Prostor o Praze (recenze)

Dvojčíslo revue Prostor č. 47/48 z roku 2000 bylo prakticky celé věnováno Praze (a to i na úkor druhého inzerovaného hlavního tématu "Komu patří Bůh?!). Ač jde o číslo již deset let staré, s překvapením konstatuje čtenář jeho silnou aktualitu i po této době. Na svých 304 stránkách protřepává toto téma velmi důkladně a z mnoha stránek: Nechybí shrnující a kritické stati stejně tak jako osobně zabarvené vzpomínky a vyznání. Velkým přínosem čísla je i řada článků z pera zahraničních pisatelů nebo alespoň v Praze usedlých cizinců, které umožňují zahlédnout Prahu v opět jiném světle. Určitým akademismem naopak poněkud trpí texty zabývající se z teoretické pozice architekturou nebo urbanismem jako takovými. Za těžiště čísla je jistě možno vedle několika obsáhlých původních statí (např. Václava Cílka, Viktora Šlajchrta a Pavla Naumanna) jistě považovat dvě obsáhlé ankety respektive panelové diskuse, v nichž zaznívá řada cenných a zajímavých názorů.

Nyní k jednotlivým článkům. Ač se nám zde nedostává místa, abychom byť v nejjednodušších črtách charakterizovali všechny zajímavé články, pokusíme se představit alespoň některé: Václav Cílek ve svém složitém mnohovrstevnatém článku Hluboká a živá bytost (str.107-120), jehož tématem je pražský genius loci a jenž kromě barvitosti vyniká i dobrou literární kvalitou,  jak je jeho zvykem, probírá souvislosti nejen kulturní, ale i přírodní – včetně geologických: "Vystřídalo se zde na dvacet keramických kultur a každá z nich měla své příběhy, hudbu a ornament. Dvacet ztracených civilizací, dvacet Atlantid, jejichž pocity a umění vplynuly v onu nepaměť, do které není možno vstoupit, ale jíž se lze dotknout. Sedíme zde v jakémsi tajemném kotli plném příběhů a citujeme Franze Kafku či Wolfganga Amadea Mozarta, ale to možná jenom charakter místa si přitahuje sobě podobné.‟ (str.108) Za velmi vtipnou a výstižnou mám jeho poznámku o Václavském náměstí:"Vtipem náměstí, ale možná také nezbytnou podmínkou jeho funkce, je nepřítomnost genia loci, ....Je to místo, kam se více méně oprávněně, chodí dělat kravál. ... Urbanisticky je prostředkem Prahy, lidsky je prostředností. Proto se dotýká ducha národa.‟..." Není místem pro znalce, je místem pro neznalce. Je líhní budoucích svobod a budoucích nepravostí, a bylo by to ještě horší, kdyby nad zdejším děním nebděl svatý Václav, i když právě zde je víc panovníkem nežli světcem. Karel IV. umístil korunu českých králů na lebku – relikvii sv. Václava. Tím zdůraznil, že sv. Václav vládu pouze propůjčuje králi či panovníkovi. Demonstrovat pod sochou Václavovou znamená dožadovat se slyšení u skutečného krále české země.‟ (str.117-118)

Sourodý Cílkovu článku svou vyvážeností hlediska objektivního a subjektivního a ještě esoterněji  laděný je článek Karla Funka Živoucí živly, navazující především  na Marko Pogačnika a jeho praxi "léčení země". údaje funkem uváděné (a nejspíše převzaté od Pogačnika jsou ovšem neověřitelné a trochu podezření vzbuzuje, jak namnoze se jím vytýčené zóny až příliš shodují s pražskými centrálními památkami (Hrad, Vyšehrad, mostecká věž apod.) Bezesporu zajímavý je údaj  o levitaci Ram Dasse na Karlově mostě.

Na Cílkův článek navazuje na stranách 121-128 článek Viktora Šlajchrta Kosmické vejce na měkko,o kulinářství v národním i nadnárodním rozměru který se sice netýká přímo Prahy, ale je článkem  velice  vtipným a živým, jenž se nevyhýbá se ani pra mytologickým souvislostem!

