Andresius | Dopis 168 - 170

168.dopis
Gotthelf Riederer, Řím
Petru Paulu Rubensovi v Antverpách

na den svatého Šebestiána

Milý Pane, promiňte mi, že ač Vám zcela neznám, se na Vás obracím s naléhavou prosbou. Po Vánocích zemřel frankfurtský malíř Elsheimer, kterého také nazývali Adamo Tedesco. Slyšel jsem, že se počítáte k jeho přátelům. Jeho manželka a nezletilý syn, žijí v kruté nouzi. Nemohl byste jim pomoci zakoupením nějakého obrazu? Je jich ovšem jen několik a pro jejich malý formát se za ně v Římě nedá mnoho utržit. Malířství příliš nerozumím, a tak mohu nanejvýš konstatovat, že Adam Elsheimer maloval úplně jinak nežli malíři, kteří v Římě něco platí. Navíc potřeboval na vytvoření svých maličkých obrázků neskutečně více času nežli jiní na vytvoření velikých ploch. Také maloval nejraději na měď, zatímco ostatní používají plátno. Jak jsem řekl, netroufám si vyslovit soud o jehoo kvalitách jakožto malíře, ale zato jsem ho poznal jako velmi dobrého člověka. Nedokážete si představit umělce skromnějšího, tiššího a do sebe pohříženějšího. A právě jeho dobrota a prostota srdce jej dovedla do zkázy. Sand si ve své Kláře Antonii vzal ženu poněkud pochybných mravů, ale tato nerovná dvojice přesto žila šťastně, a když se jim před dvěma léty narodil synáček Giovanni Francesco, dodalo to Elsheimerovi tvůrčí rozlet. A právě to jej možná svedlo k tomu, aby se vydal všanc Holanďanovi, jenž se u něj chtěl naučit umění mědirytu. Tento Hendrik Goudt se totiž hned k němu nastěhoval, aby mistrovu práci využil a se ziskem zpeněžil. k čemuž byl Elsheimer sám jen málo způsobilý. Goudt vyrýval Elsheimerovy obrázky do mědi, aby se rychleji rozšířily a podněcoval Elsheimera k rychlejší práci. Ale právě s tím se mistr nemohl srovnat. Nedokázal nikdy přemoci pochybnosti, k nimž ho popouzela snaha o dokonalé dílo a opětovně zavrhoval vše, co neodpovídalo jeho nárokům. Přes Goudtovu přičinlivost se Elsheimer propadal do stále hlubší deprese, neboť jeho umění nedostačovalo jeho nárokům. Goudtovi však počet obrazů nestačil. Financoval během toho celou domácnost a zdá se, že se jaksi nepozorovaně stal Elsheimerovým věřitelem. Krátce, došlo ke sporu, který vyústil v to, že dal Goudt Elsheimera zavřít pro dluhy. Ten ke svému neštěstí přistoupil tak, že odmítal jíst a stával se stále ubožejší a vyzáblejší. Také už přirozeně nemaloval. Goudt projevil pochopení a vzal Elsheimera zpět do domu. ale bylo již příliš pozdě. Ve dvaatřiceti letech vydechl v objetí své zoufalé ženy naposledy. Goudt poté utekl a vedl při tom divné řeči, jako by byl přišel o rozum. Jako hofmistr mladého hraběte Franze Albrechta von LIebenhausen jsem sice trochu dokázal zmírnit nejhorší nouzi, nemohu však přepínat jeho finanční možnosti, a navíc můj pán nejeví k malířství přílišnou náklonnost. Také bych rád viděl zachovaná díla v rukou někoho, kdo dokáže ocenit jejich hodnotu. Proto Vás tedy ještě jednou prosím, abyste se této věci ujal, neboť my z Říma vbrzku odjedeme.—

169. dopis
Jiří Erasmus Tschernembl, Schwertberg
Petru Vokovi z Rožmberka v Třeboni

