu nesympatické a jež nejspíše Obec vedly k pokusu otupit ostří tohoto Ježíšova výroku "proti světu" (theologie kněžského zprostředkování) , nicméně soudím , že takovou "volnost" vůči textu evangelia - který se i v Obci křesťanů uctívá povstáním! - si Obec nemůže dovolit.

2."DUCH dálav"

Od samého počátku mě v jinak úchvatném dramatu obětního ritu. kdy je člověk jakoby přímo vtahován po spirále do světa ducha,  zaráželo -  a stále zaráží místo, kde se najednou začne vzývat jakýsi (opět cituji v češtině) "duch dálav země a šírosti světů". Můj křesťanský (tj. už tak oslabený ! :) monotheismus je tímto místem zmaten. Co to je proboha za ducha? Sice se nevzývá o půlnoci na křižovatce, ale ve dne, v kontextu jinak hluboce spirituálního Obřadu posvěcení, ale přesto to mnou znovu a vždycky trhne. (Přímo doslova "Ich nehme Anstoss daran.") Doufám a chce se mi věřit, že toto místo je jen jakýmsi výstřelkem a pozůstatkem onoho okultně-theosofického milieu z doby, kdy obřad vznikal a neznamená tedy více nežli jakousi vzletnou, řekněme Sládkovskou metaforu, ale přesto toto místo čest obřadu nedělá.

Výtky ostatní

Ostatní věci, jež obřadu v jeho současné podobě vytýkám, už nenarušují jeho (theo)logickou konsistentnost a nevznikají z nich žádné závažné důsledky. Jsou to spíše věci, které ztěžují přijetí obřadu na straně vnímajícího, zatěžují  ho a znemotorňují - především tam patří dvoje opakování:

1.nelogičnost opakování introitu

Introity, úvodní texty obřadu posvěcení, které se proměňují podle liturgické doby (v Obci Křesťanů se vžila terminologie "epištola", ač tento útvar nemá s epištolou, tj. se čtením z apoštolských listů pranic společného) se v naprosto nezměněné podobě opakují na konci obřadu. Smyslem toho bylo zřejmě, aby tato časově proměnlivá složka tvořila jakýsi most mezi vnějším světem a jeho časovou proměnlivostí a neměnným mysterijním jádrem obřadu. Potud dobře. Ale mám-li dobrou myšlenku, nemohu ji odfláknout, a to se, bohužel, v tomto případě stalo. Když odhlédnu od toho, že některé introity jsou myšlenkově slabé a plné klišé (například introit doby Epifánie - jiné, třeba adventní, ovšem jsou zase velmi zdařilé, hodnota zde kolísá), není žádným způsobem ošetřeno to, aby tentýž text byl použitelný na začátku i konci obřadu. V několika případech se v něm hovoří o obřadu jako začínajícím , což sice odpovídá funkci introitu, introdukce, ale naprosto ne jeho druhé funkce jako , řekněme, exordia; v takové situaci to pak budí až komický dojem. Takže: nezvládnutá forma. Abych použil hudebního příměru: nemůžu psát račí kánon, když nezvládnu jednoduchý kontrapunkt.

V této souvislosti vyvstává otázka, zdali je vůbec nutné na závěr obřadu jěco takového odříkávat.  Jistě, po příjmání, které vyznívá ve velmi osobní spiritualistické atmosféře, je třeba čehosi, co by opět soustředilo a zformovalo pozornost, aby pak náležitě vyzněla ona brillantní tečka obřadu. "Obřad posvěcení ... je dokonán!"(V němčině ještě lapidárněji: "Die Menschenweihehandlung - das war sie!") V tridentské liturgii, nesporném inspiračním zdroji obřadu, se na tomto místě recitoval Janův Prolog. Ale ani to asi není nejšťastnější, neboť i ten má charakter úvodu. V pokoncilní katolické liturgii pak byla jeho recitace zrušena a nahrazena jen krátkou antifonou. A domnívám se, že něco takto krátkého, gnómického, k opětovnému soustředění pozornosti postačí. (Katolická liturgie ovšem na tomto místě trpí jinou a možná těžší bolestí: zařazuje zde, ještě před odchodem z "posvátného prostoru", především v nedělní liturgii množství praktických oznámení, které tak oblouk liturgie zlomí těsně před jeho závěrem.) A takových krákých textů by se nalezlo! Počínaje žalmovými verši, přes mystické výroky středověkých i novověkých mystiků (Angelus Silesius!) až ke "spruchům" Steinerovým a jiným.

2.mnohočetné opakování při přijmání

V průběhu příjmání opakuje kněz několikráte jeden a ten samý text - poprvé když přijímá sám (proč tak musí činit nahlas?) a pak při přijímání laiků a to opakovaně při každé další "řadě" či "kole". Ač text sám je hodnotná modlitba, při tak častém opakování působí dojmem jistého vnucování, řekl bych až "brainwashingu". Což nejsou věřící s to - kdyby text zazněl důstojně jednou před samotným přijímáním - uchovat tato slova v paměti? Současná praxe vzbuzuje dojem, že nejdo o to podat věřícím před přijímáním vzor a formu, podle níž mají svobodně zformovat své cítění a prožívání, ale spíše vyloučit jakékoli možnou osobní resonanci.

3.dětinská koncepce přijmání

Jako člověku narozenému až v šedesátých letech a vyrůstajícmu tedy už s pokoncilní katolickou liturgií je mi dost zatěžko akceptovat formy přijímání v Obci Křesťanů, ve kterých se stále zračí dřívější, klerikálně-paternalistický duch. Nejde jen o samo přijímání  nedůstojným vkládáním do úst, které se už i vkatolické církvi pomalu (opravdu pomalu a za tuhého odporu konzervativních kruhů) opouští, ale také o žehnání po příjmání, při němž si vždycky připadám jako by mi bylo deset. Vždyť jestliže něco ruší funkčí přehradu mezi vysluhujícím knězem a přijímajícím, pak je to právě samotné přijímání, communio, sdílení. (Připomínám si hymnická slova apoštolova z listu efeským, kde shrnuje účinek Kristova příchodu:

13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.

14  V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil

15  zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír.

16  Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.)

Tím, že kněz i "nekněz" oba přijímají z tého těla Kristova pijí z kalichu krve Kristovy jsou sbratřeni a stávají se rovnými, ba víc, stávají se jedním. Kontakt ruka - tvář je takto nepřípustný! Ruka - ruka, nebo tvář - tvář!

Je vidět, že se tyto "neohrabanosti" koncentrují okolo přijímání, na konci obřadu posvěcení. Obzvláště markantní jsou v nedělním obřadu, kdy je pochopitelně přijímajících více, nežli ve všední den a přijímání se naustálým opakováním těchto ritů protahuje a zetěžuje. Vnucuje se v této souvislosti otázka, zdali Steiner, když tvořil texty pro obřad, pomýšlel na všeobecné přijímání věřících. To se totiž v katolické církvi etablovalo právě až okolo první světové války, zavedl a prosazoval ho zejména Pius X.. Nicméně ať už to Steiner myslel jakkoli, na nás je nyní dovést to, co bylo tak geniálně aslibně načato, k dokonalosti, což mimo jiné předpokládá změnit nebo odstranit nastíněné nedokonalosti.

Václav Ondráček