Zato přímo do černého se strefuje následující obecně laděný článek Pavla Naumanna Bestia triumphans obchází dál městem (str.129-140). Ač v něm nerozumím úplně všemu (např. zmínce o "puristickém smýčení" v souvislosti s Podskalím a pražským ghettem), přesto jej považuji za snad nejvytříbenější z celého čísla a dovolím si poněkud obsáhlejší citace: "Nebrání tomu [tj. stavět podle způsobů a metod obvyklých do první poloviny 19.stol, tj. před průmyslovou revolucí- V.O.] ani technické prostředky (stále jsou k dostání cihly, vápno a písek), ani právní normy (nikdo nám nezakazuje stavět půvabné domy, útulné chalupy či obyvatelná města), ale výhradně naše vnitřní uspořádání – naše změněné racionální a utilitární myšlení, převracená hierarchie hodnot, již vyznáváme. Jako by lidé – laici i odborníci – prodělali v průběhu dvou tří generací nějakou těžko vysvětlitelnou proměnu; jako by za cenu získání nových dovedností, technických prostředků, materiálního zabezpečení a neobyčejných možností ztratili své staré schopnosti: zdravý rozum, výtvarný cit – a bohužel v mnoha případech i smysl života a radost z něj.‟ (str.131) A po tomto nastínění problému následuje diagnóza: "Jde o rozpor tkvící v samé podstatě věci: v osobě moderního člověka. I když naprostá většina dnešních lidí žije a chce žít moderně a památky považuje jen za jakýsi folklór, přesto kouzlo historického prostředí (stejně jako neporušené přírody) dobře vnímá a tajně obdivuje. Protože to vychází z hlubin podvědomí, neví si s tím člověk rady....Trochu se to podobá dilematu, před kterým stojí i moderní kvantová fyzika: už pouhé pozorování určitého jevu ovlivňuje jev samotný, jeho průběh i tvářnost.Pouhá naše přítomnost v historickém prostoru nebo v přírodě je svým způsobem znehodnocuje. Nemusíme dělat hluk ani odhazovat odpadky, natož tu stavět chaty nebo hotely; už jen to, že tu jsme ve svém utahaném strakatém oblečení, jaké je dnes v módě, a díváme se svýma unuděnýma konzumníma očima, rušíme historickou atmosféru nebo přírodní klid a plašíme obyvatele i zvěř. To je ovšem krajnost, s níž bychom se ... smířili, kdyby se platící čumilové smířili se svou přítomností a pouhým civěním, a kdyby se tak podařilo poslední kousky minulosti této planety uchovat. Potíž je v tom, že většina z nich se s tím smířit nechce. Oni chtějí hlučet, sprejovat zdi, odhazovat odpadky, budovat své whirlpooly, protože mají dojem, že tak vstupují do historie a zviditelňují se. ... Největší malér ovšem nastane, když v tom začnou hrát roli peníze – a ty v tom hrají roli vždy.‟ (str.133-134)