prvního února

Drahý příteli a bratře! Tak se konečně mor hnul z naší země, aby pro změnu sžíral tu vaši. Ještě mi neoschly slzy a neopustila mě zoufalá zuřivost , neboť bolest, jež nás stihla, bude ještě dlouho působit. A teď zase pro změnu pláči pro vás, neboť jsme na své vlastní oči viděl, co bych si jen stěží dokázal představit a nepřál bych to ani nejhoršímu nepříteli. A to je ještě otázka, zdali opravdu vše pro nás pominulo, nebo zda se k nám tahle vlna vrátí zpět, pokud by ji v Čechách zadržely nějaké hráze. Jak mi to napsal Anhalt po zavraždění krále Jindřicha, s nímž odešly naše smělé plány? Každý musí ručit sám za sebe. Jakou to měl pravdu. My jsme sami neobstáli. Vždy jsem viděli, jak v Pasově stále tento odporný vřed. Ale malichernost a úzkoprsost nám zabránily včas se zasadit o obranu hranic. Teď teprve byla učiněna příslušná opatření, jako bychom chtěli pevně zavázat český pytel. Cestou na Planou, jež vede přes Ulrichsberg a Wegscheid, teď už ani "Rambajs" neprorazí. Totéž platí pro průsmyk v němž sedí klášter ve Schläglu. Jako ústupová cesta mu tudíž zůstává jenom horská silnice z Prachatic na Waldkirchen, kterou nazývají Zlatou stezkou. Naléhavě na vás apeluji a žádám Vás, abyste i tuto díru ucpali. Naše síly k tomu nestačí, navíc klíčové místo, kde se dá s malým počtem zastavit celá armáda, se nalézá na vašem území. Má prosba jistě působí divně - jako bych vám chtěl poslat na krk celou tu patálii a ještě se postaral, aby při tom zůstalo. Ale jen v Čechách se může rozhodnout, co se stane s touto pasovskou soldateskou.
Nevím, co bych Vám měl poradit. Měli by Češi vytáhnout společně s pasovskými proti Matyášovi? Nebo si pasovští chtějí nejprve podmanit Čechy, aby se potom postavili proti Matyášovi? Anebo chtějí nejprve kout s Čechy pikle, aby se na ně posléze vrhli? Kdo bude nakonec nejsilnější - císař Rudolf, král Matyáš, nebo arcivévoda Leopold? Plány již mě unavují, neboť jsem již vícekrát seznal, jak jsou marné. Nedokáži již prohlédnout všechny ty pletichy, jež působí ohromný zmatek v tomto mocenském boji. Radím Vám však, abyste tomuhle Raméovi nedůvěřoval. Je to kondotiér toho nejhrubšího zrna, bez ohledů a svědomí, nemá ani špetku víry; stvůra, která provozuje válečnické řemeslo jen pro svůj vlastní prospěch. Zjednat si k službám někoho takového, znamená otevřít brány pekla. Ovšem i já jsem svého času doufal, že zbraněmi se dá vypořádat to, co již nezvládne moudrost, dobrota a rozum. A i nyní se musím utíkat pod ochranu zbraní. Ale jsem pevně přesvědčen, že válka je to vůbec nejhorší zlo, poněvadž jami je rozpoutána, nedokážeme ji již ovládnout.—

