Rozdělovací třída

Víte ještě, co to je Rozdělovací třída? To je ona veledůležitá hraniční ulice oddělující čtvrť "normálních lidí" se všemi svými obchody školami a trafikami, a také plácky pro klučičí hry, tedy venkoncem příjemné místo nepostrádající život a koneckonců i romantiku, od zavilých a temných Stínadel, místa, kde romantické ponurosti propadají bez rozdílu mladí i staří, děti i dospělí. O tom, kde jsou ta pravá Stínadla, nebo alespoň něco, co by mohlo připomínat Foglarovu vysněnou čtvrť, se vedou nekonečné spory  A já k nim přidám své polínko.

Rozdělovací třída je pražská Havlíčkova ulice. Pravda, nesupí přes ní vlak (a snad ani nikdy nesupěl, i když je v ní nádraží) a nejbližší fabriku musíme hledat hodně daleko, už ani v Karlíně žádné nejsou. Pražská Havlíčkova ulice je vlastně krátká ulice, jež se táhne podél kratší, čelní strany Masarykova nádraží a ještě o kousek dále. Uprostřed má svou jedinou křižovatku a to s ulicí V celnici na jednu stranu a Na Florenci na druhou. A právě toto místo má charakter, pro nějž ho neváhám nazvat Rozdělovací třídou: jedna strana ulice má úplně jiné klima než druhá.

Ulice V celnici vede na Náměstí Republiky, důležité obchodní centrum a turistické shromaždiště s Prašnou bránou, Obecním domem (kultura, ale především drahé restaurace!), Kotvou, nyní ovšem zastíněné PALLÁDIEM, což je Mekka všech koryfejů konzumního ráje. V samotné ulici V celnici je několik mezinárodních hotelů, obchody se zlatem, butiky, lékárny a mally a vůbec vše pro lepší lidi. Na zastávku před ulicí se občas přihrcá stará pražská tramvaj, s harmonikářem a sektem "na palubě" – pardon, na plošině, nasouká do sebe hordu rozjařených růžolících cizinců a hajdy na okružní jízdu Prahou; Praha zlatá, Praha stověžatá, Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj, a sláva mu,on je pašák... Eh, promiňte.

Stačí však přejít přes přechod a octneme se v úplně jiném světě, nakonec pro mne příjemnějším. Pod rezivějící plechovou střechou přiléhající k nádražní budově a kryjící východ z metra většinou najdeme hnedle několik Cikánů či bezdomovců a to velmi svérázného vzhledu včetně několika postarších žen ohnivých způsobů. Na do nádraží a z nádraží neustále proudí celá škála lidí – společného mají jen to, že jezdí vlakem a tedy ne vlastní naleštěnou plechovou rakví: mladé holky, prodavačky, studentky, maminy, úřednice, lidé spěchající unaveně do svého mimopražského bydliště, tedy trika, texasky, nějaká ta halenka sem tam nevyzývavé úřednické nebo technické sako.  Na lavičkách před nádražím občas bývají k zahlédnutí i lidé nad nimiž člověku srdce usedá: onehdá jsem tam potkal babičku a dědečka jako z pohádky, ale nebyla mýlka: měli jeden zamaštěný červený kufr (cizinci odnaproti je někdy vyhazují, když je na zpáteční cestu nepotřebují) a bez ponožek; a byl už večer – kam šli asi pak?... Člověku tak maně napadne, jaká je to úcta v této společnosti k člověku a k hodnotě zvané stářím když je něco takového možné, ale o tom teď psát nechci.

Jedním slovem je to svět baget, kafe z automatu, koláčků z pekárny,  lahváčů a polívky za dvacku, lidí s radostí nebo smutkem na tváři, úplných ubožáků  i těch kteří ještě něco mají , třeba jen ten domek za Prahou, ale jsou lidi jako ostatní. Jenom pro úplnost: cizinci tu  jsou taky, ale úplně jiní než naproti. Hned za rohem v ulici na Florenci přistávají batůžkáři – celé autobusy hlavně Rusů, Poláků a jiných "nových Evropanů".

Rozdělovací třída. Není nakonec ve Stínadlech veseleji? Ovšem na plakát ani na prapor si je nikdo nedá a Hradčana nedobudou – ta zůstanou vyhrazená těm druhým, reprezentativním. Batalión zůstane bataliónem, ale nevím, nevím: Není sporu o tom, kde je více života, ale kde je více autentického češství, aby to došlo i všem zazobaným křupanům.

čtvrtek, 15. září 2011

Václav Ondráček