Anno Domini 1611 (Dopis 166 - 167 , pasovští )

Čtvrtý kruh

Generální reformace

Můj otcovský příteli! Nový rok - nový život? Pobývám v Ženevě a nechce se mi z tohoto města pryč, ale na konci své dlouhé bludné pouti také toužím po domově. To, co jsem zde nalezl, natolik předčí mé mladické sny, že se stydím za svou mladickou pošetilost. Boží stát na zemi opravdu existuje! Je možné i ve skutečnosti založit a udržet ideální lidskou společnost! Je to sice jen malá obec, utěšeně se rozkládající při jezeře, jež by vzdáleně připomínalo moře, kdyby je nesvíraly mocné hory. A také tento státeček ohrožují mocní sousedé, kteří jeho idylku zcela nezničí jen proto, že se vzájemně nedohodnou na svých loupeživých záměrech. Přebývá tedy v míru: vnějším pro vzájemnou nevraživost svých nepřátel a vnitřním pro smířlivost svých občanů.

Vládne zde v pro mne doposud nepředstavitelné míře čistota mravů, marně hlásaná po staletí ze všech kazatelen, tak marně, že se veškeré nabádání zdá už skoro rouhavým. Na ulicích neslyšet kletby a nadávky, nikde se nesetkáte se spory a sváry. Nejsou tu nevěstky ani kuplíři, směnárníci a hráči, není zde obžerů a opilců, neexistuje vražda ani krádež. A také tu nejsou chudí a bohatí. Lidé spolu vycházejí mírně a laskavě. A to vše působí niterná víra v Krista, jež se obejde bez hlučných zvonů, bez hřmotu varhan, bez tun kadidla a hořících svící, bez relikvií, svatých obrazů, mešních rouch a nebes, bez jakýchkoli gest a obřadů.

Takový zázrak! Jak je to možné? Nad tímto svobodným státem nevládne žádný moudrý ani mírný vladař, jenž by byl poddán císaři nebo papeži. V klasickém římském duchu a podle pevných Kalvínových zásad zde vznikla republika. Stejná přísnost vládne v každé čtvrti díky dozorcům, kteří bdělým okem dohlížejí i na ten nejmenší výstupek. Kalvín totiž pohlíží na lidi jako na nezkrotné šelmy a byla proto podniknuta veškerá myslitelná opatření, aby tyto bestie byly sevřeny pevným plotem. Je pravda, že tady v Ženevě drží zlobu v lidském nitru na opratích děs. Ale lidé to tak schvalují, neboť jsou přesvědčeni o čistých úmyslech těch, kdo vykonávají vládu. Jednotlivec neznamená proti celku nic. "Žádný úd nemá své schopnosti sám pro sebe a také je neobrací pouze ke své potřebě, ale ku prospěchu ostatních údů s ním spojených, a nemá z nich žádný užitek, než ten jenž vyplývá z blaha pro veškeré tělo", praví Kalvín.

Tak si Ženeva dopřává blaha pro sebe!

Pokud však tomuto tělu velí nějaká hlava, nežádá si ničeho menšího, nežli zničení "Satanovy říše". Kalvín chtěl donutit všechny mocné a významné na zemi, aby vyplenili království Satanovo. A když se musel omezit na Ženevu, ukázala se "Satanova říše" v lidském nitru, neboť tam je neřest, chtíč a žádost, jež se projevují obžerstvím a sodomií, líným nicneděláním a slavnostmi, divadlem, hrami a kouzly, nemístnou radostí a veselostí - a to vše třeba vymýtit. Výsledkem je navození neuvěřitelné harmonie, jaká by slušela každé křesťanské obci. Nikdy nezapomenu na to, co jsem zde viděl, a neustanu v úsilí vybudovat, byť i jinou cestou, něco podobného.