Pochopitelně se v podobném kritickém duchu nese i řada příspěvků do obou diskusí. Z odpovědí na první z nich, v níž redakce předložila diskutujícím tři otázky/témata(cit. ve zkrácené podobě): 1.Jak se "nová Praha 90.let"...chová ke "staré Praze": mateřsky, anebo macešsky? Převládá respekt, citlivost, anebo "diktát trhu"?2. Týká se proměna Prahy spíše vnějšku nebo vnitřku? (+ názor na nové architektonické a urbanistické projekty).3. Praha se přirozeně přizpůsobuje celkovým civilizačním trendům; činí tak ke svému užitku , nebo ke své škodě? Co nejvíc postrádá ve srovnání s jiný mi metropolemi, co jí naopak dává největší šanci do budoucna se co do objemu i kvality vymyká odpověď/článek Mojmira Horyny Hluboká degradace města jako sídla a domova (str.83-91), již autor pojal spíše jako monografii, ve které předběžně nastínil veškerý historický vývoj Prahy. Napadá v ní mj. zatížení automobilovou dopravou ("automobilová doprava škodí vibracemi, exhalacemi, ale i tím, že životu v historickém městě v podstatě překáží" s.88), hlukový smog – reprodukovanou hudbu z obchodů, přesvětlení v noci, reklamy a poutače, způsob užívání bytů – jejich krátkodobé pronajímání, ale i jiné: ...pochybná soukromá muzea (kupř. mučení či kýčovitě podané "magičnosti" města), narychlo secvičené a předražené koncerty v kostelích, výtvarné kýče nabízené na ulicích, ..., nápor všetečné, neuctivé zvědavosti znehodnocuje i atmosféru míst historicky významných a vzácných. Dnešní stav a provoz katedrály sv.Víta je jedním slovem hanebný, nevychovanost velké části návštěvníků a netečnost duchovní správy jsou otřesné,(s.88-89)V závěru si staví otázku, jak je možné sloučit funkce historického města s moderním životem, neboť takto stojí proti sobě prakticky všude a nalézá na ni následující odpověď: "... dějinnost, tedy ne-současnost její podoby a řádu, která vznikla mnohonásobným vrstvením tvůrčích sil minulosti... v Praze soustředila a vytvořila řadu děl a staveb náležejících k největším výkonům svých epoch.... Již jeden ze zakladatelů nových dějin umění Alois Riegl na počátku 20.století konstatoval, že zjevná dějinnost památky nechává diváka přímo prožít základní dimenzi lidského života, kterou je jeho vlastní dějinnost. Tímto vědomím připravuje nám dějinnost prostor svobody proti falešné samozřejmosti přítomnosti a jejího aktuálního směřování, které vždy tíhne k úplnému prosazení svých konceptů světa jako jediných a pravých ....Skutečná dějinnost je – podobně jako umění – ochráncem svobody člověka proti pouhé přítomnosti. V tak skvělém historickém městě, jako je Praha, se obě tyto výzvy ke svobodě umocňují v jediné poselství. Komercí vystupňovaná utilitarita současného režimu funkcí město ničí a hlas jeho poselství umlčuje.‟ (s.91)

I další hlasy v debatě mají víceméně kritické ladění, například sevřená stať Josefa Kroutvora(str.79-82) : ‚Tvář strakatého města se šklebí na chodce a stahuje se do podivné grimasy... Praha propadá odcizení, které je však mnohem horší než odcizení kafkovské a existenciální. Z duše města se vytrácí to nejpodstatnější, totiž poezie. Městu fyzicky nesvědčí bída a špína, ale jeho duši škodí ještě více nedostatek morálních hodnot, postmoderní blábol, mediální chaos...'(s.81). Že městu nesvědčí nedostatek morálních hodnot, o tom sedle knihy Genesis  přesvědčili již obyvatelé biblických měst Sodomy a Gomory. Avšak Josef Kroutvor nezůstává při tomto konstatování: ‚Architektura je zkrátka záležitostí ducha, ano, ducha, nikoli jen pouhých nápadů a funkčních řešení.... Měli bychom především změnit slovník a způsob myšlení, například takové pojmy, jako jsou "svoboda‟ a "pokrok‟ nahrazovat pojmy "služba, "péče‟, "slušnost‟, "soužití‟, "ochota jednat‟, tedy principy harmonie a tolerance‛(s.81) Závěr článku pak přináší  i bojovné vyostření: Nelíbí se mi arabští dealeři drog v Jindřišské ulici, cikánské bandy okrádající cizince na Žižkově, nelíbí se mi ani kurvy v centru Prahy, neon na Novotného lávce, ruské panenky a "české sklo" u Karlových lázní. To se mně vůbec nelíbí, a nedomnívám se, že se s tím nedá nic dělat...(podtrhl V.O.)

