Andresius | Dopis 159 - 160

 159. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt
Ludwigu Camerariovi v Heidelbergu

koncem května

Můj milý tajný rado, můžete být bez starosti. Vaše tajemství je příliš hluboké, spletité a mnohovrstevnaté, než aby je bylo možno jednoduše vyzvonit. Pokud jednou má vyjít najevo, bude nutno si počínat opatrně. Tato pravda obrazu je skryta za řadou závojů, jež se musí jemně rozhrnovat, aby tím ještě více vzkypělo očekávání, aby se udrželo napětí a aby konečně jejím plným poznáním byli přesvědčeni o ní pochybující i v ní doufající. Naše bratrstvo nepodnikne nic předčasně a neuvede do pohybu nic, co by vám mohlo uškodit.

A to ještě pravím k vaší útěše: smrt jednoho krále sice možná pozdrží ten či onen skutek, ale čas nezadrží. Všichni, kdo dnes jásají nad vraždou krále Jindřicha, nedbají vůbec na ty, kdo jsou jeho smrtí zarmouceni. A to jsou právě zítřejší vítězi. Což nebyl zavražděn i merovejec Dagobert, a to před více než tisíci lety? A jistě i to se stalo na příkaz římské církve. Takové následky má bezohledné bažení po moci vždy. Padají mu za oběť desetitisíce. ale za každého zabitého deset nových povstane na vraha a jeho pacholky. když ne hned, tak jednoho dne přece. Král Jindřich by svým mečem prosadil možná něco, nač duch ještě není zralý. A pak by to jen stěží přečkalo jeho živobytí a tedy by to trvalo sotva po desetiletí. Vzhledem k vašim plánům jste sice nic nezískali, ale také nic neztratili. Vaše i naše myšlenky žijí dále - a nezničí je meč, kule ani hranice.

Život, jak tomu učil Bruno, pulsuje v nezměrných periodách. Na lidský život připadá jen jejich zlomek a i během tohoto jeho času si čas dělá povýtce, co chce sám, mnohem spíše, nežli co chce člověk. To co hodláme vykonat o mnoho přesahuje chvíli nám vyměřenou. Ovšem codokážeme je mnohem méně nežli ono první. Proto každá nová myšlenka i každý nový výtvor tolik znamenají; - jsou totiž nepostradatelně vkořeněny do pokladu lidstva. Udělá-li lidstvo dva kroky vpřed, každý sám pak okamžitě o půldruha kroku couvne a tak začíná následující generace sotva o nějaký ten centimetr dále nežli předchozí. Ideje velmi předbíhají své uskutečnění. Trpělivost tedy.

Naši předkové získali víru, která jim pomohla překonat strach. Jakmile však duchovní moc této víry poklesla, musel se strach opět rozmoci. Vyhnaní bůžkové a démoni se vrátili v podobě čarodějnic a ďábla. Stále nezakrytěji se nyní víra opírá o násilí. Vražda na králi Jindřichovi spáchaná je znakem veliké slabosti, žalostné bezmoci. Nezabrání nám připravovat příchod víry, jež v sobě obsáhne i poznání. Veškeré poznání, které bylo lidem doposud upíráno i všechno další, jehož teprve dosáhneme. I poznání zesvětštělého křesťanství. I to poznání, které vyjádřil Ježíš na kříži slovy: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" —

160.dopis
Michael Maier, Praha
Mořici Hessenskému v Kasselu

koncem května

Nejctihodnější hrabě a kníže, ujišťuji vás naprosto bezpečně, že císař netrpí žádnou rychle se zhoršující duševní poruchou. To jsou zlolajné pomluvy. Avšak zpráva o zavraždění krále Jindřicha, jež sem dospěla, opět posílila císařovy melancholické stavy. Nebezpečí hrozící mu z Francie si byl císař sotva vědom, natolik byl v myšlenkách spoután nepřátelskými plány vůči bratru Matyášovi. O francouzském králi se často vyjadřoval s obdivem, ba i se skrytou sympatií. Vychvaloval ho za to, že ve své zemi učinil přítrž náboženským svárům, což vyznívalo tak, že jemu, císaři se to doposud nezdařilo. A tato vražda, jež se císaři navýsost oškliví, v něm jen znovu vzbudila všechny ony obavy, jež císaře pronásledují od onoho nešťastného Tychonova proroctví. Takové znesvěcení božského majestátu ho zasáhlo na jeho nejcitlivějším místě a přivedlo ho málem k zuřivosti. Vůbec nepochybuje, že i jeho potká podobný osud a to lze snad nazvat akutní příčinou jeho znovu propuknuvší choroby, ale není do choroba ducha ale jen duše. S obzvláštním hněvem se nyní císař obrátil proti Jezuitům, které ovšem vždycky nenáviděl. Ale nyní se jen stěží dal odvrátiti od toho, aby je nevypověděl z Čech. Zvrácený by to však byl svět, kdyby byli Jezuité v Čechách potrestáni a ve Francii ušetřeni a kdyby byl císař mstitelem smrti svého zapřisáhlého nepřítele. Ale ani to by nebyl žádný záchvat šílenství, ale jen přirozený důsledek jeho myšlenkového pochodu. To první dokáže člověk jistě pochopit, vcítí-li se do postavení císaře vládnoucího z boží milosti, a ani to druhé nepostrádá velkorysosti. Navýsost malicherné a krátkozraké se mi však jeví jednání zdejšího sněmu, na němž každý sleduje jen své vlastní zájmy. O tom mi však nepřísluší nic soudit. Na ochranu Jülichu se bude nyní dbát ještě méně než předtím. Císař se po celé dny uzavírá ve svých komnatách. Nejraději by i celý sněm poslal domů tak jako pasovské žoldnéře. "Jak se dá vládnout lidem,” - zeptal se mě včera večer, "kteří se vyjevují jako obrazy a podoby ďábla?” Podle mého soudu, je tato otázka zcela na místě.—

předchozí část:                  andresius.pise.cz/...

následující část:                 andresius.pise.cz/...