Jestliže nezůstávám nyní v Ženevě, jež se mi jeví jako zázrak, má to více důvodů. Jedním je, že se cítím blíže Lutherovi nežli Kalvínovi, i když první zůstal politicky nevyhraněný, nebo spíše právě proto: protože Luther si nechtěl osobovat vládu, kterou Kalvín strhl absolutně na sebe. A také je pro mne v Ženevě příliš kázně, ale málo lásky. Proto toužím po návratu domů, kde se doufám shledat s duchem lásky alespoň v kruhu Bratrstva růžového kříže. Cítím se očištěn a znovu hoden vašeho přátelství. Svoji cestu však povedu přes Řím, abych došel naprosto jasného poznání. -

167. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt
Christophu Besoldovi v Tübingen

Milý příteli, měli bychom Andreaeho přijmout bez výhrad, až se vrátí. Z Ženevy psal úplně jinak než z Donauwörthu. Ztratil svou horkokrevnost, ale ne své zaujetí a reformátorskou horlivost. Proč se jich zříkat?

Snad je nutno učinit takovou zkušenost na vlastní kůži. Všichni, kdo nás chtějí přinutit k dobrému, do sebe natolik nasají zlo, že se nakonec sami stanou ztělesněním zla. Kdo chce zlo vykořenit, znetvoří dobro k nepoznání. Stane se pouhou frází a nedá se již následovat. Je však třeba hledat takové vtělení dobra, jež snese zlo a tím ho zbaví síly. Ježíš Kristus nám může platit za takové vtělení dobra. Ale ejště dříve, nežli byli lidé toto poselství dobra pochopit, přibili ho na kříž. Bylo osudovou chybou nechat ho takto skončit. Obraz ukřižování poukazuje nesnesitelně na triumf zla. A právě to bylo vhod budovatelům božích států od Pavla po Kalvína. Zkazka o zmrtvýchvstání nic neřeší. Nikdy ještě nebylo vídáno, že by člověk vstal z mrtvých, křižované, na hranice vlečené vidíme dennodenně.

A zločinné bylo také udělat z židovského krále Boha. Židé za to dodnes trpí. Ale Křesťané také! Z člověka budoucnosti, jehož příklad nám mohl zářit před očima, proměnili v nám neuchopitelného Boha minulosti. Proto bych se zastával hypotézy, že Kristus přežil smrt na kříži a jeho krev dále plyne v žilách jeho přímých potomků - a možná opravdu v mladém falckém princi, kterého v jeho bezstarostném mládí doposud zdobí nevinnost jako Percevala. Měli bychom vážně uvažovat o tom, zdali nemáme spíše budovat na takové žijící postavě, nežli na vymyšleném - i když geniálně - Christianu Rosenkreuzovi.

Ponechávám k úvaze, zdali máme nyní použít Andreaeho rukopis a zveřejnit ho, nebo počkat na jeho nejistý návrat. Přepracovat ho musíme tak jako tak. Měli bychom se přitom zbavit nutkavé představy,že tím budeme zvěstovat nějakou novou pravdu. Jediné a věčné pravdě se dá slovy pouze přiblížit.Ale tato slova nejsou pravdou. To platí i pro slova Bible. Jestliže platí Na počátku bylo slovo, je to pouze na počátku a ne na konci a není to poslední slovo. Jestliže totiž je slovo u Boha - což neznamená nic jiného nežli všeobjímající chápání a vědění - je bez konce. Proto ani my nevyslovíme poslední slovo, leč nanejvýš první, a to v tom, že se odvážíme domyslet Lutherův postulát o svobodě křesťanů do podoby svobody od křesťanství, a to od takového křesťanství, jak je nám dnes vnucováno věroukou a mocenskými strukturami.

Harmonie, jež si podmanila Andreaeho v Ženevě mi připadá pouze vnější. Dovolím si zapochybovat, zda již dnes nebo i v dohledné době se můžeme dožít lidského společenství - města nebo státu. Bratrstvo pro to bohatě stačí.—

Loupíc, vraždíc a pálíc se převalilo pasovské vosko skrze země nad Enží, zpustošilo Mühlviertel, Marchlandviertel, srvonalo se zemí městyse Mauthausen, Laberg, Kefermarkt a Sankt Oswald. Přesile muselo ustoupit i narychlo do zbraně povolané stavovské vojsko. Kde se pokusili uzavřít cesty a průsmyky, nebo kde před vojsky zavřely městské brány, zuřil nepřítel, jenž je nadto v císařských službách, o to zběsileji. Utrpení lidu se vymyká popisu, proto nechť promluví čísla a dosvědčí, co se přihodilo Horním Rakousům a co teď budou muset vytrpět Čechy.