Citlivých míst se rovněž , a velmi přesně, dotýká výborný článek Vlado Miluniče (str.92-95), který – vzhledem ke kvalifikaci autora pochopitelně – se vyjadřuje i k různým architektonickým počinům v hlavním městě; chválí např.budovu ADNS za Muzeem. Autor se pouští i do takových ožehavých témat jako je srovnání obchodní sítě Vietnamských tržišť a supermarketů! Maličkou vadou na kráse může být snad jen to, že autor má tendenci všude a ve všem vidět jakési mafie: "Jiný způsob ničení českého trhu zvolily bohaté západní společnosti, které za relativně nízkou cenu skoupily pozemky na okraji měst podél frekventovaných komunikací. Na rozdíl od Vietnamců používají k destrukci domácího trhu českých zaměstnanců a ještě drze tvrdí, že snižují nezaměstnanost. Je pravda, že obrovské haly lze rozmontovat a odvézt, ale po čase to vlastně nebude možné, protože místní obchodní síť bude jejich působením postupně zlikvidována. Stanou se brzy nepostradatelnými a budou si diktovat ceny, jaké si zamanou. Obyvatelé musí za zbožím do supermarketů desítky kilometrů – hora musí za Mohamedem, místo aby Mohamed přišel k hoře. Na rozdíl od supermarketů, které lidi vychovávají k nezřízené žravosti a bezmyšlenkovitému konzumu nepotřebných věcí, Vietnamci je nabádají k šetrnosti. Vím, že vietnamské stánky řadu lidí iritují, jde prý o balkanizaci obchodování. Z osobní zkušenosti si pamatuji podobné obchody v Paříži. Jsou tam však pouze dopoledne a odpoledne po nich není ani památky. Zboží jde za zákazníkem a ne naopak....Na tržiště narazíme při běžné procházce městem. Do kauflandů jedeme v lepším případě metrem, ale zpravidla autem desítky kilometrů, čímž výrazně zhoršujeme životní prostředí. zaparkovaná auta pak zabírají obrovské plochy parkingů původních zelených luk a vzrostlé zeleně extravilánu. Tržiště nepotřebují žádnou klimatizaci, eskalátory, parkingy atd. Návštěva kauflandů trvá řádově půlden a vypadá zpravidla tak, že zjistíme, že to, co jsme chtěli koupit, nemají, a odjíždíme domů s nějakou jinou věcí, kterou nepotřebujeme, ale jejíž cena se nám zdála tak atraktivní, že jsme neodolali údajné výhodnosti koupě.‟(s.94-95)

Střízlivěji působí kratičký, spíše odborně nežli literárně laděný článek Jana Kasla (str.82-83). Nicméně i zde najdeme věci, nad kterými bychom neměli mávnout rukou: "Opojení plasty, opojení vším, co je moderní funguje u mnohých podnikatelů, tedy právě u těch lidí, kteří budují obchody a restaurace. Obecný respekt k tomu starému chybí většině občanů stejně jako většině podnikatelů. V tomto ohledu se svobodné podnikání chová k historickému městu  nevděčně."

Kritické tóny nalezneme nakonec i u autorů známých svým "společenským aktivismem": "Městské úřady se nenaučily ovlivňovat žádoucí aktivity v různých lokalitách např. daňovými úlevami či jinými podobnými mechanismy. Velké množství občanů si představuje svobodu jako bezuzdnost‟ Tak píše ve svém příspěvku Je krásné být odlišný. |Je krásné být nedokonalý. Je krásné být smutný na str. 101 Milan Knížák.  Je ovšem otázka, zdali by právě toto městům a jejich správním úřadům povolila legislativa – viz známý Zemanův zákon proti malým obcím a jako příklad z novější doby válečné tažení, jež proti sobě vedou centrální administrativa a kraje ve věci zdravotnických poplatků . A dále: Kdyby k horečně budované internacionální nudě ještě měli z pražských ulic zmizet opilci a prostitutky, staly by se nudným městem, jen málo se lišícím od ostatních velkoměst.‟ Nevím, nevím , ale mně se to jeví tak, že právě ti opilci a prostitutky patří ke "standardní výbavě" každého řádně globalizovaného velkoměsta.