170. dopis
Michael Maier, Praha
Mořici Hessenskému v Kasselu

12. martii

Můj vysoce vážený hrabě a kníže! Jiní Vám mohou sdělit zprávy o tom, co se událo v posledních týdnech zde v Praze. Já se Vám pokusím k nim podat výklad. Ještě nikdy se k sobě natolik nepřiblížily lidská ubohost a tragika. Zastihl jsem císaře v jeho nejslabší chvilce, ale přesto jsem nakloněn vykládat toto půlnoční krizi, již jsem s ním společně prožil, za jeho nejskvělejší hodinu. Samozřejmě by se mi všichni vysmáli, kdybych něco takového veřejně rozhlašoval. Když totiž se z Prahy stáhlo pasovské vojsko, odstoupil i Rudolf ze své císařské důstojnosti.
Vše se vyhrotilo na masopustní úterý, jež rozpoutalo tu nejhrozivější maškarádu, jakou jsem kdy v ulicích města viděl. Když se Pražané předchozí neděle probudili, shledali, že na Bílé hoře stojí vojsko, o němž nikdo nevěděl, zad tam přitáhlo na císařův příkaz, nebo ho tam zavedla svévole arcivévody Leopolda. Ovšem o to lépe všichni věděli, jak tyto hordy obrista Raméeho hospodařily v Kaplici, Krumlově a Budějovicích, a jak předtím řádily v Horních Rakousích, takže se ihned rozhoupaly zvony na všech zvonicích a kdo byli toho schopni, vyrazili ve zbroji do ulic. Díky této rozhodnosti a pohotovosti selhal pokus přepadem se zmocnit Hradčan a odtud proniknout do města.
V pondělí se oddíly stáhly a rozšířila se zpráva, že je císařský rozkaz odvolal do Krumlova, kde mají být rozpuštěny. Ve skutečnosti to byl jen zastírací manévr obrista Raméeho, aby v noci město obešel a napadle je v časných úterních hodinách z jihu, od vrchu Petřína, odkud se nikdo přepadu nenadál. Překvapení mu vyšlo a během hodiny se celá Malá Strna nalézala v rukou ...- ale v čích rukou vlastně? Císařových? Tomu přece byla Praha vždy věrná. Nepřítelových? Ale což tyto oddíly nebyly zverbovány na císařův příkaz? Jisté bylo pouze , že vrchní velení nad pasovskými má arcivévoda Leopold, pasovský arcibiskup. Skutečností je také, že katoličtí Italové, kterých na Malé Straně mnoho bydlelo, se přidali na stranu pasovských a pilně zasypávali spěšně přispěchavší protestantskou domobranu kamením ze svých oken a dokonce zranili jejího vůdce, hraběte Thurna. Jinak řádili pasovští na Malé Straně hůře, nežli si vůbec bylo lze představit, a to i vzhledem k bídné pověsti, jež je předcházela.
Až na poslední chvíli byl několika výstřely z děl odvrácen výpad pasovských po mostě na Staré Město. Dva praporce jízdy, které tam směle pronikly, byly v ulicích Starého Města pobity do posledního muže. Rozlícený zástup však hledal další oběti a nalezl je v klášterech, jež byly jeden po druhém dobývány a pleněny. Všichni mniši, které pochytali byli krutě zamordováni, jejich mrtvoly byly pohozeny na ulici se zkrvavenými kutnami se tančilo na náměstích.
Mezitím vyzval arcivévoda Leopold stavovské vojsko jménem císaře, aby se spojilo s pasovskými a okamžitě vydalo Staré Město. Ovšem z úst těch nemnoha, kteří se přes most zachránili z Malé Strany se všichni jasně dozvěděli, co by to znamenalo. Václav Kinský, jenž se vyšvihl do úlohy stavovského mluvčího, tedy jménem všech odmítl tento požadavek a místo toho žádal okamžité stažení pasovských a odškodnění za všechny natropené škody. Ježto arcivévodova vojenská síla na obléhání Prahy nestačila a město neustále zaznamenávalo příliv posil z venkova, dal obrist Ramée přivézt děla, aby jimi Staré Město zapálil. S císařovým svolením byly otevřeny zbrojnice a arcivévoda se činil, aby ještě téhož dne byly kanóny připraveny v palebném postavení. Jenom samotná hrozba měla zapůsobit na vydání města. Ale rozkaz ke střelbě si císař vyhradil osobně pro sebe.
A té noci si mne zavolal. Stál se zaťatými pěstmi u doširoka otevřeného okna obklopen plameny z hořících domů a klášterů. "Tak to musí skončit", mumlal, "tak to vše skončí. V ohni plamenů!" Z pražských domů bylo vidět jen obrysy, vše se topilo v temném proudu, místy se barvícím do ruda. Neustále bylo slyšet křik a výstřely. K císařovu sluchu mohlo pronikat i bědování žen, jejichž celý zástup pronikl do audienční síně. Naslouchal mu s kamenným výrazem. Loupení, plenění a znásilňování - ve jménu císařově? Bez císařské ochrany?! Žádný dvořan se neodvážil tam směle promluvit jako tyto ženy. Náhle se otočil. Zajíkavě ze sebe přes lomoz vypravil slova: "Jestliže císařské slovo již není zákonem, jemuž se každý slepě a bez odporu podrobí, musí se císař uchýlit k moci. Je to duchovní moc, již mu propůjčil Bůh. Ale Bůh lidi opustil. LIdské vády ho vyhnaly. A nad se lidem ještě vůbec neukázal. Jen těm, kteří ho potřebovali, ti se těšili přeludem Boha. Císařská moc musí vzbuzovat strach a hrůzu. Nelítostně a lhostejně. Teď na Prahu míří dvěstě kanónů. Na město, jež jsem miloval. S lidmi, kteří mně ctili. Může císař stavět na lásce a úctě? Může věřit lidem, když nemůže věřit ani bratrům a synovcům? Hrůza a děs, železo a krev, ty navěky uchovají velikost Říše.. Vím to.." Tu se ke mně opět obrátil - "- a přeji si to", dodal. Zadupal, jako by chtěl zašlápnout hada. Pak téměř opatrně zavřel obě okenní křídla a do nastalého nočního ticha v místnosti pronesl: "Ale nemohu." S tím mě propustil.
Mezitím uplýval čas ve vyjednávání. Sice se každý den mustrovalo, ale děla odvezli zpátky do zbrojnice. Vojsko krále Matyáše, jehož si čeští stavové zavolali na pomoc, je nyní vzdáleno jen několik denních pochodů od Prahy. Včera se odtud tajně jen s pár jízdními vykradl obrist Ramée, takže si toho ani žádná hlídka nepovšimla.. Doopravdy vykradl! Jen na Malé Straně si naloupil kořist tak tak půldruhého miliónu dukátů. Úzkost a děs nevznikají jako bouře a vítr z myšlenkového povětří. Přinášejí je s sebou a rozšiřují je kreatury, jimž není nic, ale vůbec nic svaté. A může být císařem, kdo se s nimi spojí? A může být nějaká císařská moc bez nich?— 

předchozí část:                              andresius.pise.cz/...

následující část:                            andresius.pise.cz/...