Na žoldu, jenž nebyl vyplácen po víc než půlrok to měsíčně činí: Hejtmanovi po stu zlatých, fenrychovi po třiceti, poručíkovi po patnácti zlatých, feldbáblovi po devíti, profousovi po třech zlatých; desátníkovi šest zlatých a obyčejnému vojáku denně po dvanácti krejcarech, za něž se však musí též sám živit a šatit. To stačilo, dokud stála libra hovězího dva krejcary, ale mezitím stoupla jeho cena a s ní ceny veškerých potravin asi pětkrát. Na píci se týdenně požaduje a vymáhá měřice ovsa, k tomu pak seno a sláma. Pro jezdce denně půl mázu vína, půl mázu piva, libra masa, jedna slepice a bochník chleba. Pěšákům náleží denné jeden máz piva, libra masa, půl libra sádla a tři libry chleba. Ej, to je pak dobře být vojákem! A jistěže se žádný jen tak nespokojí s tímto deputátem, ale každý se stará i o sebe, jako by císař této bezuzdné bandě dal v zástavu veškerou Říši.

Tato nezměrně chtivá soldateska o devíti tisících pěších knechtech a čtyřech tisících jezdcích, provázená třemi tisíci vojenských holek nyní vyrazila do Čech. Vznešení pánové - arcivévoda Leopold, polní maršálek hrabě Althan, svobodný pán z Trauttmannsdorfu, nebo vévoda Brunšvický už od této hordy dávno odejeli. Jejím váženým vůdcem a jediným velitelem v Horních Rakousích je nyní obrist Ramée, kterého už v Horních Rakousích nazvali "Rambajs".

To, jak se tento "Rambajs" dokázal zmocnit města a hradu Budějovic, ukazuje jeho krutost a úskočnost. Vyslal dobředu dva kočáry nákladně vystrojených šlechticů, kteří se vydávali za císařské poselstvo, a byli tudíž vpuštěni a náležitě pohoštěni. Příštího dne kočáry vyjely na další cestu ku Praze. Ale zůstaly stát vprostřed mostu v městské bráně. Pár set vojáků, co se přikradlo pod pláštíkem noci, vyskočilo, pobilo stráže a městského písaře a to už obrist "Rambajs" přicválal se svými jezdci, kteří počali v ulicích města šířit děs a hrůzu. Bylo potřeba pěti povozů, aby pobraly všechny poklady, které obrist "Rambajs" naloupil. Určitě si v Budějovicích naloupil také nějaký. A jeho příkladem se řídí celá jeho soldateska.

A toto vše se děje jménem císaře. Nebo snad císař neví o tomto drzém ruchu, nebo mu nedokáže, i když by chtěl, zabránit? Nebo snad už arcivévoda Leopold převzal otěže do ruky sám a pomýšlí na českou korunu, nebo dokonce by chtěl uchvátit i císařskou hodnost? To nic neznamená, že pasovší vojáci táhnou dále ku Praze?

Proslýchá se, že stavy už nabídly císaři dvakrát sto tisíc zlatých, jen aby pasovské co nejrychleji propustil, ale císař odmítl. To chce zkrotit Čechy, kteří nyní - příliš pozdě - začínají vyzbrojvoat vojsko a volají na pomoc krále Matyáše, jenž již - avšak také pozdě - sebral vojsko na pomoc Horním Rakousům? Co se vyvine z této války, jež by vůbec neměla být - a přesto ji císař s nelítostností vede proti vlastním národům? -

předcházející  část:                    andresius.pise.cz/398-dopis-165-letak-o-moci-satanove.html

následující část::                        andresius.pise.cz/400-dopis-168-170.html