Zcela " aktivisticky" vyznívá článek Olbrama Zoubka (str.104-106), v němž polemizuje s myšlenkou přelomovosti epochy, zdůrazňuje kontinuitu a podává výčet velkých zásahů do tváře města v minulosti (barokní sochy na mostě, asanace, památník na Vítkově, rozhledna, žižkovská televizní věž...) Pochopitelné je ovšemže takové stanovisko u autorů obhajujících své projekty: Tak například Jiří Hůrka (autor návrhu hotelu"Four Seasons") tvrdí ve své odpovědi (str.103-104), že společenská změna neznamená ještě stavební boom; ve středu města je ostatně nemožný – k dispozici k zastavění bylo takových dohromady pět parcel; město se tolik nezměnilo – to poznáme v pět hodin ráno, kdy vidíme "ten kámen a ne neony a pozlátka".

Vyváženější v tomto smyslu je článek Jiřího Musila (str.96-100), v němž tvrdí že v Praze probíhá současně urbanizace i suburbanizace; oceňuje roli firem např. při revitalizaci polovnitřních prostorů typu Ungeltu nebo Konviktu, jakož i Pražských průchodů. Možná je však až příliš tolerantní k vylidňování Prahy a její přeměnu na skanzen pro turisty.

Osobnější – a též pozitivnější tóny – zaznívají v druhé anketě zaměřené spíše na respondenty z řad "obyčejných lidí". Ovšem i zde jsou například postřehy Tomáš Škrdlanta (str. 225nn), jež si zaslouží být zde uvedeny: "Zvláště ta periférie dálnic, nákupních center a skladišť, skládek a bazarů svírá město do nekompromisní náruče nadnárodního tržiště. Je to přátelské objetí silnějšího, nepřipouštějící odpor:‚Vítej mezi námi a připodobni se nám! Buď budeš jako my, k nerozeznání stejný, nebo se od tebe štítivě odtáhneme a vyobcujeme tě na periferii civilizace. Jsme sice 'liberálové', ale různost nemáme rádi. Buď slušně v kravatě a po dálnici, anebo za plot!‛  Billboardy jsou dnes plakáty těch, kteří opravdu vládnou, a reklamní slogany jsou nová hesla pro masy.‟

A dále: "Když slyším argumentovat výškou investic na metro jako důkazem, že město nezanedbává hromadnou dopravu, připadá mi to logicky chybné: vždyť metro není ničím jiným než externalitou individuální automobilové dopravy. a stejně jako ostatní externality individuálního motorismu ani tato není internalizována.‟ (str.226) Z pestré palety zajímavých postřehů vybírám ještě dva: "A TAK TU MÁME zoufale nevkusného Mcdonalda, desítky obchodů se sklem, neuvěřitelné množství směnáren, amerických , irských a jiných hospůdek:Turisto, užívej Prahy, co hrdlo ráčí. Nevím, kdo za těmi obchůdky stojí, mívám však nejasný pocit, že všem dohromady vládne skleněný král – místo žezla třímá v ruce skleněnou květinu a místo jablka velkého hamburgra.‟ (Helena Davidová, studentka, str.222) a o trochu méně poetický a optimističtěji laděný:"...-pořád mě při pohledu na ty ulice ucpané nejedoucími automobily napadá (auta by vás podle původního záměru měla dopravit z místa na místo), že tohle je konec civilizace – okamžik, kdy smysl civilizačních výdobytků začne působit zcela opačným směrem.... Také se zlepšuje atmosféra Prahy co do živosti, otevřenosti, spontánnosti, ale stále se tu neodbytně vznáší ten zápach naší chudoby a úporného zápasu rychle to změnit, dělá se tu víc pro peníze než pro radost. ... Cítím, že se z Prahy stává skutečné velkoměsto a že přijde doba, kdy bude něco znamenat "žít v Praze". Pražáci na to budou pyšní.‟ (Eva Slámová, str.228-229) V souvislosti s podobnými vyjádřeními bych měl chuť se jejich autorů zeptat, zda si udrželi svůj pozitivní pocit i nyní po deseti letech. Ale snad opravdu jsou lidé, kteří vnímají například zhůvěřilý automobilismus pouze jako technický problém, který nebude nadlouho bránit dalšímu pokroku, tedy tomu abychom se neohlížejíce se na cokoliv jiného "dopravili z místa na místo".

Tyto úvahy nás už přivádějí k druhé, osobněji laděné poloze, v níž se nese druhá polovina článků čísla. Než do ní však naplno vstoupíme, musím zmínit jeden věcný  článek, který považuji jeho vyzněním za nedobrý, ba škodlivý. Je to článek Pavla Šlégra převzatý z amerického časopisu The Public Internet, s názvem Čeká Evropu osud amerických velkoměst?(str.39-41) Autor se v něm zaměřuje na problém "vymírání" velkoměst a jako nápravný prostředek  navrhuje jejich zmenšení – tedy osekání o městské okraje. Dále navrhuje například  na prolukách stavět parky a sportoviště. Považuji takový článek za (skrytou) výzvu k "suburbanizaci" měst, tedy k tomu, čím tak hrůzně trpí právě americká města. V Evropě ovšem nemáme k dispozici široširé pláně Středozápadu.... Z dalších věcně laděných článku si zaslouží zmínit ještě článek Tomana Broda Naše pomníky kdysi a dnes(str.34-37), což je  zasvěcený referát o pražských pomnících, jenž obsahuje zajímavé poznámky o osudu pomníků po 1918 a za okupace. Autor  si  stěžuje na jejich současný stav a radí některé raději odvézt do lapidária. Obsah článku Zdeňka Lukeše Zákopová válka architektů a památkářů (str.37-39) je vymezen jeho titulem, ale mnoho nového se v něm čtenář nedozví. Velice vtipným a proporčně uměřeným referátem o městské fauně a flóře, a to  nejen v Praze, ale třeba také v Amsterodamu a Vídni, který si všímá  města a jeho skalních útvarů, tepelných poměrů, ochrany, jakou skýtá živočichům apod., je článek Stanislava Komárka Betonová džungle (str.30-32), jehož mottem by dobře mohla být závěrečná  věta "Život není v prvé řadě to, co spatřujeme na obrazovkách svých televizorů, ale to, co se přichycuje úponky na naší fasádě. Stačí se umět dívat.‟ (s.32). Architektuře Prahy, konkrétně prostoru okolo Národního Muzea se věnuje poněkud útržkovitý  článek Jiřího Eduarda Hermacha, který vypadá jako vytržený z širšího kontextu a článek Michaely Brožové Pasáže obydlují Múzy, v podstatě jakési architektonické laudatio pražských pasáží, v němž múzy vystupují pohříchu pouze metaforicky. Osobní vzpomínky tomuto článku prospívají, avšak poněkud z něj trčí propagace vlastní knihy autorky.

A na závěr této části malý skvost: Článek Antonína Měšťana Budapešť-Praha – Varšava (str.26-28) přináší velmi přesné a výstižné faktografické cestopisné srovnání těchto tří metropolí (ale i jiných měst, např. Ostravy) s výtečnými postřehy týkajícími se namátkou:  jejich celkového "západního nátěru", dopravy, kultury, trhu s byty, postavení cizinců – dočasných i trvalých, jakož i negativních jevů – smogu, kriminality apod..

Tím už se skutečně překlápíme do roviny vzpomínek a postřehů spíše osobních a také do roviny "pohledů odjinud". K nim patří dále dvoje vzpomínky emigrantů :Roman Erben:Honky-tonky čas, str.153-158, což je jazzově poeticky laděná, leč těžko referovatelná vzpomínková reflexe a Ota Ulč :Nováček Goldfellow zapouští kořeny, str.32-34, jenž se zabývá srovnáním pocitu emigranta  (Ulč) s pocitem "imigranta do Prahy" (Goldfellow);článek inteligentní, avšak poněkud sebestředný, jehož humor poněkud pokulhává a jehož navrhovaná řešení jsou poněkud robustní:"doporučuji singapurskou léčbu. Vandaly nikoliv ignorovat, ale trestat pokutou, náhradou škody, ba i nářezem holí na zadnici a kriminálem. (Vidinu hýždí zmalovaných pěkně do červena je však nutno si odpustit, nedovolila by to evropská unie.)‟ Za cennější ovšem považuji pohled Tonyho Ackermanna obsažený v jeho článku Cizinec ve svém městě, (str.7-11), srovnávající z osobního vnitřního pohledu autorova tři města: Prahu, Boston a Řím. Ackermann dle mého soudu velmi dobře vystihl zvláštní bolestnou, až Kafkovskou, atmosféru Prahy, procesy moderní doby spíše znásobenou: ".Ale je něco zásadně nedobrého v tom, když fasáda stavby nevyjadřuje, co se děje uvnitř. Často mám pocit, že Praha byla vykuchána jako zajatá loď, jako čerstvě vykuchaná ryba a zbývá z ní jen malebná a nablýskaná slupka, která může přilákat zákazníky, klienty nebo turisty.‟(str.8) Autor si velmi cenní údobí První republiky, podle mého soudu až příliš. Z jeho specifického (národního) hlediska je to však pochopitelné: "I když v ghettu Rabbi Löwa bylo nepochybně mnoho utrpení a buržoazní konformita třicátých let musila být hodně dusivá, jsem si jist, že tehdy existovalo skutečné propojení mezi tím, jak Praha vypadala zvenku a jak se cítila uvnitř. Byla to také období, kdy měli Židé významnou účast na kulturním životě města.‟ (str.9)

K pohledu "odjinud" patří ovšem i obě povídky v čísle obsažené: Příjezd je hodně, ale čekání je víc (str. 283-288)FiladelfaGiuliana, následovníka Ripellinova, jenž svou povídku o napínavém hledání ztracené lásky napsal česky, a velmi silný a působivý Skicář Pavla Šlégra (str.271-282), v němž zobrazuje Prahu očima sarajevského exulanta, ukazující veškerou krutost a lhostejnost Prahy vůči cizincům: "V malém obličeji starce zachytila výraz cizince ve vlastní zemi, kterému právě řekli: Občane, pomoz si sám a bude ti pomoženo, Lazare strhni obvazy a žij, slepče, potři si oči blátem a prohlédni. Jeho oči ve skicáři už prohlédly děrami mezi podobnými slovy.‟(str.274). A nakonec také recenze (Pražské vůně a pachy), ve které se Aleš Knapp zabývá literární reflexí Prahy v knihách zahraničních autorů (Holanďana Leona de Winder , Francouek Sylvie Germain.a Huguette Bouchardeau ,rovněž Francouze Oliviera Poivre d'Arvor, Švýcarů Christopha Braendle , Hanse Christopha Bucha, a Švýcarky Anne Cuneo, a Američanky Cathleen Schine ). Domnívám se, že jde o velmi vhodně zvolený a zajímavý výběr autorů i témat..

Opačný pohled, tj. z Prahy jinam, nám zprostředkovávají Fasády času, (str. 209-212),svěží  reportážní féerie Víta Urbana o Toledu, u nějž shledává velkou podobnost s Prahou, nejen vzhledovou a co do architektonického rozvržení, ale třeba také ve vzorcích turistického chování. a pohledem odjinud je koneckonců i dopis/fejeton od Nadi Kuklínkové Trochu nalomená křídla (str.301-302), který celé číslo uzavírá, neboť je to půvabné vyznání lásky Brňačky k Praze: "...Jau, někdo mě praštil dlažební kostkou do křídla. Praha mi zešedla. Protírám si zamžené oči, skládám nalomené perutě a potácím se pryč do bezpečné vzdálenosti, z níž zase vidím více třpytu. Muší sklíčko prasklo. Praha je blýskavá, ale i oprýskaná. Vypočítavá. Ctižádostivá. Její velkorysost má své meze. Volnost může dát průchod mamonu a ziskuchtivosti. Někde tady na mě číhají zloději, feťáci, mordýři a podvodníci. Píšou o tom noviny. Jenže já nechci nacházet temnou tvář města, které mě očarovalo. ...Zůstanu v křišťálové kouli iluzí a bolavé křidélko ovážu, abych o ně nepřišla. Příště se bude zase hodit.‟ (str.302)

Než však uzavřeme i naši recenzi musíme ještě zmínit fejeton Jiřího Justa Zaniklá ulice (str.205-207), což jsou v podstatě vzpomínky na bezstarostné dětství na Starém Městě, ale hlavně pozoruhodný článek Tomáše Vystrčila Šepoty a výkřiky města (str.147-152), což je citová reflexe předpřevratové Prahy a srovnání s popřevratovou. Na článku je hezké, že přijímá i tu popřevratovou Prahu vcelku pozitivně, nebo alespoň nezaujatě. Sem tam má i drobné lapsy, které v zápalu psaní rády utekou, třeba si  plete horizonálu s vertikálou. A ovšem onu autorovu "jódlující dechovku" (s.150) bych také rád slyšel.... Postřehy jsou ovšem silné a původní: "Na Křižovnickém náměstí se cítím ukřižován křížením, je to místo průniku postmoderního turismu. Vše se snese se vším‟(str.151), nebo "Před domem U Zlaté studny v Karlově ulici mě jednou napadlo, jestliže se i v tomto domě objeví change office, je konec. A stale se tak. Staré město se ukrylo i se svým časem pod hladinu technoživota a zrodilo se město nové, město klipu.... Domy, jejich půdy, dvorky sklepy a katakomby poskytují věšák a kostru pro nový život, dynamika vystřídala statiku, politické heslo reklama. Svatovítský chrám – centrum českého království – byl osvětlen stejně jako Eifelka nebo Empire State Building. ...Střežená zóna se otevřela, není už potřeba do ní tajně a odvážně pronikat. Nahota zastaveného času byla oděna, protože to není čas našich dní."(str.151) Autorovy reflexe nakonec vyúsťují do závěru: "To co je specifické, je odkládáno do muzeí, do zoo, do rezervace. Okořeňuje to náš výlet za kodakem a biftekem: Na takto pitoreskním místě jsem ještě biftek nejedla, miláčku. ...Socialismus vyhnal lidi z chrámů, kapitalismus do něj pustil kupčíky. Dělám si záznam do deníku:Praha je dnes živá, jak nikdy předtím. Je tak rozkmitaná, že už ji nemohu nikde najít. Nádherná mrtvola Prahy.‟ (str.152)

Do kontrastu s originálním Vystrčilovým článkem je nutno postavit podobnou literárně-básnickou reflexi Eduarda Martina Umění být Prahou (str.19-22), což je pouze konvenční adorace "magické Prahy"; přehlížející např. zcela skutečnost Asanace a toho, nakolik si Pražené Prahu sami zničili, a vyznačující se i přes deklarovaný zájem například o osobnosti typu Jaroslava Seiferta, Miroslava Huptycha (ovšem také Reona Argondjana!) poměrně špatným jazykem "Překladatelka do angličtiny žasla nad bohatstvímzáhadných bytostí, musela vejít do skotské a velšské tradice.‟ (str. 21) Mnohem lepší jsou vlastní básně Eduarda Martina (věnované většinou též literárním osobnostem svázaným s Prahou) na str. 235-239. V čísle nechybí rovněž anotovaný seznam pražských literárních kaváren na str. 289-294. Kuriozitou zpestřující číslo je převzatá zkrácená esej Rogera Scrutona Hodnoty a tvář ne(post)moderního města, (str.191-196). Autor v ní uvažuje o tom , jak by město (ne)mělo vypadat a vytyčuje své čtyři vlastní  (poněkud sporné )principy urbanismu (zhruba řečeno: princip kontrafunkcionalismu, požadující, aby jakákoli stavba  mohla přetrvat své původní určení; jemu podobný princip estetický; a dva další, které jsou prakticky totožné a artikulují zřetel vůči okolí a veřejnému mínění). Soudím, že  jejich aplikace by vedla k šedi a průměrnosti – tomu, co vidíme na Pražském Novém Městě, Vinohradech Smíchově, Karlíně... Ovšemže: Konzervativní myslitel...